Co na tom, kdo vyhraje? Literární víceboj
Ilustrace Jakub Plachý
Kondiční trénink u příležitosti uvedení čísla časopisu Plav s podtitulem Sport v literatuře. Jaká je tělesná kondice lidí zabývajících se slovy? Kolik naběhaných kilometrů vyžaduje dobrá kniha? A kolik z vás si vydělá sportem víc než literaturou?
Stejně jako v literatuře čtení je i ve sportu diváctví klíčovou událostí, při které je nezbytné se trochu nadřít. Od rozcvičky po osobní rekord v nejbizarnějších disciplínách vás provede pohybová odbornice Jana Stárková a odpovědný trenér čísla Jan Musil.
Akce proběhne 6. května 2024 ve venkovních prostorách Muzea literatury. S sebou pohodlné oblečení a dobrou obuv. Start už v půl sedmé! Podpořil Státní fond kultury a Ministerstvo kultury ČR. Více se dozvíte na FB události akce.
Vstup volný.
Eduardo Galeano: Fotbal na slunci i ve stínu (ze španělštiny přeložila Lenka Malinová)
Skalní fanoušek
Jednou týdně uteče skalní fanda z domu a dostaví se na stadion. Zavlají vlajky, rozezní se zvuk řehtaček, petard, bubnů, prší papírové serpentýny a konfety: město je totam, každodenní rutina je zapomenuta, existuje jedině chrám. Na téhle posvátné půdě pak jediné náboženství, které nemá bezvěrce, staví na odiv svá božstva. Ačkoli by fanoušek mohl sledovat ten zázrak pohodlněji na televizní obrazovce, raději se vydává na pouť do míst, kde může naživo spatřit, jak jeho andělé svádějí bitvu s démony, kteří jsou právě na řadě.
Tam fanda mává šátkem, polyká naprázdno, gloglo, polyká jed, ohryzává si čepici, drmolí šeptem modlitby i kletby a náhle propuká v radostný jásot, při němž skoro ochraptí, skáče jako blecha a objímá se s neznámým člověkem, který se vedle něj také rozkřičel: „Góóóól!“ Dokud ten pohanský obřad trvá, je fanoušek davem. S tisíci věrnými sdílí přesvědčení, že my jsme ti nejlepší, všichni rozhodčí jsou podplacení a všichni protivníci švindlují.
Jen málokdy skalní fanoušek řekne: „Dnes hraje můj klub.“ To spíš prohlásí: „Dneska hrajeme my.“ Tenhle dvanáctý hráč moc dobře ví, že to on rozdmýchává poryvy náboženského zanícení, které pohánějí míč, když začne být ospalý, a těch zbývajících jedenáct zase moc dobře ví, že hrát bez fanoušků je jako tančit bez hudby.
Když zápas končí, slaví fanoušek, který se ani nehnul z tribuny, svoje vítězství, to jsme jim to nandali, to jsme je rozstříleli, nebo oplakává svoji prohru, zas nás doběhli, rozhodčí je lump. A pak se slunce odebere spát a s ním i fanoušek. Na stadion, který se pomalu vyprazdňuje, padá šero. Sem tam ještě na betonových lavicích krátce vzplane oheň, ale světla a hlasy postupně vyhasínají. Stadion osiří a také fanda se vrací do samoty svého já, jež bylo my: fanoušek odchází, rozprchne se, vytrácí se, neděle je posmutnělá jako Popeleční středa po karnevalu.
Comments
