DPvJU podezřele připomínají hudbu
Na některé výdobytky dávné Sametové revoluce jsme museli čekat dlouhá desetiletí. Možná největší trpělivost ze všech projevili fanoušci kapely Dřevěné pytlí v jutových uhlích.
foto dpvju
I když coby utajovaný studiový projekt začala působit po sklepích již na sklonku 80. let a s pokusy o správné vyslovení jejího názvu zápasili mnohdy návštěvníci jejích prvních koncertů někdy v devadesátkách, první regulérní vinylové album vydané na značce Indies Scope si ctitelé tohoto vytrvalého souboru mohou pod přenosky svých aparátů s oddechnutím odložit teprve letos. Vytoužený nosič již úspěšně prověřila hitparáda Velká sedma a očekávaný akt křtu se odehraje v pátek 12. prosince v Čítárně Unijazzu. Proto bezesporu nastal nejvyšší čas rozmáchnout se ke skutečně velkému rozhovoru s muzikanty. Došlo k němu na zkoušce kapely odehrávající se v kovárně jejího bubeníka situované v lůně českého venkova a hovořit se uvolili zakladatel a úhelný kámen tělesa, kytarista Max Braun (MB), frontman a kytarista Michal Cihla (MC) kytarista Pavel Heřman (PH) a bubeník Libor Shomodi Veselý (LSV). Do celkového výčtu aktuální sestavy patří ještě bohužel nepřítomní Tadeáš Veselý (baskytara) a Luděk Emanovský (trumpeta). Pár slůvek naopak neplánovaně připodotkl přítomný šéf „kapelní mechaniky“ (rozuměj: kouřové signály, však je v pátek uvidíte sami, i když přes ně vlastně spíš naopak neuvidíte) Old Braun (OB).
foto Jiří Janda
Co s vámi první regulérní deska a úspěch v rádiové hitparádě udělaly?
MB: Zlí jazykové tvrdí už od té chvíle, co se tahle dnešní parta dala dohromady, že to začalo po těch asi třiceti letech podezřele připomínat hudbu. Naše fanouškovská základna se tedy rozdělila na dva tábory. První jsou z toho zklamaní, a druzí naopak potěšeni. No a my se držíme toho, co děláme, a na tom, co to komu připomíná, nám celkem nezáleží. Nám to ostatně většinou pořád připomíná večírky, a asi to tak už jednou provždy zůstane.
Podle letopisů už je DPvJU starý skoro jako Lucie, ale slavný ještě pořád až tak není. Jak je to možné?
MB: To se budeš muset zeptat Lucie…
PH: Já si třeba myslím, že už jsme slavní dost. Pro nás tak akorát. Ostatně, kdo to vůbec je, ta tvoje Lucie? Že by nějaká kapela? Navíc my jsme celkem slavní v zahraničí, tam nás přímo milujou, ten český rybníček je fakt malinkatej.
MB: Hlavně frankofonní trh ovládáme poměrně dobře.
Co byl ten šťastný spouštěč, že deska vyšla právě teď?
MB: My jsme o tom nikdy moc nepřemýšleli a ani nás nenapadlo to někomu nabízet. Původně jsme si to chtěli vydat sami, ale nějakým způsobem do toho vstoupilo jedno vydavatelství, se kterým jsme se ovšem nedohodli, i když jim nás doporučil náš producent Ondřej Ježek. No a pak se najednou objevili Indies Scope, před kterými jsme se při nějakém setkání prořekli, že to máme natočený, jestli to nechtějí vydat. No a oni řekli, tak nám to pošlete. Poslali jsme, a oni řekli: „No tak jo.“
Takže brnkačka…
MB: Musím ale říct, že to bylo asi i kvůli tomu, že se Jirka Imlauf trošičku zasekl se svým sólovým albem, které měli vydat. Takže měli najednou volný termín a my zase kliku, že jsme byli v pravou chvíli na pravém místě. Nacpali jsme jim to, a oni řekli: „Když teď máme volno, tak co bysme si třeba jezdili do Karibiku, radši hezky vydáme Dřevěný pytlí…“.
Bylo pro vás těžké přesunout se z někdejší pozice muziky prováděné spíš kvůli vlastní legraci a pro potěšení kamarádů do pozice regulérní kapely s normálními koncerty pro běžnější publikum?
MC: Má to svůj vývoj, sešlo se to, funguje to, prostě dobrý. Chodí na nás mladý i starý lidi, patnáctiletý i třeba šestasedmdesátiletý, ideální publikum.
MB: Tady bych si dovolil připomenout pradávný výrok našeho prvního frontmana a spoluzakladatele souboru pana Pytliga, který si jednou v šatně, když se podíval do publika, posteskl: „Proč na nás chodí samý příšery?“ Ale když se do publika podívám dneska, tak tam už moc příšer nevidím, možná snad jen některý naše ožralý vrstevníky mužskýho pohlaví. Naopak na nás chodí spousta hezkých mladých dívek, například moje dcera a její kamarádky, taky tady Heřmanova dcera a její kamarádky a přijde i Liborova dcera a její kamarádky, takže to už jsou všechno lidi, kteří výrazně snižují věkový průměr našeho publika. Neboli: co si člověk neudělá sám, to nemá.
Pojďme teď k nové desce. Většina textů jsou zhudebněné básně Jana Balka. Mě by to zajímalo, protože to jméno jsem zaslechl poprvé a asi i naposledy dávno v mládí někdy v minulém tisíciletí v souvislosti s tanečníkem Krásných nových strojů. Ve spojení s vámi to zřejmě slibuje nějaký zajímavý příběh…
MC: Byl to básník a pak i tanečník Krásných nových strojů. Nosil si tam velký pytel, ze kterého vytahoval svoje atributy, a psal naprosto skvělé básně. Některé z nich využil právě Standa Diviš v Krásných nových strojích anebo kapela Ministerstvo, ve které jsem hrával. Jednou nám Honza v Kutné Hoře svoje básně napsané na stroji věnoval. Většina z nich ani nebyla nikde vydaných. Říkal nám, ať je použijeme, a myslím si, že to je dobře. Že by takovýhle člověk měl neustále žít v éteru, protože jeho texty jsou skvělý a vtipný.
Čím se kromě tančení profesionálně zabýval a co se s ním stalo?
MC: Co dělal profesně, to vlastně ani nevím. Zemřel poměrně mladý na nádor v hlavě. Dokonce se o tom před smrtí pokoušel psát poměrně vtipné básně, i když nám to vlastně úplně vtipný nepřijde. Máme je taky, ale pořád nám ještě přijde trošku blbý je zhudebnit. Ale je docela dobrý, že aspoň takhle žije dál.
Potom by mě zajímala ta již letmo zmíněná francouzská linka. Nebývá totiž zvykem, že by české kapely u své první vinylové desky hned nabídly zákazníkům překlady svých textů do francouzštiny.
MC: Už několikrát nás hráli v pařížském rádiu, které je tak alternativní, že ani nevím jak se jmenuje…
MB: Byli jsme tam i v hitparádě podobné, jako je u nás Velká sedma. Ale je to prozaický, protože dcera našeho trumpetisty Gábina Emanovská žije dlouhá léta v Paříži. Jednak je sama muzikantka – bubenice, jednak je vztahově zatížená na muzikantské prostředí, takže chodila s baskytaristou a měli spolu kapelu, která s námi jela miniturné po Česku, a my jsme pak zase s nimi hráli v Paříži. Pak se rozešli, jak to tak bývá, ale teď zase žije s Tomem Darnalem, což je bývalý člen někdejší docela slavné francouzské kapely Mano Negra. Kdysi jsem ji velmi aktivně poslouchal a bavila mě, takže je to pro mě docela sympatický i překvapující. Tom dokonce přijede na naši vánoční show, desku nám pokřtí a zahraje svůj sólový set. Tak takhle jsme spojení. A překlady tam jsou proto, že my si na textech poměrně dost zakládáme, nejen na těch Balkových, a tak jsme je nechali přeložit do francouzštiny, když jsme do té Paříže jeli hrát. Rozdávali jsme to návštěvníkům jako knížečku, aby si mohli přečíst, o čem to vlastně zpíváme. A když už jsme to měli přeložený, tak jsme si říkali, proč to nedat na ten obal. Ostatně co když se do Paříže znovu vrátíme a ty desky s sebou přivezeme… No a když už tam byla francouzština, tak jsme to nechali přeložit i do angličtiny, protože proč těsně před důchodem nemít obrovské zahraniční ambice…
Kolik lidí za ty roky souborem prošlo a jaká pozoruhodná jména bychom mezi jeho členy nebo hosty třeba našli?
MB: Tak třeba na úplně prvním živém koncertě v Malostranské besedě s námi hrál Bradley Stratton, frontman Cirkusu Praha, ovšem na sopránsaxofon. Protože pochopil, že v tom, jak my hrajeme na ty nástroje, na které se takzvaně specializujeme, se nám i takhle vyrovná. Jinak jsem teď zrovna sestavoval seznam, protože jsme se dohodli, že na křest a vánoční koncert pozveme všechny bývalé členy, a je to dohromady nějakých deset lidí. Na to, jak dlouho ta kapela funguje, zase není až tak moc. Nehrála s námi sice žádná úplná hvězda, ale třeba prvním bubeníkem byl Radek Bureš, což je už dlouhá léta vůdčí duch taneční kapely Skyline. Hrával s námi Petr Hnilo, když se mu rozpadli Deep Sweden. Tehdy jsme měli asi nejvíc koncertů, protože jemu to hraní chybělo a tak nám ty koncerty víceméně zařizoval. Ale když se potom odstěhoval z Prahy a z kapely odešel, zase jsme se vrátili do našeho poklidného koncertního rytmu, takže hrajeme jednou, dvakrát za měsíc.
Co pokládáte za svůj největší úspěch?
MB: Já za největší úspěch téhle kapely rozhodně považuju to, když jsme hráli před Killing Joke v kulturáku v Horšovském Týně. Samo o sobě by to zase nebylo tak důležitý, i když to byla hodně známá kapela. Byla hodně hlasitá, v podstatě hardcoreová. Při zvukovce se proto aparát nastavil na jejich požadavky. No a my jsme hráli před nimi a už během druhý písničky jsme ten aparát odpálili. Myslím, že většího úspěchu než odpálit aparát nastavený na Killing Joke už asi nedosáhneme.
A nějaké zajímavé neúspěchy? Co třeba ten pověstný střet s Ivanem Martinem Jirousem?
MB: To souvisí s tím, že minulou sestavu lidi hodně spojovali s undergroundem, i když my jsme se k němu nikdy moc nehlásili. Ostatně jsme tehdy hodně používali elektroniku, což pár lidí z toho vysloveného undergroundu tehdy těžko snášelo, ale jinak nás celkem přijímali a na akcích typu na statku u Magora nebo potom u Skaláka jsme hrávali. Ale Magor nás dokonce dvakrát z undergroundu vyloučil. Pak jsme ještě za Magorova života hráli v Praze v nějakém klubu, kam kdosi zatáhl Čuňase, tak jsem mu o tom říkal, že už jsme vyloučený, takže je na tom koncertě vlastně špatně. Ale on prohlásil: „Tak já vás doživotně přijímám do undergroundu zpátky a jestli bude mít Magor nějaký kecy, tak ho pošlete za mnou!“ Ale stejně si myslím, že naše kapela s tou undergroundovou estetikou neměla nikdy nic společného, a v současné podobě už tuplem. Koncerty na undergroundových akcích jsou skvělý, akorát my se s tím žánrově a ostatně i životním stylem moc neidentifikujeme.
Můžete ještě na závěr prozradit, co vlastně děláte v civilu a jaké jsou vaše další hudební aktivity?
PH: Já jsem státní úředník klasickýho kalibru. Doufám, že to tam doklepu do důchodu, protože archivace je pro národ důležitá a papír zůstane papírem i v době digitalizace. Takže to je můj vrchol profesní. No a ten hudební mám tady. Snad jenom, že jsem vyměnil to svoje ságo za kytaru, ale tam se vlastně taky nic nezměnilo. Stejně jako jsem skvěle hrál na saxofon, tak hraju bezvadně na kytaru ty oba dva akordy, možná že k nim časem přibude i třetí. Ale spíš ne.
To by bylo odbytý nějak moc rychle. Co tvoje další kapely?
PH: Moje první kapela byl Orgasmus starýho Bena, kde jsem měl kytaru a k ní strašně dlouhou šňůru, takže jsem se u toho mohl pěkně vyřádit. Hráli jsme Velvety, nebo jsme si to aspoň mysleli. No a potom když zemřel můj otec, který hrával s Karlem Vepřekem v Chudák paní Popelková, tak se mě kluci zeptali, jestli bych s nimi místo něj nechtěl hrát na bubny, což pro mě samozřejmě nebyl problém. Vzal jsem otcův kufr a začal do něj mlátit, ale trošku jinak než on, protože on býval spíš vizuální bubeník. No a já jsem k tomu prý zase přidal nějaký rytmus, i když tím si nejsem úplně jistý. Ale dokonce to vyšlo na desce, no a to je asi tak všechno.
LSV: Já jsem dělník kultury. Vyučuju na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově, pracuju jako restaurátor pro Národní muzeum a taky dělám tady v kovárně. Právě rytmy vrtaček a bucharů určily i směr mých rytmů pro tuhle kapelu.
MC: Já jsem v současné době vědec, který dělá vlastní oborové disciplíny, které si sám vymyslel. Někdy to není jednoduchý, protože mě živí různý granty. Teď přednáším na univerzitě. Občas sice člověk nemá ani na brambory, ale občas má i na to, že si třeba koupí kytaru, takže vlastně dobrý. No a kapely, kde jsem hrál, ty si už ani moc nepamatuju. Hrával jsem s Krásnými novými stroji a když se potom rozpadly, tak si část lidí z nich založila kapelu, která se jmenovala Ministerstvo, kde jsem taky hrál.
A co šéf technického personálu Old Braun?
OB: Chodím do třetí třídy a hraju občas na kytaru. Ale tady jsem mechanický šéf. Na pódiu nebo pod ním dělám kouře.
MC: Velmi aktivně a dobře.
MB: No a já se pod pseudonymem přiživuju na talentu jiných a lepších hudebníků, píšu o nich štvavé články, což je moje obživa. Co se kapel týče, tak ta moje první se jmenovala Načernor, byla to kapela redaktorů časopisu Rock&Pop a hráli jsme různý pamětihodný standardy rockové scény. Pak jsme s panem Pytligem založili Dřevěné pytlí. Chvilku jsem hrál ve skupině The Group, což byl revival Boba Dylana, a pak jsem taky hrál parafráze blues v kapele United Cans Unlimited, kde jsme různě experimentovali na půdorysu blues s elektronikou a různé zkreslenými nástroji. A teď mám paralelně s Pytlím taky folkový projekt Domalis & Oralis s moravským písničkářem Honzou Ficem. Ale to nepovažujeme úplně za hudbu, říkáme tomu „sit down comedy“ podle vzoru stand up comedy. Takže je to spíš humoristické představení, kterému se lidi ku podivu občas i opravdu smějou. Ale hlavní umělecké ambice si samozřejmě řeším v rámci Dřevěného pytlí.
A můžete ještě na samotný závěr představit, případně aspoň pomluvit zbývající členy souboru?
MB: Tak třeba baskytarista. My jsme tady v kovárně měli první soustředění v nové sestavě a Táda coby syn Libora tady byl zrovna na víkend u tatínka. Pořád se tady nějak ochomejtal, a my jsme zrovna neměli baskytaristu, respektive v některých písničkách by na basu hrál Michal, dokonce si ji kvůli tomu koupil. No a Táda mě úplně dostal tím, že mi v mém pokročilém věku coby profesionální vinař konečně vysvětlil, že si člověk nesmí dolívat víno do sklenice, pokud tam tedy není není úplně sám. Takže mi ho pořád dolíval, což mě pochopitelně okouzlilo. No a pak si najednou vzal do rukou tu basu a naše písničky s námi vyšvihl na první dobrou. Rychle se tedy ukázalo, že je zdaleka nejtalentovanější muzikant z nás všech, takže by byla škoda, kdyby jenom dolíval víno. I když i u toho samozřejmě taky zůstal. V nějaké recenzi na tu desku už ostatně zaznělo, že ten rytmický tandem otce a syna je pro celkový vyznění kapely dost důležitý.
A trumpetista?
MB: Luděk je veterán souboru a člověk, který dokonce nejspíš jako jediný z nás umí noty, i když Táda je asi bude umět taky. Je to profesionální hudebník v důchodu, takže vyvrcholením jeho hudební kariéry je členství v Dřevěném pytlí poté, co prošel tak nepodstatnými kapelami jako Ostravská filharmonie, Česká filharmonie, Kontraband Milana Svobody a taky hrál dlouhá léta v doprovodném orchestru Marie Rottrové. Tehdy při turné sdílel pokoje s Jaromírem Nohavicou, který s nimi tehdy jezdil jako host. Na společný pokoj je dávali vzhledem k tomu, že oba tehdy byli „přátelé kapky“, jak hezky říkával Vojtěch Lindaur. Má nejen na toto téma záplavu velmi vtipných, vesměs nepublikovatelných historek, kterými nás baví cestou na koncerty nebo při zkouškách. Prostě toho prošel spoustu, nahrával i s kapelami jako Buty, Prohrála v kartách nebo i jednu desku s Už jsme doma, takže měl i zkušenost s bigbítem. Vtipný na něm je, že my po něm chceme vždycky nějaký divočiny. Třeba ať zahraje, že na něj běží splašená kobyla nebo jak pláče slepá traktoristka, protože nedostane výplatu. Zahraje to vždycky brilantně, ale aby si to fixoval, tak si tyhle věci napíše do not: hezky do pěti linek, houslovej klíč, předznamenání a všechny ty noty. Pak to taky podle toho na zkoušce zahraje, ale do příští zkoušky nebo koncertu to celý ztratí a poznamenává si to znova, takže je to nakonec hodně improvizace. Za ty léta to už má teď zažitý a my o něm říkáme, a myslím, že oprávněně, že je to instrumentální hvězda souboru.
Užitečné odkazy
Comments
