BIOLOG ONDŘEJ SEDLÁČEK: OHEŇ NENÍ ŽIVEL, JE TO VĚZEŇ. A MY SE BOJÍME HO PUSTIT NA SVOBODU.

V příštím roce dorazí do českých kin dokumentární film Hasit ohněm, který sleduje nelehký, avšak zásadní boj přírodovědce Ondřeje Sedláčka za řízené vypalování v české krajině. Tvůrci aktuálně hledají podporu pro dokončení filmu na platformě HITHIT. 

Sedláček, uznávaný biolog z Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK, je hlavním protagonistou snímku a nebere si servítky: „Člověk je tady prostě na nějaký návštěvě a bere si z tý přírody úplně nehorázně všechno. Chováme se jako prasata“. V rozhovoru pro Proti šedi vysvětluje, proč je pro nás klíčové vrátit oheň do přírody, proč hasiči riskují strach z nadřízených a jak nám nedostatek odvahy brání v tom, abychom začali s ohněm konečně spolupracovat.

Zajímají vás detaily tohoto inovativního přístupu k ochraně přírody? Přečtěte si celý rozhovor s Ondřejem Sedláčkem, přírodovědcem, který mimo jiné pravidelně cestuje za výzkumem ptačích společenstev do subsaharské Afriky.

Proč hasit ohněm? 

V dokumentu Hasit ohněm jste hlavním protagonistou. Jaká je klíčová myšlenka, kterou chcete filmem předat české společnosti?

Oheň v krajině potřebujeme. Že s ním není radno bojovat, ale spolupracovat s ním. Využívat ho. Paradoxně i k potlačení nežádoucího ohně. Ohně nekontrolovatelného, ničivého. 

V čem je podle vás pohled na oheň ve středoevropském prostoru nejvíce mylný?

Je to kombinace dvou věcí. Dlouho jsme si mysleli, že nám nějaký velký problém s ohněm nehrozí. Že se nás to prostě netýká. Že středoevropská krajina není k ohni náchylná. Tahle domněnka se změnou klimatu padla. A druhá věc je, že jsme nabyli dojmu, že oheň do střední Evropy nepatří. To je taky omyl. Hořelo tu vždycky, v některých ekosystémech více, někde méně, ale naprosto běžně. Zjistili to paleoekologové, kteří jsou schopni oheň detekovat v sedimentech. V kronikách naší krajiny. 

Laická veřejnost vnímá oheň spíše negativně, jako ničivý živel. Jaké ekosystémy a druhy rostlin a živočichů u nás ale po tisíciletí na oheň spoléhají? 

Nevím, jestli spoléhají, ale vždy byly jejich součástí. Stejně jako povodně, větrné smrště, velcí býložravci. Tihle „velcí hráči“ se odpradávna významnou měrou podíleli na formování přírody a ta se jim přizpůsobovala. Spousta organismů je adaptována na to, že jednou za čas přijdou. Říkáme jim druhy raných sukcesních stádií. Nastupují tehdy, když jim živel pomůže odstranit konkurenty – třeba shoří les nebo povodeň vytvoří nátrže, štěrkové lavice, zubr spase dominantní trávy, okouše keře, rozdupe písčinu. Rychle se tam nastěhují než je zase konkurenti převálcují. Těchto druhů je strašně moc a jsou ekologickým svědectvím těchto koloběhů. Jenže jsou čím dál vzácnější, protože jsme „velké hráče“ vyhnali. Konkrétně oheň na jedné straně pomáhal udržovat bezlesí, třeba v travinných ekosystémech typu mamutích stepí. Dnes v různých stepních a lesostepních společenstvech. Odstraňuje stařinu – suchou trávu, redukuje množství křovin, zamezuje plošnému zarůstání. Vytváří holé plošky, které kolonizují konkurenčně slabé druhy. Je ale i součástí cyklu lesa. U nás celý cyklus lesa neznáme, protože stromy pokácíme strašně brzy. V jejich nejlepších letech. To je ten les, který se nám všem líbí (mně tedy ne, ale většině lidí ano) – zdravé zelené stromy, rovné, bez mrtvých a polámaných větví a jizev. Kolik máme u nás takových (pra)lesů, kde by stromy skutečně dožívaly až do svého rozpadu? Promile plochy. Nic. A oheň do takových lesů vždy vstupoval a patří tam. Urychlil tu „zkázu“. A na tuhle zkázu zase čekají v zástupech další organismy. Ti, kteří potřebuji světlo a zjizvené a dožívající stromy. Brzy ale nastoupí nový les a zase prohrají. A pořád dokola. Tenhle cyklus ale trvá několik staletí, my takhle vůbec neumíme uvažovat.   

V jakých případech, typech lokalit a s jakým cílem je dnes řízené vypalování v ČR efektivním a nenahraditelným nástrojem péče o krajinu?

Krajina rychlým tempem zarůstá. Od raného středověku jsme neměli v krajině tolik dřevní hmoty. Tedy paliva. Nejde o rozlohu lesů, ta se sice pořád zvyšuje, ale problém je v opuštění běžné krajiny. Kolektivizace v 50. letech minulého století způsobila rozevření nůžek – velkou část krajiny obhospodařujeme intenzivně, pole, louky a lesy, zbytek krajiny jsme ale úplně opustili. A ta zarostla. Koukněte se na internetu na srovnání leteckých snímků krajiny současnosti a té v polovině 20. století. Rozdíl je šokující. Každá krajina má své výherce a prohrávající. Existuje zástup dnes už strašně vzácných stanovišť a druhů, které nemohou žít v kontrastu intenzivně obhospodařovaných polí a luk a na druhé straně totálně zarostlých strání. A zde by oheň strašně pomohl. Jednak pro přípravu a údržbu pestrých, mozaikovitých biotopů, jednak v redukci množství hmoty, která v krajině čeká a může kdykoliv vzplanout. Vypalování není požár. Je to kontrolované odstraňování nežádoucí biomasy za jasně nastavených podmínek. Požár je průšvih, nastane ve chvíli, kdy jsou podmínky rizikové a nejsme na to připraveni. Proto existuje ten paradox hašení ohněm.

Co považujete za největší bariéru při zavádění řízeného vypalování do praxe – legislativu, nedůvěru veřejnosti, strach hasičů, nebo spíše nedostatek odborníků a zkušeností? 

Důvody jsou různé, ale základním pojítkem mezi všemi z nich je nedostatek odvahy. Jenže v měnícím se světě nemůžeme aplikovat konzervativní přístupy. Tak jako svět neustále přizpůsobujeme nám, my se také musíme přizpůsobovat okolnímu světu. Nám se v minulosti podařilo oheň v krajině zkrotit. Zavřít ho do vězení. Na hanbu. Jenže on je ten vězeň hodně neposlušný, občas uteče a rychle nadělá dost neplechy, než se nám ho zase podaří uvrhnout do žaláře. Tenhle přístup nefunguje. Oheň musí běhat na svobodě a my se s ním musíme naučit domluvit. Spolupracovat s ním. Ale téhle spolupráce se všichni bojí. Politikům to nepřináší moc velké body mezi voliči, to je jednodušší nakoupit techniku hasičům, vrtulníky a kasat se, jak jsme dobří v zavírání ohně do vězení. Vysvětlit veřejnosti potřebu ohně v krajině není jednoduché. Ale mám okolo sebe spoustu lidí, kteří to chápou a je potřeba trpělivě vysvětlovat dál. Hasiči mají samozřejmě v popisu práce hasit, takže zapalovat krajinu je něco naprosto nového a pro mnohé nepředstavitelného. Pak se ale najdou borci z Horní Dolní, kteří s tím nemají problém a celou problematiku intuitivně chápou. Nemají strach z toho, že jim oheň uteče, ale z nadřízených hasičů. No a zkušenosti? Odkud bychom je vzali? Buď ze zahraničí, kde se vypaluje běžně, nebo prostě tím, že to začneme pomalu zkoušet. Musíme do terénu, v kanceláři nic moc nevymyslíme.

Jak by měla vypadat strategie péče o krajinu, aby byla odolnější proti živelným požárům, a jakou roli by v ní měl v budoucnu hrát člověkem řízený oheň?

Známý trojúhelník hoření určuje, se kterými parametry můžeme pracovat. První je iniciace hoření – tedy zapálení. V současné krajině je za vznik většiny požárů zodpovědný člověk (ale nejenom) – tedy nedbalost nebo v horším případě úmysl. Tedy můžeme pracovat na tom, aby se to dělo v menší míře. V nejsušších obdobích roku zakazovat manipulaci s ohněm, posílit požární hlídky, zlepšovat technologie detekci ohně – drony, termovize atp. Náchylnost krajiny ke vzniku požáru je čím dál vyšší. Vlny sucha a veder, delší období roku, kdy požár snáze vznikne.  Druhá strana trojúhelníku je přístup kyslíku. Ten se zvyšuje za větru. Kontrolované vypalování uděláte samozřejmě ve chvíli, kdy fouká jen velmi málo. Požáry vznikají většinou když fouká hodně. No a nejdůležitější strana trojúhelníku je množství a vlastnosti hořlavého materiálu. A s tím můžeme v krajině pracovat hodně. Už jsem zmiňoval, že krajina zarůstá. Nejen u nás. Upuštění od pastvy ovcí a koz v jižní Evropě má za následek obrovskou akumulaci hořlavé biomasy. I proto jsou požáry, krom vysokých teplot a sucha tak ničivé. Tenhle problém, zatím sice v menší míře, se začíná týkat i nás. Krátkodobé cíle k prevenci proti ničivým požárům je redukce extrémně hořlavé biomasy tam, kde to vadí – v prvé řadě v okolí sídel. Týká se to ale i oné opuštěné krajiny, která zarůstá. Preventivní vypalování je jedním z velmi účinných nástrojů. Zároveň připravit veřejnost na to, že oheň leckde nevadí, když nehrozí ohrožení životů či majetku. Třeba právě v národních parcích, pokud je zajištěna bezpečnost obyvatel. Dlouhodobé cíle pak spočívají v převodu lesů na méně hořlavé, tedy smíšené a listnaté. Kde případně hoří spíše jen bylinné patro. A pokračovat v redukci křovin a stařiny (suché trávy) v krajině. Pro mě je zajímavé to, že protipožární opatření mohou jít ruku v ruce s tím, jak krajinu udržovat pestrou, dynamickou, odolnou a plnou života včetně vymírajících druhů. 

Staňte se součástí komunity dokumentu Hasit ohněm a svojí podporou získáte neobvyklé vánoční dárky, potkáte skvělé lidi a podpoříte úsilí o záchranu planety: HITHIT.

RNDr. Ondřej Sedláček, Ph.D.

RNDr. Ondřej Sedláček, Ph.D. přírodovědec a pedagog působící na Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Je známý svým širokým záběrem výzkumu a hlubokou znalostí ekologických pochodů v přírodě. Jeho vědecká práce se zaměřuje především na ornitologii, se specializací na ptačí společenstva v pralesích a savanách subsaharské Afriky, kam pravidelně cestuje za výzkumem. Současně se v České republice intenzivně věnuje praktické ochraně přírody, zejména se zaměřením na hmyz, a to v místech neotřelých, překvapivých a člověkem opomíjených.  Podílel se na budování motýlích rezervací například v okolí Příbrami. Je zastáncem názoru, že příroda dokáže najít zázemí i v člověkem pozměněné krajině, a často upozorňuje na překvapivé souvislosti mezi lidskou činností a přírodním světem. Jeho přednášky a komentované vycházky jsou vyhledávané pro jeho schopnost srozumitelně a poutavě vysvětlit složité ekologické jevy a ukázat krásu i odolnost přírody. Je rovněž spoluautorem mnoha odborných a popularizačních článků a knih, spolupracuje na dokumentárních filmech o přírodě jako vědecký poradce.

Comments

comments