Fotoreport: Výlet na Mojžíšovu horu na Sinaji
foto Jiří Janda
Pořádné boty, kvalitní baterku a dobře namasírované svaly budete potřebovat, pokud se rozhodnete vyrazit na vrcholek Mojžíšovy hory na Sinaji. A taky se vyplatí mít přiměřeně ostré lokty.
I když druhý největší vrchol na poloostrově zvící 2285 metrů leží v poměrně liduprázdné hornaté pustině, zhruba úderem půlnoci zde začíná závod, který láká spoustu turistů (pokud je ovšem ponuře vyhlížející egyptské vojenské hlídky v ostře střeženém kraji pustí přes řadu svých checkpointů).
Stovky lidí, kteří přijeli z drahých přímořských resortů, se za hlasitého pobízení svých průvodců z řad domorodých beduínů po důkladné kontrole v bezpečnostních rámech po skupinách pustí vzhůru temnou nocí. Čeká je zhruba pětikilometrový pochod s převýšením nějakých 750 metrů, z toho poslední úsek po schodech, jež si co do strmosti příliš nezadají z těmi z filmového Pána prstenů.
Jenže zatímco po nich si Frodo mohl spokojeně vykračovat ve vlastním tempu, tady vám na záda budou funět desítky dalších turistů, zejména Rusů vybavených igelitkami. Ani oni si nechtějí nechat ujít východ slunce z vrcholku hory, kde podle legend biblický Mojžíš obdržel své instrukce z míst nejvyšších.
Naštěstí se ale na rozdíl od něj jeho moderní následovníci nemusí postit ani zažívat další utrpení – občerstvení dostanete ve stáncích vybavených plechovkami s colou a dalšími limonádami nebo čokoládovými tyčinkami skoro stejně jako běžná pražská nádražní trafika. Slabší kusy dokonce mohou za odpovídající bakšiš využít pohodlí velbloudů, nebo se na schodech nechat pohodlně odvést za ručičku jako v mateřské školce, aby si s příchodem úsvitu konečně mohly nad skalami pořídit vytoužené selfie.
Kouzlo úsvitu v těchto zeměpisných šířkách ovšem trvá jenom chvilku, takže po pár desítkách minut všichni pod nastupujícími horkými slunečními paprsky odkládají své mikiny, svetry a bundy a zvolna míří dolů, vyhýbajíce se četným velbloudím exkrementům. Při nočním supění tmou opačným směrem na něco takového před pár hodinami obvykle neměli ani pomyšlení.
Na cestu se navíc kdovíodkud vyrojí spousta ušmudlaných žebrajících dětí. Netečně proplouvat kolem jejich natažených rukou dokážou jen někteří, ostatní loví z batůžků pár drobných nebo aspoň sušenky či jablko.
Několikahodinová cesta na vrchol a zpět sice není příliš dlouhá, vzhledem k převýšení je ale pro běžného chodce návrat v rostoucím horku celkem vyčerpávající. Pokud ale máte sílu, můžete se pár set metrů od cílového parkoviště zastavit v pravoslavném klášteře svaté Kateřiny ze 6. století. Ukážou vám tam údajný Mojžíšův keř a dozvíte se spoustu podrobností o tom, jakým způsobem kdysi umučili dámu, které byl klášter zasvěcen.
Povídání je dostatečně únavné, takže na usnutí poslouží lépe než běžná ukolébavka. I ten, kdo je překoná v bdělém stavu, ovšem v horkém dopoledni spolehlivě po chvíli usne brzy po dosednutí do autobusu směřujícího zpět do civilizace.
(všechny fotografie: Jiří Janda)
Comments
