Alex – dokumentární performance s přesahem do videa i psychoanalýzy

22 června, 2026
Redakce
divadlo

foto Viktorie Štěpánová

Tak nějak by se dala popsat radikální inscenace Alex od Adama Draguna, jednoho z členů kapely Berlin Manson. Tato multimediální performance se těší divácké oblibě, 18. 6. 2026 v Archa+ proběhla její již třetí repríza.

Alex není představení založené na pevném scénáři. Místo přesně napsaných dialogů pracuje s úkoly a instrukcemi. Proveď, sem se postav, tohle řekni, do toho se vžij. Momenty nevznikají přímo na scéně, nevyvěrají ani z hlavy režiséra. Alex je rekonstruktivní psychoanalytická performance složená z osobního vyhoření, video záznamů a živé akce. Experiment na pomezí dokumentu, divadla a videoartu.

Právě práce s videem je jednou z nejvýraznějších vrstev celé inscenace. Adam Dragun ho nepoužívá jako scénografický doplňový background, ale jako plnohodnotný jazyk. Na scéně se střídají archivní záznamy, rekonstrukce, rozhovory i živé výstupy performerů. Paradoxně však množství obrazovek neoslabuje přítomnost živého člověka. Spíše naopak. Na realitu zprostředkovanou skrze displeje jsme dnes zvyklí natolik, že ve chvíli, kdy se na scéně objeví skutečné tělo, získává jeho přítomnost zvláštní intenzitu. Živá performance pak nepůsobí jako samozřejmost, ale jako výjimečná událost.

V době, kdy stále častěji diskutujeme o umělé inteligenci, simulacích a digitálních identitách, se Alex mimoděk ptá i na něco jiného: kdo je vlastně skutečný? Je skutečnější videozáznam člověka zachycující konkrétní okamžik jeho života, nebo performer stojící právě teď před námi? A může být rekonstrukce cizího příběhu pravdivější než samotná realita? Dragun na tyto otázky neodpovídá, ale neustálým střídáním obrazovek a živé akce je znovu otevírá. Právě proto zde video nepůsobí jako konkurence divadla. Naopak potvrzuje jeho nenahraditelnost. Čím více času trávíme mezi obrazovkami, tím silněji si uvědomujeme výjimečnost okamžiku, kdy se před námi odehrává něco neopakovatelného. Alex tak paradoxně není oslavou videa, ale připomínkou toho, proč živé umění stále přežívá.

Stejně jako Dragunova kapela Berlin Manson je i Alex syrový, osobní a provokativní. Autor sám upozorňuje, že se v něm nachází „detská práca, krv aj vlámanie do jednej významnej slovenskej kultúrnej inštitúcie“. Provokace zde ale nespočívá pouze v tématech. Spočívá také v metodě. Dragun nevystupuje jako režisér stojící mimo dění. Sám se stává součástí procesu, obnaženým režisérem, který před divákem děj odhaluje. Neskrytě sedí u stolu, kde píše scénář, pije maté a luská obrazovkám na povel.

Kdo je Alex?

Alex není narážka na AI Alexu, jak jsem si původně myslela já. Něco tajemného se však skutečně pod písmeny skrývá. Ne identita milionu uživatelů, ale jednoho. Vyhořelého slovenského dramaturga pracujícího v „prestižní slovenské divadelní instituci“ – třicátníka, kterému jeho práce v divadle přestala dávat smysl. Má uznání, ale chybí mu radost. Proto na scénu přichází Adam. Režisér hledající smysl života někoho jiného. A proto se po něm na scéně objevuje i Anna. Představa Alexova dětského já – radosti, kterou ztratil, kterou zapomněl.

Alex: Kdo vlastně komu pomáhá?

Právě Anna se stává nejzajímavější postavou celé inscenace. V některých rekonstrukcích pronáší slova a věty, jejichž význam si původně ani neuvědomovala. Dragun s ní komunikuje jako s dospělou spolupracovnicí. Na první pohled by se mohlo zdát, že sledujeme situaci, kdy dospělý vede dítě. Debata po představení však tuto představu narušila.

Když se divačka z publika Anny zeptala, jaké bylo účinkovat v takto experimentálně-avantgardní adult-centric performanci, odpověděla překvapivě jednoduše. Je zvyklá bavit se s dospělými. A protože Adam podle jejích i jeho slov neumí moc komunikovat s dětmi, snažila se mu často přizpůsobovat právě ona. Najednou se obrací očekávané role. Dítě není tím, kdo potřebuje vedení. Naopak je to dítě, kdo se snaží vytvořit most k dospělému světu.

Právě zde se začíná rozpadat jistota, o čem Alex vlastně je. Je to portrét jednoho člověka? Pokus zachránit někoho, kdo ztratil smysl své práce? Nebo sledujeme něco mnohem širšího?
Na konci totiž nepřichází vykoupení. Alex není vysvobozen ze své beznaděje. Z divadla odchází. Místo šťastného konce zůstává otevřená otázka. Je Alex, ač nás Dragun neustále ujišťuje o jeho existenci, skutečný člověk, nebo barvitá alegorie? Nejde ve skutečnosti o obraz kulturního prostředí, které na Slovensku v posledních letech prochází hlubokou krizí? Není vyhořelý dramaturg pouze zástupnou figurou pro instituci, obor nebo dokonce celou generaci lidí, kteří ztratili víru v to, že jejich práce je může naplňovat, může něco změnit?
Dragun na tyto otázky neodpovídá. A právě v tom tkví síla jeho performance. Nesnaží se nabídnout řešení. Spíše vytváří prostor, ve kterém lze pochybovat. O divadle, o práci, o smyslu umění i o tom, kdo vlastně koho zachraňuje.

ALEX

Adam Dragun: režie / scénář / koncept / performance
Klára Dolník: scénografie / koncept / dramaturgie
Anna Tóthová: performance
Eva Gabrižová: video / live-cam
Roman Poliak: dramaturgie
Ondrej Mankovecký: projekce / světlo
Mário Drgoňa: dramaturgia / idea
Oliver Dragun: hudba / sound design
Ivo Dobrovodský: produkcie
Barbora Maksymovová: produkce
Lukáš Klíma: light design