Rozhovor: Renata Kašparová, ředitelka jazykové školy Lingua nostra

Lingua nostra je jazyková škola zaměřená na italštinu, kterou její ředitelka Renata Kašparová vypěstovala od nuly k současné prosperující instituci s 1000 studenty. Už několik roků tam taky docházím, poslouchám jejich podcasty a baví mě i jejich výjezdní akce, takže mě těšilo nakouknout pod pokličku. Jak se dělá rozvrh pro tolik lidí, proč se jejich podcast jmenuje Safari italiano a jak se vůbec nabírali studenti, než byl všude internet? Pojďme to zjistit.

Jak tě vůbec napadlo, že chceš mít vlastní školu?

Učila jsem italštinu a portugalštinu už při studiu na filozofické fakultě kolem roku 2000 a nevyhovovalo mi, jak to v některých jazykových školách fungovalo. Říkala jsem si, že bych jednou chtěla mít svoji školu a dělala bych věci trochu jinak. Chtěla jsem, aby lektorům i studentům bylo opravdu dobře a kde by zůstávali. Pak jsem rozhodla, že to vlastně můžu zkusit, pronajmu si učebnu a začnu tím, že budu učit jenom já. A pak si třeba přiberu kolegu na jiný jazyk… A potom dalšího…Samozřejmě jsem to viděla jako Hurvínek válku…A tak to začalo.

Jak jsi sháněla studenty?

V Annonci. To byly – pro mladší čtenáře – inzertní noviny, které vycházely několikrát týdně. Bylo tam prostě všechno: auto moto, nábytek, a na posledních stránkách se inzerovaly jazyky, za nimi už jen prostitutky. Já jsem inzerovala v té jazykové části, nabízela jsem výuku italštiny, a naopak občas jsem tam i našla inzerát, v němž někdo hledal lektora na soukromé lekce. Některé studenty jsem si našla i na inzerátech vyvěšených v samoobsluze, zkusila jsem i vyvěsit na lampách inzeráty, ze kterých se trhaly telefonní čísla, a i na to se někdo ozval. Pak se občas stalo, že student byl spokojený a dohodil mi kamarádku nebo sestřenici.

První učebnu jsem si pronajala v Týnské ulici, v posledním patře historického domu. Takový krcálek to byl, ale bylo to tam velmi útulné.

Italština jako koníček

A v čem bylo tvoje učení jiné?

Většina jazykových škol byla na můj vkus příliš striktní a přízemní, nenahlíželi na jazykovou výuku vůbec kreativně. Já jsem navíc vždy měla individuálnější přístup ke studentům: někomu to jde pomaleji, někdo chce víc mluvit…

V jazykových školách, kde jsem učila, mi také chybělo útulné prostředí, a prostředí je myslím pro lidi, kteří mají jako koníček cizí jazyk, důležité. U italštiny to platí na 100%, u angličtiny asi tolik ne, tu se většina lidí učí, protože mají pocit, že musí. Studium italštiny je ale jednoznačně volnočasová aktivita a většina lidí jde raději někam, kde jim je příjemně než do strohé učebny, kde není jediný obrázek na zdi a jsou tam lavice jako ve škole. Mám ráda, když studenti sedí kolem jednoho stolu a nekoukají si na záda. Takhle máme postavené všechny učebny.

Když jsem začala chodit k vám na kurzy, nadchlo mě, že máte minimum práce ve skupinkách. Je to záměr?

Je a je to i v našem školním řádu, že práce ve dvojicích nebo skupinách musí být omezena na minimum. Studenti mají lekci jednou týdně, něco za ni platí a chtějí komunikovat s lektorem, který mluví italsky dobře: nechtějí si půl hodiny povídat půl hodiny se spolužákem, který mluví třeba někdy o dost hůř než oni.

Jak jsi pokračovala po fázi první učebny?

Přesídlila jsem do trošku většího prostoru. Měla jsem pár kolegů na angličtinu, na španělštinu, na francouzštinu, protože jsem si myslela, že budu dělat klasickou jazykovou školu s několika hlavními jazyky.

Takže nebyl záměr nabízet jen italštinu?

Ne, mě v první fázi nenapadlo, že by to bylo možné. Ale být jedna z mnoha škol, které učí několik jazyků, je velice těžké, velké školy toho můžou nabídnout víc a mají velký budget na reklamu.

Studenti byli spokojení, ale asi tam nebyl potenciál růstu. Při jedné procházce mě napadlo jméno Lingua nostra a řekla jsem si, že bych měla školu italštiny a jmenovala by se Lingua Nostra… „Vlastně bych to mohla udělat, specializovat se na italštinu! To je to, co mě nejvíc baví, to, co mi nejvíc jde a pro co jsem nejvíc zapálená. Udělám školu italštiny.“

Nějaké školy specializované na italštinu už tehdy existovaly, ale řekla jsem si, že budeme jiní, odlišíme se od konkurence, navíc zájem o italštinu byl už tenkrát velký, takže určitě prostor pro další takový projekt byl.

S touto změnou se změnilo všechno, začala přicházet spousta lidí, kteří si vybrali radši specializovanou školu než takovou, která dělá 20 jazyků.

Máte i vlastní učebnice, jak vznikly?

Než jsem založila školu, napsala jsem jednu knihu a jednu mini knihu pro nakladatelství Fragment – Italštinu pro samouky a Italštinu last minute. Líbilo se mi, že jednotlivé lekce propojoval příběh, to samé jsme pak udělali i u vlastních učebnic. Nejprve vvznikla první, krátká učebnice, která vystačí na jeden kurs, tenká, aby se vešla do kabelky a dala nosit s sebou.

Spousta učebnic jsou obří neskladné bichle.

To znám moc dobře i z doby, kdy jsem studovala italské gymnázium a na dějepis a matiku jsme měli neskutečně těžké (italské) učebnice. Proto jsme udělali malou A5. Pak druhý díl, třetí díl a začalo to fungovat, takže každý náš kurz má jednu učebnici, k tomu jsme ještě později dodělali cvičebnice. Lektoři i studenti přesně vědí, co se probere během jednoho kurzu, mizí situace, kdy každý lektor skončí v té obrovské učebnici někde jinde, studenti přejdou do jiného kurzu, ale vidí, že tam se skončilo o dvě lekce dříve, jsou tedy pozadu… Naším systémem vlastních učebnic a cvičebnic eliminujeme obvyklý chaos. Navíc jsme si je napsali přesně tak, jak chceme italštinu vyučovat – zábavně, hravě, ale zároveň velmi precizně a systematicky, v souladu se společným evropským referenčním rámcem pro jazyky a v návaznosti na mezinárodní zkoušky CILS.

Chvála stážistů

Často se u vás objevují stážisti z Itálie. Jak to funguje?

Pro mě bylo překvapení, když jsem zjistila, že existuje možnost mít stážisty. Jednoho dne mi zavolala firma, která zařizovala práci stážistům Erasmus Plus, že tady má Italku, která studuje výuku italštiny pro cizince a firma, která jí měla vzít, stáž na poslední chvíli zrušila. Prý jestli ji na tři měsíce nechceme. Tak jsme si ji vzali.

Díky tomu jsme zjistili, že stážisté jsou pro nás skvělá podpora, oživení týmu a oživení lekcí i pro studenty.

Těší nás, že lidem, kteří chtějí vyučovat italštinu, můžeme pomoci, podpořit je v začátcích a naučit je něco z praxe. Stážisté k nám přichází k nám z různých univerzit, měli jsme jich celkem za několik let už kolem 70, někteří z nich zůstanou v Praze a začnou u nás pracovat. Mezi některými italskými univerzitami už máme velmi dobré jméno, protože nejsme jako ty firmy, co nechají stážistu celou dobu u kopírky nebo si ho posílají pro kafe. My je zveme do hodin, školíme je a pak je necháváme učit, našim studentům nabízíme lekce se stážisty jako bonus zdarma. Pro studenty je kromě systematického studia hodně přínosné zkoušet si mluvit s různými novými mluvčími, protože každý má trochu jiný projev, jinou výslovnost, jinou mluvu.

Sobotní ponor do jazyka

Kromě klasických pravidelných kurzů máte i kurzy jednodenní. Líbily se mi i tematické, třeba na téma móda.

My to děláme rádi a témata našich sobotních kurzů jsou velmi různorodá. Neviděla jsem, že by něco takového dělaly jiné jazykové školy a překvapuje mě to. Slovíčka se v kontextu konkrétního tématu lépe pamatují. Seskupování slov podle významu a kontextu funguje. Líbí se nám, že sobotní kurz je složený ze tří lekcí, je tam pauza na oběd, na něj se jde se často společně. Jednodenní kurzy jsou v sobotu, účastníci přijdou odpočatí, po dlouhé snídani, ne unavení po práci, tak jim jde studium lépe. Je to samozřejmě mnohem větší ponor do jazyka. Když máme více skupin zároveň, tak se lektoři střídají a student za den zažije dva, tři lektory.

Tyto kurzy se částečně zakládají na metodě, které se říká CLIL, a spočívá v tom, že člověk se v cizím jazyce učí nějaký předmět ve škole. My se ji snažíme aplikovat tím, že učíme třeba nějaký úsek italské historie, nebo něco o italské kuchyni, případně studenti vyrábějí šperky nebo kreslí s Italkou.

Člověk se při takovém studiu soustředí na obsah a italština je tam mimoděk, student se uvolní a možná spoustu věcí vstřebá lépe než na klasické lekci. Nicméně, lekce, které se vyvíjejí týden po týdnu a gramatika v nich navazuje, jsou nutné. To je základ, sobotní tematické perličky jsou velmi příjemná a užitečná nadstavba.

Pořádáte i víkendové výjezdní kurzy.

Ano, a moc rádi. Na ty bych jezdila strašně ráda jako student; kdyby mi někdo nabídnul víkendový kurz třeba se španělštinou, tak okamžitě vyrazím! Jiným školám připadá většinou příliš složité takové akce organizovat, ale já mám zkušenosti z turistického ruchu, takže se těch organizačních záležitostí či problémů nebojím.

A co vaše zájezdy ve spolupráci s cestovní kanceláří?

Máme zájezdy ve spolupráci s cestovní kanceláří Víkend Hořovice. Začaly tak, že jsem měla jednu studentku, byla to účetní, celý den seděla v kanceláři, a nechtěla sedět i na italštině, tak jsme se učily za chůze ve Stromovce. Bylo to krásné! A ona jednou prohlásila, že by bylo super, kdybychom se jeli učit italštinu do Itálie. Takže prvotní impuls vzešel od studentů. Jinde by jim možná řekli, že to je složité, já ale do všeho jdu po hlavě, takže jsem se toho chytla, a ujalo se to.

Hodně lektorů přijelo z Itálie na stáž a zůstalo ti.

Je to pravda, velká část týmu jsou bývalí stážisté. Pro mě je důležité, aby byli spokojení a měli dost práce i v létě. Aby se výukou jazyků uživili. Když jsem sama dříve učila pro jazykové školy, tak jsem v létě musela dělat průvodkyni, v létě prostě kurzy nebyly. V Lingua nostra kurzy v létě máme, protože nemůžu týmu říct – tak zase přijďte v říjnu, škola je zavřená. A mít čtyřměsíční pauzu, když studujete jazyk, minimálně nevhodné. Někdo jede na dovolenou, přijde o některé lekce, ale to se děje i během zimních měsíců, a když naši studenti nemůžou jít na lekci svého kurzu, mají různé možnosti, jak si zmeškané lekce nahradit.

Poslední dobou roste zájem o individuální výuku, lidé si rádi připlatí za to, že mají flexibilní časy nebo chtějí být na lekci sami a hodně mluvit. Hodně našich studentů chce naopak chodit na skupinové kurzy. Třeba v práci nejsou tolik v kontaktu s lidmi a strašně se těší, až přijdou do skupiny, kde je přátelská atmosféra, italská témata lidi přirozeně spojují. Nechceme velké skupiny, bereme maximálně 8 lidí a do online maximálně 6. I v online skupinkách se stává, že se účastníci kurzu spřátelí a na konci kurzu se sjedou na grilovačku u jednoho z účastníků na zahradě, i když to mají stovky kilometrů.

Online kurzy asi přibyly za covidu?

Češi jsou konzervativní národ. Když jsme nabízeli online výuku před covidem, tak ji nikdo nechtěl. Měli jsme jednoho jediného studenta přes skype. Až s covidem se to změnilo a Češi se naučili dělat spoustu věcí online, dnes to pro nás je důležitý sektor. Studují u nás i Češi, kteří žijí třeba v Bruselu nebo ve Švýcarsku a nenašli vhodný kurz tam.

Teď rozšiřujete učebny u Jiřího z Poděbrad.

Ano, máme za sebou velké bourání tam, kde jsme vlastně skoro začínali. Moje druhá učebna kdysi byla v Křížkovského ulici. Vchod byl za rohem. V Ševčíkově u Škroupova náměstí kousek od Jiřího z Poděbrad, kde to mám strašně ráda. Prostor jsme tenkrát asi po roce nebo dvou opustili, protože nám nestačil, ale teď se kruh uzavřel, v Křížkovského jsme pár let zpátky a prostor se mezitím hodně rozrostl spojením dvou obchodů a teď v létě ještě více probouráním do vedlejšího bytu. Skákala jsem do stropu, když mi majitel domu na jaře nabídl to takto spojit, zvětšit. Máme teď školu snů, kde je hodně kuchyněk a hodně záchodů a velký společný obývák, kde budeme mít prodej knih. Máme i e-shop s knihami, a teď si studenti budou moci pro knihy chodit téměř kdykoliv.

A jaké knihy vybíráš pro e-shop?

Máme zjednodušené četby: všem doporučuju, aby četli, když se chtějí dobře naučit cizí jazyk. Od zjednodušených knih až po beletrii, podle úrovně pokročilosti. Já sama umím tak dobře italsky mimo jiné díky čtení knih, už během studií na italském gymnáziu jsem četla hodně knih v italštině. Dalo mi to mnohem víc než konverzace s italskými turisty někde na baru.

V e-shopu máme také různá procvičování konkrétních gramatických témat nebo knihy na procvičování slovní zásoby a knihy o italských reáliích.

Jako v nějakém safari

Zajímají mě vaše podcasty.

Máme dva. Jeden je už starší, Safari italiano, to je ten divnější. Paradoxně jsme začali něčím úplně divným a až teď po dvou letech jsme se dostali k něčemu normálnímu.

Jak jste vůbec rozhodli udělat divný podcast s dvěma humoristy?

Měli jsme setkání lektorů a hovořilo se o tom, že by bylo fajn, aby někdo z nich dělal podcast. Řekli jsme si, že by to mohli být naši dva Edoardové, kteří mají takový velmi specifický, řekněme dost bezhraniční humor.

Moje představa byla, že nebudeme dělat podcast, jaký mají všichni, kde se vysvětluje gramatika nebo se konverzuje na jednoduchá témata pro začátečníky, chtěli jsme něco zajímavějšího a vtipného. Mám ráda, když se lidi smějou. Když je člověk dobře naladěný a směje se, tak lépe nasává informace a vzdělání. Takže jsem Edoardům řekla, že chci podcast, u kterého se budou posluchači smát a bude velmi netypický: „Můžete mluvit o čem chcete, můžete být cyničtí, ironičtí…“, a to oni oba jsou.

Název Safari italiano vznikl už během toho setkání. Naše grafička s lektory zůstala sedět v kuchyni do tří hodin do rána a druhý den mi řekla, že v životě nic takového neviděla: že jezdí s kamarády na chalupy, že umí zapařit, ale tohle nezažila… “já jsem si normálně připadala jako v nějakém safari!” Hned jsem to kolegům referovala, neurazili se, smáli se a od té chvíle máme Safari italiano. Běží už více než dva roky. Má své posluchače, nejen v Česku, poslouchají ho i v Argentině nebo v Německu, já jsem jedna z nich, vždycky se strašně ráda zasměju u každé epizody. Později jsme si řekli, že chceme i podcast pro nižší úrovně pokročilosti, a tak máme ještě nový podcast Lingua nostra a ten je jednoduchý, klidně pro pokročilost A1 nebo A2.Takový normální. Nic ujetého jako je Safari.

Plány a A1

A co plánujete s kolegy teď?

Teď začínají naše podzimní kurzy, vždycky nás hodně zaměstná vytvářet a ladit rozvrh, máme pomalu 200 skupinek.

Jak se vlastně takový rozvrh dělá?

Dřív jsme si ho tiskli na menší papíry, ale teď už ho tiskneme na A1. Přiděláme si ho na tabuli magnety a lepíme na něj barevné papírky s poznámkami. Kdysi jsem u ředitele jedné základní školy viděla obrovskou tabuli a rozvrh polepený papírky s poznámkami a utkvělo mi to v hlavě. V té době jsem měla 200 studentů, takže mě to netrápilo, ale teď, když máme studentů o dost více, jsme se k tomu vrátili.

Aktuálně také připravujeme festival Safari italiano, který se koná v našich pobočkách třetí víkend listopadu. Je to festival italského jazyka a kultury, na kterém participují naši lektoři, ale nejenom oni, máme i zajímavé hosty

U nás ve škole se pořád se děje něco nového, chceme dělat práci, která nás neustále baví, protože to naši studenti ocení nejvíc. A chceme poskytovat stále nové impulsy ke studiu našim studentům. Máme stále nové nápady a většinu z nich realizujeme. Je to pro nás cesta, jak nevyhořet, což se lektorům jazyků, učitelům obecně, docela často stává, je to také cesta, jak nabízet studentům studium italštiny různými způsoby, nejen klasickou pravidelnou výukou.