Autor smutného Alzáka: Žijem v obrovským blahobytu

Jonáš Strouhal - Alzák - foto Michal Kohút
Jonáš Strouhal - Alzák - foto Michal Kohút

Alzák. Performance umělce Jonáše Strouhala, který vyrazil na Národní třídu coby smutná verze známého maskota Alzáka. Hodně se o ní mluví a tak jsme se taky na pár věcí zeptali přímo u zdroje. Některé odpovědi byly až neuvěřitelné…

 

Hodně lidí se o vás dovídá až teď… čemu jste se věnoval před Alzákem?

Normálnímu spokojenýmu, lehce přinasranýmu životu. Dělal jsem např obdobnou performance First Scratch, ve který šlo o to, zbavit lidi jejich strachu o věci tím, že si je hnedka nový trochu škrábnou.

Taky mám takovej koníček – lidskej mozek. Mám doma různý harampádí na měření mozkovejch vln a dělám s ním ruzný pokusy. Třeba sem šel párkrát do lesa, propojil sem EEG s navijákem, kterej tahal za mrtvej strom, kdykoliv jsem byl jenom trochu nervózní. Když sem byl klidnej, tak se nedělo nic, nebo spíš všechno:

Nebo jsem taky touhle metodou pek perník v remosce. Když jsem se soustředil, tak to peklo.  Když sem se nesoustředil, tak to nepeklo. Nebo jsem v Mariánskejch Lázních sem takhle stříkal s fontánou na náměstí, když sem pocejtil radost, začla stříkat (článek).  Celý to vychází z jedný terapeutický metody, při který se cvičí mozek tim že pacient v reálnym čase vidí co se mu děje v hlavě, např jak moc se zrovna soustředí nebo je klidnej.  Tim že to vidí, to muže cvičit. Kdyžtak si to někde dohledejte menuje se to Biofeedback, je to zajimavý. Mě tim v dětství lečili protože sem ve škole hrozně zlobil. Tyhle volnější pokusy jsem pak zuročil ve svý diplomce Dr. Mozek. 

Před časem jsem na slovensku udělal takový bistro pro lidi, co nemaj čas a obecně je votravuje jejich vlastní tělo. Cucala se tam MANA, takovej ten nápoj pro lidi, co nemaj čas na jídlo, z realistický šukací pany pro lidi, co nemaj čas na vztahy (článek).

No a ted nedávno sem se nasral už hodně… a udělal jsem toho Alzáka.

Jak dlouho jste akci Alzák chystal a co vás na tom všem nejvíc dostalo? Jak jste chudáka vyrobil?

Nejdelší a nejtěžší byla asi ta fáze příprav. Dva měsíce jsem promejšlel, jak bude přesně ten smutnej Alzák vypadat, jakej bude mít výraz, aby co nejlíp vystihnul ten moment zoufalství, jak bude oblečenej a co budu vlastně pak v tý akci dělat – v tomhle když neni jasno, tak se může stát, že to ujede někam jinam a celej ten význam se změní.

Udělal jsem nákresy a poslal poptávky nějakejm firmám, který se zabejvaj výrobou kostýmů… a ty vůbec nereagovaly. Tak sem si udělal falešnej mejl, falešnej nazev reklamky, loga a oslovil ty firmy znova takovym tim úlisným korporátním způsobem, jakým asi oslovujou reklamky tyhle firmy, s tím že to je kostým na nějakou firemní akci Alzy. Zase moc nereagovali, asi proto že to logo sem zadal do nějakyho online generátoru na webu, napsal jsem tam název OTVOR a to logo, který mi to k tomu vygenerovalo, vypadalo trochu jako prdel.. nicméně nakonec se jedna firma chytla, poslal jsem peníze a hned to šlo všechno hladce. 

Tady bych chtěl využít příležitost omluvit se tý firmě, že jsem jim lhal, protože byli moc hodní a ten kostým udělali uplně neskutečně nadherně… Mrzí mě to, že jsem vám lhal, ale jinak to nešlo, bylo to pro dobrou věc!

Dá se nějak shrnout, o čem vypráví a na co reaguje?

Je totálně vyhořelej, něčemu věřil a zjistil, že to celý byla jenom iluze. Nechápe, že žijem v obrovským blahobytu, o kterej se nejsme schopný podělit, začíná si uvědomovat, že jestli neslevíme z vlastního pohodlí, můžeme skončit hrozně špatně. Je mu na nic z totální absence empatie v naší společnosti. Poprvé se začíná bát budoucnosti.

Co na to Alza?

Alza to vykryla takovým obrázkem kterej poslala na sítě, kde sem já ten smutnej a vedle ten jejich veselej že je u nich a zve mě na kafe, když sem smutnej.

Co vás živí a jak se bráníte konzumnímu tlaku?

Učim na FAMU, kurzy novejch médií a vedeme tam tenhle rok s kamarádem a skvělym umělcem Jakubem Jansou a fotografkou a moderátorkou radia Wave Terezou Havlínkovou atelier Temporary Arts na katedře fotografie. Naši studenti dostali jako zadání udělat virtuální realitu do domova důchodců. Každej z nich to, co vymyslí a udělá, pak bude muset obhajovat  nejen ve škole, ale taky v tom důchoďáku. Je to fakt těžký zadání a jsem zvědavej, co vymyslí!

Tlaku se bránim tak, že se intenzivně snažim dostat  do stavu, kdy je mi uplně u prdele, co si o mě někdo myslí, kromě lidí, na kterejch mi opravdu záleží. Myslim, že se mi to celkem daří protože můžu nosit rok stejný kalhoty, nemít vůbec nic a nikomu z mejch blízkejch to neva. Sdílíme nějaky podobný hodnoty. Neni to něco nucenýho, je to uplně přirozenej důsledek toho, když si člověk uvědomí, že všechny ty statusový věci, jako hadry, auťáky a gadgety něco stojej… a nejsou to peníze, ale čas… čas, kterej se na ně musí neustále vydělávat… a ja ten svuj čas, kterej tu můžu trávit, na tyhle sračky obětovat nechci. Třeba před rokem jsem si koupil 10 let starej notebook z bazaru za tisícovku a dělám na něm úplně všechno, nerozjedu tam nějaký pařby nebo nejnovější programy, ale světe div se, žiju! Nějaký zdravý sebevědomí čerpám z toho, že mě má někdo rád za to, jakej jsem člověk nebo co jsem vytvořil, a ne jak vypadám nebo co mám. Zní to jako klišé, ale fakt to funguje.

Jaký umělecký projekt vás poslední dobou zaujal?

Za poslední dobu nic moc, ale ja to moc nesleduju… Dal sem si už na škole takový předsevzetí, že zkusim bejt takovej pablb, kterej nic nezná a nějak se k tomu dopídim sám i za cenu, že to bude hroznej omyl. Sledoval sem lidi, který byli jak chodící učebnice umění a sjížděli všechny ty artblogy a pak dělali strašnou nudu…

Kdo si rozhodně ale zaslouží bejt zmíněnej a koho fakt cenim je H.C. KING Jan Zdvořák, jehož obrazy skoro nikdo nezná, protože nikomu nelíže zadek. Je to neuvěřitelnej člověk, snad nějaká inkarnace zenovýho mistra. Vděčim mu fakt za hodně. Pamatuju si, jak sem byl čerstvě na škole, za úkol jsme měli udělat nějaký video… von pustil to svoje a tam strašně, ale fakt nesnesitelně pomalu jel vodspoda nahoru titulek NEJRYCHLEJŠÍ ZVÍŘE NA SVĚTĚ JE GEPARD. Blbci to vůbec nepochopili, ale ja sem věděl, že tohodle člověka se musim držet a mužu se od nej hodně naučit. Najděte si ho a kupte si vod něj obraz, protože ty jeho obrazy sou pravej a mega krutej art narozdíl od většiny těch kýčovitejch “z grafiti vycházejích” sračkařů. 

Pak mám samozřejmě hodně rád většinu věcí od svýho profesora Federica Diaze a speciálně jednu starší věc od Jiřího Černickýho, už sem zase zapoměl jak se to menuje, no Černický leze v bahnitý škarpě a drží v zadku za pomocí análního kolíku špagát od draka, co lítá na nebi. Celý tělo má namazaný červenym šumákem a jak se tou námahou potí, tak celej šumí. Nevim co tim chtěl říct, ale pro mě je to totální existenciální mastrpiece (link). 

Co plánujete na další měsíce?

Odpočívat a intenzivně se věnovat svojí holce. Ta tyhle moje projekty vždycky odskáče nejvíc, protože když na tom pracuju, jsem duchem uplně nepřítomnej a utratím za to veškerý svoje peníze. 

Potom mám v plánu rozjet projekt, kterej mi bude trvat udělat několik let, nepude v něm samozřejmě o nic menšího, než aby se z nás všech stali lepší lidi.

PS: Práci Jonáše Strouhala najdete nyní také v Ústí nad Labem na výstavě Monumentální topografie – www.monumentalnitopografie.cz.

Comments

comments

Vyhledat