Štěpán Suchochleb: Blues, to už nejsou jen slepí stařečci s holí
Kdo v Česku jenom trochu zavadil o blues, nemůže minout přehlídku Blues Alive v Šumperku, která se zde pořádá již přes třicet let. Do podhůří Jeseníků se na ni každoročně v polovině listopadu sjíždějí bluesmani i hudební nadšenci z celé Evropy a nejinak tomu bude i v příštích dnech od 12. do 14. listopadu, kdy se odehraje její další ročník. O tom, co mohou tentokrát návštěvníci očekávat a jak se festival aktuálně vyvíjí, nám mnohé prozradil šéf pořadatelského týmu Štěpán Suchochleb.
Před pár lety jsi převzal pořádání zavedeného festivalu Blues Alive v Šumperku. V jakém stavu byl, a kam se ti ho za tu dobu podařilo posunout?
Převzal jsem to v dobrém stavu, ten festival je pro určitou skupinu lidí velmi prestižní záležitost. Když jsem ještě pracoval na Rock for People, tak naše meta byla, dělat to jako Glastonbury, kde ještě ani neoznámí jedinou kapelu, a už to mají za 90 sekund vyprodaný. No a dneska si to teď říkám u Blues Alive, protože se nám daří, že prodáme velkou část vstupenek už rok dopředu na předcházejícím ročníku festivalu jenom na základě toho, že lidi jsou nadšení atmosférou festivalu a tím, co tam zažijí. Ale to bylo už předtím, než jsem ho ve výborném stavu převzal.
Takže jaké jsou ty tebou zavedené změny?
Žijeme v tržním prostředí, kdy jednou z model našeho chování je neustálý růst, a tak přemýšlíme o tom, jak by se to ještě dalo posunout. A tady se po covidu a letech, kdy byl festival dlouho dopředu vyprodaný, úplně nabízelo navyšovat kapacitu. Věděli jsme, že určitě nechceme odcházet ze Šumperka a chceme najít cestu, jak uspokojit zájem diváků a navýšit kapacitu. Teď to už děláme pátým rokem: „vylezli“ jsme z Domu kultury, který má kapacitu jasně danou, do Pavlínina dvora. To je krásný klasicistní prostor hned vedle, kde máme postavený vyhřívaný velkokapacitní stan. První rok byl tedy stan jen příšernej, bez podlahy, kde byla zima a byla to zkouška ohněm – tedy spíš mrazem – ale lidem se to líbilo. Dneska je tam stan s topením a je to druhý plnohodnotný prostor, kde festival probíhá.
A ohledně programu?
Snaha uspokojit zájem diváků a rozšířit to provází moje snažení od té chvíle, co jsem to převzal. A netýká se to jenom kapacitního rozšíření, ale i programového a myšlenkového. Ty tři dny v Šumperku jsou nabité programem, a proto jsme si řekli, že tam lidem dáme i možnost si od muziky odpočinout. Protože ten zážitek je tak intenzivní, tak se snažíme doprovodným programem poskytnout jim kontext, vhled do toho, odkud ta bluesová hudba vychází – historicky, místně, z jakého sociálního prostředí a podobně. Na černoších a jejich boji za svobodu před jedním, dvěma sty let je spousta paralel, které lze vztáhnout i na naši společnost, takže se snažíme lidi trochu vzdělávat, obohacovat, poskytnout jim vhled do toho, kde zrovna jsou, když poslouchají blues.
Podařilo se ti to tedy posunout tam, kam jsi chtěl?
Ještě to zdaleka není tam, kde bych si to představoval. Vidím, že na podobný line up kapel, jako máme my, se dá jinde v Evropě přilákat třeba dvojnásobný počet lidí, které to zajímá. Ale já mám pocit, že Blues Alive je možná trochu omezený v rozletu tím, že ho lidé mají za striktně bluesovou věc. Pod pojmem blues si představují toho stařečka, nejlépe slepého s holí, který někde hraje na rohu na flašinet nebo na rozladěnou kytaru a zpívá tklivou píseň. Ale blues už je úplně jinde, i když je sice v základech veškeré populární hudby, ale spousta lidí si to neuvědomuje.
Tak dneska opráším tu otázku, kterou mají bluesmani obzvlášť neradi a její tazatelé jim bývají nejvíc k smíchu: Co je to blues?
Blues se dneska projevuje v tolika podobách… napadá mě třeba islandská skupina Kaleo, vlastně popová, ale přesto to jsou normální bluesmani. Je spousta popových věcí, které hrají na bluesových festivalech, bohužel na západ od našich hranic, kde ta hudba není pojímaná tak striktně žánrově jako u nás, kde když jedeš na blues, tak tam musí znít ta správná dvanáctka. Na festivalech v západní Evropě, kam jezdíme, ale tohle není. Letos jsme byli třeba v Notoddenu v Norsku, a to je v dobrém smyslu eklektická záležitost. Tam hrají bluesmani, ale zároveň mají přesah do mainstreamu, že je tam najednou 20 tisíc lidí. Ale není to masový, popový festival, pořád je to blues. Takovou mám vizi i tady…
Jak se tedy tenhle žánr vyvíjí a jakou mu věštíš budoucnost?
Je hrozně zajímavý, dostávat se s Blues Alive do světových struktur. protože to hrozně ovlivní naše myšlení. Najednou přijedeme na nějaký festival nebo konferenci a vidíme, že to, čím se tady zabýváme, jakým lidem se to snažíme „prodat“, tak je to úplně jiné než způsoby a přemýšlení i podnikání ve světě. Pro mě je zajímavé pozorovat, že je zde jedna skupina lidí – tradicionalistů, teď nemyslím, že by to bylo akustické blues, ale třeba i takové, které se hrálo před 50 lety někde v Chicagu: že je tam výrazná kytara, musí to být ta dvanáctka a splňuje to tradiční představy o blues, akustickém, chicagském nebo kalifornském, ale tradičním. Pořád vznikají kapely, které hrají tenhle styl, pořád ho hrají stejně a pořád hrají pro stejnou skupinu lidí a pohybují se ve stejném prostředí – stejných klubech a gramofonových firmách jako jejich předchůdci. Ale nikam se to stylově, žánrově nevyvíjí. A určitě to má právo na existenci a taky svoje velmi početné posluchačstvo, ale nás s dramaturgem Ondřejem Bezrem zajímá spíš ta druhá poloha blues.
A ta je jaká?
Cítíme to základní dvanáctitaktové schéma, které ovšem dalo na konci 40. let a začátku 50. let nejdříve vzniknout své elektrické podobě a o pět let později rokenrolu. Ten je vlastně blues pro bílé, kteří se u toho chtěli hýbat. Slyšíme ho všude a dneska to fúzuje do mnoha různých podob, a to nás zajímá. Blues jako myšlenka, jako přístup k hudbě, k životu, k nazírání na to, co je kolem nás, a nás zajímá, jak to jsou schopni uchopit dnešní lidi. A proto jsou i ty přesahy na festivalu – garážový rock, ve kterém stejně pořád hrajou tu dvanáctku a vnitřně to jsou bluesmani. To je směr, který nás zajímá, a v něm je taky budoucnost blues.
Co tě v nové roli překvapilo, i když to prostředí znáš dlouho? Bylo tam něco, co jsi nečekal?
Překvapilo mě, jak obtížné je na takovouhle akci sehnat peníze od komerčních partnerů. Pořád s tím bojuju, že ta akce je sice přibližně z 50 procent financovaná příjmy od našich návštěvníků, ať už jsou to vstupenky, catering, merch, prostě to, co si náš divák, zákazník nakoupí. Ale z padesáti procent je to financované jednak z peněz od samosprávy – tedy že společnost uzná, že to, co děláme, děláme dobře a děláme to tak, že to prospívá jejímu rozvoji, cílům, které si v grantových řízeních definovala jako prospěšné, a tak nám na to dává peníze. A další část je od komerčních sponzorů – přijdeš na festival, a už tě tam kolikrát vítá slavobrána.
Co na tom tedy nefunguje?
No pro nás to není vůbec jednoduché, protože jsme mimo centrum, v regionu, který pro tyhle lidi není komerčně zajímavý a možná nejsme ani tak velcí, nejsme tolik vidět. Je to žánrový festival, u kterého se nepředhánějí televizní štáby a deníky, aby o nás něco napsali. Je to pro velmi zasvěcenou a oddanou skupinu lidí, která k tomu, aby si ten festival našla, nepotřebuje mainstreamová média. Tudíž nás nepokrývají a tak se dostaneme do takového koloběhu. Nestěžuju si na to, ale překvapilo mě to, a až teď po pěti letech to už chápu, proč tomu tak je. Že ten člověk, který má nějaký rozpočet na marketing svého produktu nebo služby se zeptá: „Jakou máte sledovanost? Co je zač vaše cílovka?“ A když mu ukážeme našich pět tisíc oddaných followerů na Facebooku, tak řekne: „Ohó, tak přijďte, až tam budete mít o dvě nuly víc!“ Takže sehnat na festival komerční peníze je hodně obtížné, k mému překvapení. Protože si myslím, že cílová skupina, pro kterou to děláme, je solventní, mnohdy lidi ve středním věku, kteří už nemají úplně hluboko do kapsy, takže by se jim dala spousta věcí prodat. A navíc je popsaná, že jsou to lidi se zájmem o Ameriku, o nějaké hodnoty, kteří si můžou koupit počítač, mobil, bankovní služby. Ale pořád to nezabírá, jak by mohlo, a překvapilo mě, jak obtížný to je.
Já se vždycky v rozhovorech ptám na úplně jiné věci než ostatní a zapomínám na to, co sami zpovídaní zřejmě chtějí publiku říct. Tak co by podle vás měl návštěvník, čtenář vědět, co letos stojí za to zdůraznit?
Rozdělil bych to na dvě kategorie. První vychází z toho, že se lidí vždycky ptáme na zpětnou vazbu, co by šlo vylepšit, a loni jsme kromě toho dělali i velký průzkum s agenturou Kantar. A z něj jsme se dozvěděli spoustu věcí, co by se dalo udělat lépe. Byly to tři věci a k našemu velkému potěšení se nám všechny tři podařilo realizovat.
Co jste tedy prozkoumali a pak zařídili?
Za prvé lidi říkali, že nemají žádný prostor pro odpočinutí, protože hudební program začíná už ve čtyři odpoledne – tedy ten doprovodný začíná dokonce už dopoledne – a končí se až ve tři ráno. A protože spousta lidí si to chce vychutnat a chodí z jednoho pódia na druhé a těch 12 hodin stráví hudbou, tak je potřeba si někde odpočinout, dát si kafe a být v prostředí, kde není hluk. Takže jsme kromě velkokapacitního stanu, kde se hraje na plnohodnotném pódiu, udělali i další, chilloutový stan. Je taky vyhřívaný, ale nebude tam hudba, bude tam pohoda, křesílka, stolečky, židličky a „báreček“, lidi tam budou odpočívat.
To zase asi není až tak zásadní změna…
Je to taková drobnost, řekl bys, ale pro naše publikum je to velká inovace, protože ten kulturák bývá vždy úplně narvaný lidmi a nebylo v něm, kam si sednout, v klidu odpočinout a s někým si pokecat. A letos to tam bude. A druhá inovace je v tom, že trochu bojujeme s nabídkou jídla, a proto tam bude nová gastro zóna, víc stánků, jeden i s tofu a veganskými pokrmy od kluků od Olomouce kteří si říkají Hlad a žízeň. A třetí změna jsou místenky. V části sálu byla vždycky sedadla, i když tři čtvrtiny prostoru byly na stání, a lidi si na ty sedačky dávali ještě před začátkem koncertu šálu nebo svetr, aby si je zabrali, ale přišli třeba až na poslední koncert, který si z toho sedadla užili. Jenomže mezitím si tam nikdo nemohl sednout, protože naše publikum bývá velmi vstřícné a tolerantní. A proto jsme dostali zpětnou vazbu, že bychom měli prodávat místenky, což proto letos poprvé děláme. Člověk si může koupit svoje sedadlo a nebýt zpruzený, že mu ho někdo zbytečně zabere. Tak to jsou tři spíš technické, organizační inovace.
A ohledně hudby samotné?
Co se týče hudby, tak mám velkou radost z toho, že se za těch 27 let se výrazně posunul způsob, jakým skládáme dramaturgii, protože jsem toho dlouhodobě svědkem od chvíle, kdy jsem tam v roce 1999 přivezl první americkou kapelu. Dřív jsme koukali na to, kdo je na turné v Evropě a čekali na to, co zbude z těch ostatních festivalů, a potom jsme brali jen to, na co jsme měli peníze.
Teď už se vám umělci hlásí sami?
Dneska už je to úplně odlišně. Vybíráme si, koho tam chceme, a není to žádná druhá liga. Letos tam máme třeba D. K. Harrella, což je sice vycházející, ale už velmi uznávaná hvězda současného blues. Jak děláme taky zájezdy do Ameriky, tak jsme letos byli taky na Blues Music Awards v Memphisu a on tam před očima účastníků našeho zájezdu dostal dvě ceny. Další je Danielle Nicole, která vlastně dostala taky dvě. Takže náš line up je to úplně nejlepší ze současného blues. Ano, chybí nám ta liga Garyho Clarka, Tedeschi Trucks Band a Bonnie Raitt a podobně, tam finančně nejsme, ale ten základ blues, který všude možně dostává ceny, tak ten máme pokrytý a daří se nám to aktuálně vozit lidi do Šumperka právě v tom roce, kdy ti lidi jsou na vrcholu, a to je podle mě úplně super.
Takže proč jet letos na Blues Alive?
Pokud chceš mít přehled o tom, co zhruba ta blues & roots světová scéna nabízí, tak je k tomu Šumperk nejvhodnější. A neskromně si myslím, že když si vezmeš ten plakát, na kterém je nějakých 36 programových slotů, tak už to není tak, že by tam bylo jedno tlustě napsaný jméno a pod tím doplněný nějaký zbytek, ale teď už je těch velkých spousta. To jsou věci, na které jsme pyšní.
Comments
