Reportáž: Festival Boskovice potřiatřicáté
Hihihahaholky / Foto Jiří Janda
Festival Boskovice. Jen málo tuzemských festivalů se zatím propracovalo k číslovce 33, která se používá v jazykolamech. A zřejmě žádný jiný se po celou tu dobu nemůže pyšnit v posledních letech populární nálepkou „multižánrový“. Tedy že kromě hudby dává prostor také divadlu, výtvarnému umění, filmu, různým programům pro děti a ostatně i procházkám židovskou čtvrtí, jíž je v podtitulu ke svému názvu věnován. Pro tohle všechno si prostě už takhle dlouho můžete zajet do Boskovic, a některé rodiny nadšenců tak tedy mohou činit už nejméně ve druhé generaci.
Jak bývá zvykem, program je tak nabitý, že se v něm prostě všechno stihnout nedá. Neuděláte chybu, když půjdete po známých jménech, ale ani když výběr necháte na náhodě, obvykle se vám nestane, že byste střelili mimo.
Logicky bývá nejvíc lidí na hlavních hvězdách v letním kině (letos z těch domácích například Načeva, Jakub König a Hvězdy nebo Jaroslav Rudiš & U-Bahn), ale k nehnutí může být třeba i v klášterním sklepě. Letos tam měli plno třeba historik Petr Blažek na své přednášce o Zbyňku Fišerovi a Státní bezpečnosti nebo Irena Kalhousová na povídání o Izraeli.
Ambientní hudba se dá vychutnávat třeba i všemi póry na ochoze vysoko nad muzikanty.
Kdo si v Boskovicích nechá ujít koncerty v místní opravené synagoze, přijde o to, co tomuhle festivalu dává neopakovatelný nádech. Ambientní hudba se přitom dá vychutnávat třeba i všemi póry na ochoze vysoko nad muzikanty.
Do výšin se ostatně můžete dostat i nahoře na kamenných patrech boskovického hradu. A když budete mít štěstí, během představení, na něž My kluci, co spolu chodíme přijdou dle propozic Svědomitě nepřipraveni, se herci během improvizovaného představení vznikajícího přímo za pochodu, k závěrečné děkovačce vyšplhají pár metrů po zdi přímo vedle vás.
A co bylo letos v Boskovicích vůbec nejlepší? Těch pár vytrvalců, kteří vydrželi téměř až do nedělní půlnoci vám potvrdí, že to byla závěrečná projekce Jarmuschova Tajuplného vlaku na vůbec největším projekčním plátně ze všech letních kin v Česku, nad nímž se záblesky v dáli připomínala odcházející bouřka.
Foto Jiří Janda
Comments
