Jakub König (Zvíře jménem Podzim, Kittchen): Moje Zvíře je vědomě velikánský

Poté, co na čas odložil temnou masku Kittchena vyrobenou z černé kuchařské čepice, oprášil Jakub König své mnohohlavé hudební seskupení Zvíře jménem Podzim. Nečekaně s ním teď u brněnských Indies Scope vydal nové album nazvané Září. Naživo jej představili o podzimní rovnodennosti v Kutné Hoře při příležitosti vernisáže Jakubovy výstavy v galerii GASK a 1. listopadu zahájí v pražské Akropoli krátké turné. 

Kolem Zvířete jménem podzim se vinula pověst, že půjde o jednorázový projekt, a najednou je tady zase. Copak se přihodilo?

Od začátku to bylo vymyšlené jako jednorázový projekt, protože jsem předpokládal, že udržet tolik lidí bude technicky strašně náročné, což se nakonec potvrdilo. Technická stránka zajištění kapely je to nejnáročnější: domluvit čas na zkoušku, místo, kde bychom mohli zkoušet, a hlídání pro všech šest dětí, které se narodily během doby, co je kapela na světě. Je kolem toho hodně plánování a relativně málo vlastního hraní. Takže jsem si myslel, že dlouho nevydržíme. Ale na konci loňského roku jsem po sérii workshopů s holotropním dýcháním přišel na nová témata, která vlastně dokončovala věci, které jsem rozpracoval na první desce Zvířete. 

K čemu ses tedy prodýchal?

Jsou to variace na možnosti přemýšlení o mém vlastním životě a nahlížení na něj optikou toho, co by se pravděpodobně dělo, kdybych pokračoval ve svém alkoholovém období. Písničky, které se objevily, byly jasně relevantní k těm z prvního alba – v některých případech odpověď na ně, v jiných pokračování příběhu nebo nahlédnutí na něj z perspektivy jiné postavy. Chvilku jsem odolával a přemýšlel o tom, že bych je nějakým způsobem přetransformoval pro Kittchena, ale byly tak jasně „zvířecí“, že jsem se nakonec zkusil domluvit s Tomášem Neuwerthem a Aid Kidem, hlavními opěrnými body kapely. Když řekli, že by do toho šli, tak jsem oslovil i ostatní. 

Jak ta deska vznikala?

Domluvili jsme se, že bychom zkusili najít někoho zvenku, kdo není zatížený naší minulostí, a tak jsme poprosili Pjoniho. Věděli jsme, že by deska měla ideálně vyjít 21. září, kdy byla naplánovaná vernisáž mé výstavy v GASKu. Dávalo mi smysl, že když je takovéhle jasné datum rovnodennosti nastavené skoro tři čtvrtě roku dopředu, tak bychom to mohli zvládnout. Potkali jsme se s ním lednu a domluvili se, že to zkusíme v tom rychlém čase stihnout.

A stihli. Dokonce i s krásně rozcyklovanými fázemi Měsíce na obalu. Jak jste na to vlastně přišli – šikovný výtvarník, nebo vlastní zadání?

Máme velké štěstí, že máme šikovnou grafičku Michaelu Verbovou, která pracovala na všech obalech Kittchena i Zvířete, a zároveň se k nám přidala fotografka Tereza Kunderová. Ta svými fotkami přesně vystihla, o co kapele jde. Většinou mívám jednoduchá zadání, která lidem dávají dost kreativity, ale tentokrát jsem chtěl, aby tam byl zachycený Měsíc, který je důležitým spojovacím prvkem desky. Míša přišla s tím, že bychom na obalu mohli udělat ještě jednu vrstvu z laku, který světélkuje pod UV světlem, a vymyslela tenhle jednoduchý symbol. Podle mě to rozsvítil a přidal tomu drobnou vrstvu, která ho posunula o strašný kus dál.

Mluvíš o štěstí na spolupracovníky, někteří bývají vidět i na koncertech Kittchena – kde teď vlastně máš hranici mezi Kittchenem a Zvířetem?

Je pravda, že Kittchen je teď už asi rok tříčlenná kapela a jak Aid Kid, tak Tomáš Neuwerth hrají v něm i ve Zvířeti. Zároveň je Zvíře konstruované trochu jako takový velký prak, jaké bývají ve filmech o Pánovi prstenů nebo ze středověku, který vymrští obří kus šutru hrozivou silou kupředu. Kapela je vymyšlená tak, aby během hraní udělala podobnou věc s námi: když se během koncertu na sebe naladíme a začne to zařezávat, tak je v tom obrovská energie. Právě to je důvod, proč jsem chtěl mít velkou kapelu, protože hrát s ní je překrásný zážitek. Je to trochu jako lítání ve snu nebo pocit, když člověk stojí pod jezem a všude kolem něj proudí voda.

Silný a strhující zážitek je třeba možné zažít i v menším složení, ale pro mě je důležitá energie těch mnoha lidí, kde každý za sebou má jiné hudební začátky, jiné hudební vzory i směřování. Ale ve chvíli, kdy se do té mantry všichni opřou, tak se stane něco úžasnýho. Zatímco Kittchen je konstruovaný tak, aby byl jednoduchý, ořezaný na kost a lehký natolik, aby se mohl kdykoliv změnit od elektroniky k akustické kytaře, zatímco je strohý, tak Zvíře je vědomě velikánský.

Jseš muzikant, zpěvák, skladatel, textař, k tomu kreslíš komiksy a maluješ a zřejmě ti půjdou dobře i další věci. Čím se sám cítíš především?

Pro mě je nejdůležitější sférou uměleckého záběru hudba, protože je sama o sobě úžasná a postupně se o ní dozvídám víc a víc. Nejenom tím, že ji hraju, ale beru to, že je univerzálním komunikačním kódem, kterým můžeme předávat emoce obrovskému množství lidí zároveň. Může to být rituální nástroj, něco, co nás spojí s božským v nás, a to je pro mě nejčistší věc. Ve chvíli, kdy zpíváme, kdy jsme společně s kapelou a děláme hudbu, tak je to nějaký způsob modlitby, kontemplace, meditace, moment změněného stavu vědomí, a já ho vyhledávám, protože mi dělá dobře. 

Téměř před třemi lety jsem si musel přiznat, že jsem alkoholik

Jak moc dobře?

Téměř před třemi lety jsem si musel přiznat, že jsem alkoholik, a přestat pít. Ničilo to mě, moje vztahy, rodinu a vlastně úplně všechno, co jsem dělal. Přestal jsem s tím po jednom obřím vánočním večírku, kde jsem se chtěl zastavit jenom na chvilku, ale probudil se až v poledne o den později, úplně na kaši. Přibližně v době, kdy jsem měl vézt svoji čerstvě těhotnou ženu k její rodině na Vánoce. Během svátků mi došlo, že musím přestat, a to rovnou, protože když to neudělám, tak to už nedokážu. Naštěstí se hned během prvních prvních pár týdnů začaly ukazovat benefity toho, jak to dobře funguje. To, že jsem si svůj alkoholismus dokázal přiznat, bylo součástí delšího transformačního procesu, takže jsem měl naštěstí dost možností a podpory to zvládnout a transformací projít. Od té doby mi každý den strašně pomáhá ten jednoduchý fakt, že nemusím řešit, jestli si dám pivo nebo dvě. Což jsem řešil vždycky, a málokdy zůstalo jen u jednoho.

Jak konkrétně se ti tedy radost přelila z alkoholu do hudby?

V rámci terapie jsem musel přijít na něco, co mi do života dá podobné věci, jako předtím alkohol – úlevu od sklonu k úzkostem, radost, lehkost, to, že nemusím myslet na všechny věci, které je třeba zařídit, zaplatit, protože mám sklon se tím zahlcovat. Najít něco, co by mě udrželo šťastným natolik, abych si uměl představit další den bez toho, že bych si dal nějaký drink, protože běžná realita mi byla málo. Ještě před tím, než se narodila naše dcera, jsem to našel v hudbě. Když se věnuju umění, tak mám přesně tenhle radostný, lehký, tvůrčí stav, vytržení, dodává mi to spoustu energie, a proto jsem hodně ve svém životě podřídil tomu, abych se umění mohl věnovat. Protože je to dobré pro mě a tím i pro moji rodinu, která je pro mě alfou a omegou všeho.

Jakub König, foto Jiří Janda

Stačí ti ale umělecké vytržení naplnit rodinný rozpočet?

V současné době se živit jenom uměním nemůžu, dělám proto na tříčtvrteční úvazek pro T-Mobile. Natáčím na video čtrnáctideník a píšu texty, protože jsem původním zaměstnáním copywriter. Nedělám to ale na plný úvazek – právě proto, abych mohl po práci ještě vyrazit na zkoušku, ale zároveň se nemusel v noci budit s tím, že mám málo koncertů a neuživím rodinu. S tím bych se svým sklonem k úzkostem nemohl fungovat, v tomhle jsem hodně fixovaný na to, aby obě dvě moje Marušky byly v pořádku. Nedokázal bych to odstínit a zabývat se jenom hudbou, přestože je pro mě tak důležitá.

Jak je to s tvou inspirací? Běžné kapely mívají ten svůj sex, drogy a rock’n’roll, tady se tím člověk přece jenom musí o dost víc prokousávat…

Před šesti lety jsem se poprvé účastnil holotropního dýchání. Otevřela se mi úplně nová perspektiva přemýšlení o světě, a tudíž i nový zdroj inspirace. Jednak je globální, je tam obrovské území rituálu, práce se zážitky, které jsou jiné než všechno, s čím jsem se do té doby potkal. Zároveň je každé dýchání jiné a člověk často narazí na nějaký zasutý zážitek, který ale většinou má přímou relevanci s tím, co se s ním právě v té chvíli děje. Najednou mi do inspirace vstoupily i takovéhle vhledy na to, co se mi dělo v dětství, čím jsem procházel, nebo v jakých situacích jsem se v životě ocital. Najednou jako bych víc viděl, proč jsem se v té situaci ocitl, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal, a tohle je pro Zvíře určující. I v Kittchenovi mě to lízlo na desce KONTAKT, kde se pro mě tenhle způsob práce otevřel. Ale Zvíře jsou pro mě imprese z jednotlivých ponorů, kousky mých příběhů nebo asociace. Během dýchání se zážitky a vjemy objevují ve formě archetypálních tvorů, zvířat, polobožských bytostí, což je samozřejmě trochu ožehavý terén na práci s textem. Na druhou stranu je to pořád jeden z největších inspiračních zdrojů, které v současnosti mám. Protože pokaždé je to nový objev, pokaždé se o téhle metodě dozvídám víc, takže si myslím, že mi to ještě na nějaký čas vydrží.

Mojí nejoblíbenější činností je sedět u ohně

Ono je to dobré i pro posluchače, který má trochu fantazie a nestačí mu jenom běžný slogan, jak v kraji bývá zvykem. S tím ale souvisí i doprovodné rituály, třeba jsi na svém blogu zmiňoval ten s ohněm při vernisáži v Kutné Hoře. V jakém živlu se ostatně cítíš nejlíp?

Já jsem hodně usazená Ryba, takže voda je pro mě hodně důležitá, ale i oheň jako protiklad je pro mě taky zásadní. Můj táta vždycky říkal, že když mě posadí někam k vodě a udělá mi tam oheň, tak že mě tam najde klidně až za týden. Mojí nejoblíbenější činností je sedět u ohně, a pokud je poblíž voda, tak to jde moc pěkně dohromady. Ve většině toho, co dělám, je přítomný princip ponoru, pokus dostat se k podstatě věci, ale je tam i radostná energie, která má ty věci posouvat dopředu, oba dva tyhle důležité prvky.

Hlavně u Kittchena, ale vlastně i ve Zvířeti, je trochu cítít pod povrchem hořká sudetská nota. Ta oblast žila dlouho stranou zájmu, a najednou to i v muzice hodně jede – Houpací koně, Povodí Ohře… V čem se to potkalo zrovna teď s náladou doby? Co na tom rajcuje zhýčkanou pražskou kavárnu?

Myslím si, že u kapel jako jsme my, hledají návrat ke zdroji autenticity. Sudety jsou oblast, kde jsme dospívali, a máme tam spoustu zakopaných psů. Ten kraj znamenal celý náš svět, aspoň u mě v České Lípě to tak bylo, děly se mi tam všechny důležité věci, to místo mě formovalo. A to, že to v tuhle chvíli rezonuje u posluchačů, myslím, že dost souvisí s tím, že se tyhle kapely snaží zachytit ty ne úplně primárně radostné a veselé stránky našeho světa, které pro oficiální kulturu reprezentovanou televizí a klasickým rádiem jakoby neexistovaly. Tahle témata se asi nemůžou objevovat na Óčku nebo Frekvenci 1, tam tyhle temné emoce tahat nebudou. Ale společnost, a nejen ta česká, začíná mít problémy s tím, že se touhle stínovou stránkou věcí vůbec nezabývá. O tyhle emoce, o prostor, kde by se lidi mohli vybrečet nebo znovu a v bezpečí projít a zpracovat nějaký náročný zážitek, o to se stará málokdo. 

Takže se staráte sami.

Neoficiální kultura má posledních dvacet let fantastickej nástroj. Internet, který stále lépe využívá a který jí umožňuje úplně obejít tyhle dřív důležité kanály. Lidi, kteří v písničkách potřebují slyšet i o těchhle věcech, můžou jít si to zazpívat, vyřvat se na Povodí Ohře… nebo si zabrečet u Zvířete. Takovéhle emoce jako kráva jim jinde nenabídnou, ale sem mohou přijít, ať jsou odkudkoliv. Já si myslím, že jsme součástí téhle renesance zájmu o důležité, i když ne primárně radostné, zato skutečně životné a přitom obvykle opomíjené věci. 

Ale co tedy posluchače za vámi vábí?

Myslím si, že lidi pomalu zjišťují, že jenom tvrdě pracovat jim nestačí k tomu, aby cítili, že žijí dobře. Všichni jsme pořád pracovali, pořídili si spoustu super věcí, ale stejně to neznamená, že bychom byli šťastní. Spousta lidí obrazně řečeno stojí s prázdnýma rukama a říká si: Tak kde to štěstí, co jsme hledali, kurva je? Proč nám nikdo neřekl, že to v tomhle není? Proč se všichni tváří, že když si koupí barák, tak už budou mít bezpečné místo pro svou rodinu forever, ale proč mi z něj tedy manželka odchází? Mám přece pojištění, tak by se mi nemělo nic stát… Možná to funguje proto, že tyhle kapely zpívají i o tomhle strachu a nejistotě, kterou máme, tváří v tvář tomu zdánlivě nepřátelskému a tvrdému světu. 

Křest máte 1. listopadu opět v Akropoli, měla by ho doprovodit i výstava. Na co se tam můžeme těšit?

Jsou to velké plakáty jako ty, které teď visí i v GASKu – původní kresby z knížky Zvíře jménem podzim. Vyšla ve velkém sešitu, který se potom celý naskenoval, a zároveň jsem do Akropole dal i nové obrázky, které se tematicky vrací ke Zvířeti a kterých mám ještě spoustu. Je to nejnovější sada, která nebyla ještě nikde vidět, včetně obrázků, které jsem dokresloval až teď po té Kutné Hoře. Jsou to velké plachty 70 x 100 centimetrů s různými motivy se zvířecí tématikou.

Těmito koncerty Zvíře skončí, nebo se uloží k zimnímu spánku a třeba se zase někdy vynoří?

Já bych si to představoval tak, že dojedeme sezonu – máme domluvené ještě nějaké festivaly na léto, to bychom dokončili – a pak to uzavřeme a uvidíme. Teď se to technicky zvládá strašně blbě, protože když s námi mají jet i hlídači dětí, které opravdu potřebujeme, tak je nás najednou ne 15, ale skoro 30 lidí. Ještě nejsme v pozici, aby nás někdo mohl zaplatit tak, abychom to celé dokázali postavit. Takže si myslím, že tu věc uzavřeme, a může trvat tři, pět, deset let, než nás to zase bude pošťuchovat, abychom začali znovu. Líbí se mi možnost, že tenhle projekt budeme moct nechat plavat, protože všichni máme svoje vlastní kapely a chtěli bychom dělat i jiné věci. Jde to nechat odplynout s větrem, jako když se rozfouká mandala, které buddhisti dělají z písku. Že tu radost prostě pustí pryč, a strašně by se mi líbilo, kdyby se to povedlo. 

Jakub König, foto Jiří Janda

Do čeho se pustíš, až necháš Zvíře odplynout?

Na jaře bychom chtěli ve třech udělat novou desku Kittchena. Já mám zároveň nový hudební zájem, a to právě hudbu pro dýchací práce, což je strašně specifická věc. Objevuju ten systém, který je zaměřený na různých tóninách, které víc souvisí s čakrami a rytmy, ve kterých se ty věci pohybují, než na tom, jak jsem byl dosud zvyklý vnímat hudbu. To by mě lákalo. Taky jsme 17 let hráli s Obří broskví a napsali nějakých 50 písniček, takže si myslím, že možná přišel čas navázat. Napadlo mě třeba, že bych mohl zavolat, až jednou budu mít víc času, Luboši Malinovi z Druhé trávy, který s námi s Broskví občas kdysi hrával, že bychom mohli zkusit pár vybraných písniček udělat s ním v akusticko-country-bluegrassovém hávu. To je taky hudební oblast, kterou jsem nečekaně objevil někdy kolem dvaceti a ke které se moc nevracím, ale spolupráce s Lubošem a lidmi kolem Roberta Křesťana byla na strašně dlouho inspirující a dodneška z ní čerpám. Takže to by bylo hezký, ale zatím jsem o tom s nikým ještě nemluvil, tak uvidíme, kam mě to zavede. 

Hraješ si s kamarády, servery píšou, že Září nejspíš bude deskou roku a jsou z ní nadšené. Jste úspěšní? Cítíš se být úspěšný?

Rozhodně se cítím být šťastný, naplněný a obdarovaný a tak bych řekl, že vlastně i docela úspěšný. Nedávno se mě žena ptala, co bych považoval za úspěch. Popřemýšlel jsem o tom a řekl jí, že to bude, až budu moct dělat jenom umění, až jím budu schopen zabezpečit rozpočet naší rodiny. Samozřejmě by se mi líbilo mít na to dostatek času a nemuset lítat mezi prací, kterou se snažím dělat opravdu poctivě, a ostatními zážitky, nemuset přebíhat a věčně nestíhat, že by se mi líbilo věnovat se tomu naplno. Řekl bych, teď jsem dost blízko, protože dělám právě to, co bych dělat chtěl. A jsem obklopený velmi vzácnými lidmi, mám zdravou a šťastnou ženu a dceru, takže jsem vlastně šťastný a spokojený. 

Comments

comments