Galerie Kvalitář představuje nový výstavní projekt Aproximace světla

26 února, 2026
Redakce
umění

Nová výstava galerie Kvalitář otevírá dialog mezi klíčovými osobnostmi české geometrické abstrakce a současnými autory. Aproximace světla představuje redukci jako proces přibližování se k podstatě obrazu, prostoru a vědomí.

Galerie Kvalitář představuje novou výstavu pod názvem Aproximace světla s podtitulem Vývoj a současné tendence české geometrické abstrakce. Výstava představuje tvorbu Václava Boštíka, Huga Demartiniho, Milana Grygara, Daniela Hanzlíka, Stanislava Kolíbala, Radoslava Kratiny, Františka Kupky, Karla Malicha, Jiřího Matějů, Jana Poupěte, Zdeňka Sýkory a Zdeňka Trse. Projekt propojuje výrazné osobnosti českého umění 20. století se současnými autory a sleduje abstrakci jako způsob myšlení, který přesahuje pouhou stylovou kategorizaci.

Výstava není historickým přehledem, ale koncepčním polem vztahů. Geometrická abstrakce je v tomto případě chápána jako reduktivní proces, v němž se forma postupně přibližuje podstatě světla, prostoru a vědomí. Název Aproximace světla odkazuje k pojmu aproximace jako k pohybu směrem k něčemu, co nelze definitivně uchopit, ale lze se k tomu stále znovu přibližovat.

Detekce hlubokých tendencí

„Aproximace světla nechce propojit autory podle podobnosti rukopisu, ale detekovat hluboké tendence tohoto velmi specifického myšlení. Nejpodstatnějším elementem je upozornit na transcendentální povahu děl, která přesahuje pouhou rovinu geometrizace,“ říká kurátor výstavy Jan Dotřel.

František Kupka je ve výstavě přítomen jako zásadní gesto emancipace barvy a tvaru, které otevřelo možnost chápat obraz jako autonomní prostor. Václav Boštík a Karel Malich rozvíjejí obraz jako duchovní pole, v němž se redukce stává prostředkem koncentrace a vnitřního ztišení. Milan Grygar vstupuje do dialogu prostřednictvím napětí mezi obrazem a zvukem, mezi rytmem, tichem a drobnou nuancí gesta. Stanislav Kolíbal pracuje s konstrukcí, hranicí a vztahem mezi plným a prázdným, čímž vytváří prostorovou situaci, která je zároveň racionální i existenciální.

Objektovou tvorbu zastupují Hugo Demartini a Radoslav Kratina. Demartiniho práce vycházejí z tvaru sféry a kinetického principu pohybu, zatímco Kratinovy variabilní struktury rozvíjejí proměnlivost, konstrukční logiku a možnost transformace. Zdeněk Sýkora reprezentuje analytickou polohu abstrakce, v níž se opakování prvku stává základem pro vznik komplexního vizuálního řádu.

Jan Poupě představí práce vytvořené přímo pro tento projekt, v nichž systematicky rozvíjí práci s kontrasty a barevnou řadou jako základními stavebními prvky obrazu. Jeho přístup lze charakterizovat jako formu abstraktního syntetismu, v němž dochází k redukci motivu na vztah tvaru, barvy a jejich vzájemného napětí. Kontrast není pouze optickým efektem, ale strukturujícím principem, který organizuje vizuální pole a určuje způsob diváckého vnímání. Daniel Hanzlík přenáší fyzikální principy světla a energie do precizní malby a pracuje s gradientem jako s nositelem vizuálního napětí.

Zdeněk Trs ve svých obrazech rozvíjí princip iluzivnosti. Jeho geometricky přesné kompozice evokují kosmologické jevy, avšak klíčovým momentem je právě napětí mezi iluzí hloubky a fyzickou plochostí obrazu. Divák se ocitá mezi mentálním prostorem, vizuální jistotou a jejím zpochybněním.

Jiří Matějů posouvá abstrakci do výrazně filozofického rámce. Jeho práce nepředstavují objekt k pozorování, ale situaci vnímání. Redukovaná barevná pole, horizontální struktury a jemné posuny světla fungují jako prahové prostory, v nichž se setkává subjekt a obraz. Matějů dlouhodobě konstituuje obraz jako místo, kde se otázka vidění stává otázkou bytí. Divák není pouhým pozorovatelem, ale součástí samotného vizuálního aktu.

Architektura výstavy tento koncept podporuje. Galerie je sjednocena do jednoho výstavního celku definovaného trámy vycházející z architektury zen-buddhistických chrámů. Trámy naznačují směr pohybu, ale umožňují i překročení. Textový aparát je instalován formou minimalistických svitků, čímž výstava symbolicky navazuje na tradici meditativního čtení prostoru.

Aproximace světla tak nepředstavuje uzavřený výklad geometrické abstrakce. Nabízí otevřenou situaci, v níž se geometrie stává prostředkem duchovní orientace a světlo nejen fyzikálním jevem, ale i způsobem myšlení.