Mladí autoři hledají vlastní jazyk. Jan Hrůza jej nachází v projektu Little Remainder
Festival Czech Design Week dlouhodobě poskytuje prostor nejmladší generaci autorů, kteří na festivalu představují aktuální tendence v českém i mezinárodním designu. Letos se mezi vystavujícími objevil také Jan Hrůza, student Ateliéru skla na pražské UMPRUM. V Galerii Mánes představil kolekci kapesních zrcátek Little Remainder, v níž zkoumá jejich funkci i symbolický rozměr.
Hrůza patří k nejmladším autorům festivalu a jeho práce odráží fázi intenzivního hledání. V sérii The Tool, jež je součástí kolekce Little Remainder, chápe zrcátko nejen jako užitý předmět, ale také jako intimní artefakt, který propojuje fyzický odraz s pamětí a emocemi. Zrcátko se stává mostem mezi tvůrcem a uživatelem, mezi vnějším obrazem a vnitřní zkušeností.
Z jeho odpovědí i přístupu je patrné, že svůj rukopis stále formuje. Opírá se o kresbu a pozorování, zkoumá řemeslné techniky i možnosti moderních technologií. Otevřenost proměně a reflexe vlastní pozice jsou pro něj zásadními tématy – právě proto jeho tvorba reprezentuje generaci autorů, kteří zatím nehledají stálé definice, ale v procesu hledání objevují nové formy a významy.
Co vás inspirovalo k projektu, který jste letos představil na Czech Design Weeku?
Na letošním ročníku festivalu jsem představil kolekci kapesních zrcátek Little Reminder, konkrétně sérii The Tool. Impulsem k jejímu vzniku byla touha tvořit – navázat propojení mezi myslí, rukama a materiálem. Vycházím z intuitivního procesu, kde se vnitřní obraz postupně zhmotňuje skrze práci s hmotou, jejím tvarem, strukturou i váhou.
Zrcátko zde nevnímám pouze jako funkční předmět, ale jako citlivý nástroj introspekce. Jde o osobní artefakt, který zprostředkovává nejen fyzický odraz, ale i prostor pro vnitřní zastavení. V jeho lesku se setkává vnější obraz s tím, co zůstává skryto pod povrchem – s pamětí, emocemi a vrstvami zkušenosti.
Kolekce The Tool zkoumá vztah mezi materiálem a tělem, mezi funkcí a symbolikou. Zrcátko se stává mostem – mezi minulostí a přítomností, mezi tvůrcem a uživatelem, mezi vnějším světem a vnitřním prostorem.
Jak byste popsal svůj designérský rukopis?
Můj rukopis bych popsal jako neustálé hledání. Je úzce spjatý s pomalým, organickým růstem, který intenzivně vnímám kolem sebe. Ovlivňují ho podněty, jež ke mně přirozeně přicházejí skrze proces učení a pozorování světa. Často vychází z kresby – pro mě velmi osobního a intimního média, které staví na citlivosti a důrazu na detail. Je to proces, který se neustále vyvíjí a proměňuje – a právě tuto otevřenost proměně považuji za jeho přirozenou a důležitou součást.
Jak pracujete s tradicí a jak s aktuálními technologiemi?
Tradici vnímám především jako řemeslo – schopnost kultivovat tělo jako nástroj, který citlivě reaguje na podněty a spolupracuje s myslí. Ruce, vytrénované zkušeností a opakováním, jsou pro mě mostem mezi vnitřní vizí a výslednou formou. Řemeslo chápu jako živý proces – ne jako nostalgii, ale jako způsob, jak zachovávat autenticitu a kvalitu.
Současné technologie pro mě nejsou v rozporu s tradicí, spíše ji doplňují a rozšiřují. Umožňují mi realizovat formy a detaily, které by bez nich nebyly možné. Zároveň si ale kladu otázku: Co bych dělal, kdybych k těmto nástrojům neměl přístup? Tato reflexe mě udržuje ve vědomém kontaktu s procesem a připomíná mi, že technologie by měla sloužit myšlence – ne ji nahrazovat.
V čem je pro vás největší výzva dnešní doby – v materiálu, ve formě, nebo ve způsobu, jak design komunikovat?
Největší výzvu vnímám především v sobě – v hledání a pojmenovávání vlastní pozice, která by mi poskytla určité ukotvení a vnitřní jistotu. Zároveň se však vědomě bráním tomu, abych se nechal svázat jednou definicí. Jsem zvídavá a proměnlivá bytost, která se nechce fixovat na jeden směr nebo médium.
Vnímám ale důležitost kontinuity – v přístupu, myšlení i v materiálovém zkoumání. Výzvou je pro mě balanc mezi otevřeností k proměně a vědomým rozvíjením vlastního směru. Design nevnímám jako pevnou disciplínu, ale jako otevřený prostor, ve kterém mohu hledat, objevovat i pochybovat.
Jak vnímáte českou designovou scénu a svou roli v ní?
Nedokážu s jistotou říct, že bych se cítil pevně ukotven v české designové scéně. Nevnímám se primárně jako designér, ale spíše jako tvořivá bytost, která stále hledá – sebe, své médium i jazyk, jímž může skrze materiál komunikovat.
Moje práce vzniká z potřeby vnitřního dialogu, experimentu a osobní výpovědi. Zajímají mě přesahy mezi řemeslem, uměním a introspekcí. Možná právě tímto hledáním a snahou nezapadat do jednoznačných kategorií se určitým způsobem podílím na rozmanitosti české scény – ne skrze zařazení, ale skrze osobní přístup.
Jaké projekty nebo témata byste chtěl rozvíjet po Czech Design Weeku dál?
Po Czech Design Weeku bych se rád ještě nějaký čas věnoval tématu kapesních zrcátek a jejich materiálovému řešení – zejména kombinaci skla a dalších surovin. Necítím, že bych jejich potenciál zcela vyčerpal. Právě tyto malé, intimní objekty mi stále otevírají nové cesty – jak v rovině formální, tak symbolické.
Svým charakterem mě zrcátka čím dál víc přirozeně přivádějí k oblasti šperku. Fascinuje mě, jak blízko k sobě tyto dva světy mají – oba pracují s detailem, osobním významem i tělesnou blízkostí. Rád bych dál zkoumal jejich průniky a možnosti, jak skrze malé formáty vyjádřit hlubší sdělení.
Svůj rukopis stále nacházím. Je úzce propojený s pomalým, organickým růstem, který vnímám jako přirozenou součást okolního světa. Formuje ho vše, co ke mně přichází skrze učení, pozorování a vnímání jemných souvislostí. Vychází z kresby – pro mě hluboce osobního a intimního média, které staví na tichém soustředění, citlivosti a důrazu na detail. Je to proces neustálé proměny, otevřený vývoji i pochybnostem – a právě tuto proměnlivost vnímám jako jeho klíčovou a přirozenou kvalitu.
Comments
