Co nám pověděl Zdeněk Svěrák

foto Grada

Právě vychází další kniha Zdeňka Svěráka, Strážce nádrže. Její hrdina, emeritní učitel, toho času správce nádrže Jiří Smrček, píše pravidelná hlášení svému nadřízenému, generálnímu řediteli povodí. Tyto dopisy se podobají spíše zpovědím; pan Smrček v nich líčí své zážitky, radosti, obavy i smutky, ale také své sousedy, rázovité obyvatele vesničky Malá Znělá.

U příležitosti křtu tohoto humorného a zároveň dojemného příběhu jsme měli možnost položit autorovi pár otázek.

Jaký je Jiří Smrček, strážce nádrže Magda?
Je trochu jako já. Chtěl jsem, aby ty dopisy byly trošku, jako by se psalo nahoru, pánubohu. Takže je takový uctivý, nedostává odpovědi, a to mu vůbec nevadí, stačí mu, že občas se od inženýra Anděla jako spojky dozví, že to pan ředitel čte, a že to dává číst dokonce i paní choti. Je trochu víc uctivý, než jsem v životě já, ale má i hodně mých vlastností. Třeba to uvažování o tom, do jaké míry byl v životě odvážný a nebo zbytečně pokorný, to jsou i moje úvahy.
Trochu mě překvapilo, že přestože zjevně chová pana generálního v úctě téměř nábožné, je ve svých dopisech současně velice otevřený; jeho psaní jsou někdy skutečně intimní. Působí odvážněji než vaši předchozí hrdinové, čím to?
Řekl jsem si, že bych neměl být v tomhle neupřímný. Máte na mysli třeba to, jak tomu Smrčkovi plukovník Dekl přenechá své pornokazety?
Tam se Smrček dostane do prekérní situace právě kvůli své upřímnosti.
Mně to připadalo jako příležitost pro jakési vyznání stárnoucího člověka, kterému ta podívaná rozfoukla vyhaslé uhlíky (směje se). A pak mě lákalo – co když si to přečte paní ředitelová, ten následek. Tam se spojila upřímnost s komikou.

Co jste rád četl v dětství? Měl jste oblíbené autory, postavy?
Nemám načteno to, co bych potřeboval, protože čtu pomalu a někdy se vracím. Zajímá mě spíš jak je to napsaný, než že bych šel po ději, nemusím ho tam mít. Ale jestli se ptáte, co mě zaujalo v dětství: maminka mi čítávala Karafiátovy Broučky. Ale já jsem při tom trpěl, protože ono je to smutné a maminka u toho kolikrát i plakala.
Třeba když zemře Janinka? Ono to není veselé čtení.
Právě. Takže Ferda Mravenec byl daleko veselejší, ten mě určitě formoval (směje se). A taky jsem se divil Berušce, jak je hloupá, že ho nemiluje, a tak. A potom, v pubertě a gymnaziálním věku, mi učaroval Fráňa Šrámek. Myslím, že dneska jím už mládež není tak okouzlena, možná že o něm ani neví, ale autor Stříbrného větru… to bylo i naše vyznání, ten jeho způsob psaní… Na vejšce jsem o něm psal ročníkovou práci, kde jsem porovnával jeho povídkovou tvorbu s básnickou.
Prý jste si jeden citát ze Šrámka dokonce dali na svatební oznámení?
Ano, dali. Pak mi učaroval Karel Poláček, zejména svou knížkou Bylo nás pět. Tam jsem si poprvé řekl “Takovýho něco napsat, co by rozesmávalo lidi, to by bylo úžasný!” Samozřejmě se do mě zapsal Karel Čapek se svou prací s jazykem, Vančura, všichni ti velcí Češi.
Co čtete teď?
Spíš rozhovory; přečetl jsem rozhovor s Pavlem Kolářem, fyzioterapeutem, (Renata Červenková, Pavel Kolář; Labyrint Pohybu) a teď dočítám od téže autorky rozhovor s Radkinem Honzákem (Všichni žijeme v blázinci).
To může být zábavné.
On je vtipný. A pak mě zaujala, spíš je to literatura nerománová, knížka Erika Taberyho Opuštěná společnost.
Na románovou tvorbu teď nemáte čas?
Teď zrovna ne. Já vůbec tlusté knihy nemiluju.
Já je mám ráda, ale špatně se mi přepravují. Ty vaše formáty mi vyhovují velikostí, ale právě kvůli ní jsem musela přečíst Správce nádrže dvakrát, abych s panem Smrčkem mohla pobejt dýl.
Aha! Tak to je dobře. Myslel jsem si tedy, že to bude veselejší. Považuju se za humoristu, ale když jsem to teď načítal pro Supraphon, tak jsem zjistil, že je tam víc takovejch smutnějších míst než veselejších.
Tak ono je to o stárnutí, což není zrovna veselé téma. Ale přesto, ačkoli se i hodně vtipným věcem spíše jen tak nějak pousměju, tady jsem se několikrát zasmála nahlas.
A můžete mi říct, kde?
Třeba Rudému Špuntovi. Ten prototyp nedovzdělance, který si plete význam slov, ale to mu nebrání je používat. S tou jeho obluzní frontou a mrakodrafem. Toho jste vylíčil velmi vtipně. Nebo tělesně trestaný Měňák, ten mě taky hodně rozesmál.

By David Sedlecký [CC BY-SA 3.0 ], from Wikimedia Commons

Pojďme krátce k divadlu a vašemu herectví, které nazýváte nehereckým; na mě největší dojem ze všech vašich rolí udělal Karel Infeld Prácheňský. Co znamená tahle role pro vás?
Je to moje nejmilejší role. Nemohl bych ji hrát, když jsme začínali, když jsme skutečně byli plaší a styděli jsme se. Ale padesátiletým kopytem na jevišti člověk ztratí ostych a nabere odvahu jít těch poloh, které postava vyžaduje. Musí se hrát jinak, naplno. On se v sobě vzhlíží, je to mistránek. Tam myslím neherectví šlo trošku stranou, že jsem se musel pokusit být herec.
Takže vás odbrzdilo, že hrajete kopyto?
Je to karikatura. A ta se hraje dobře, když lidi vědí, že i vám je to k smíchu. Je to vděčná role.
Říkáte o sobě, že jste dojímavej. Brzy budou Vánoce. Jak a kde slaví Svěrákovi Vánoce a co pro vás znamenají?
Jsou Vánoce dvojího druhu. S dětmi a bez dětí. Když prožíváte Vánoce s malými dětmi, vzpomínáte na své dětství a okouzluje vás ta radost a napětí, to všechno. Vánoce, které prožívám už několik let, kdy jsme sami s manželkou na chalupě, mají spíš podobu klidu, odpočinku. A když napadne sníh, tak mám velkou radost z toho, že je bílo.