Každý dvanáctý muž má poruchu barvocitu, o barvy přicházíme i s věkem
Podzimní příroda hraje všemi barvami. Javory září oranžovou, buky se halí do měděných odstínů a šípky svítí do ruda. Ne každý ale tuto barevnou podívanou vnímá stejně. Poruchy barevného vidění postihují výrazně častěji muže než ženy. Zatímco někteří lidé se s nimi již narodí, jiným začínají barvy postupně blednout až s přibývajícím věkem, často aniž by si změny zpočátku všimli. Příčinou může být šedý zákal. A zatímco vrozenou barvoslepost současná medicína zatím nedokáže vyléčit, při šedém zákalu může přibližně dvacetiminutová operace vrátit světu jeho původní jas a barvy.
Chemik, který pletl barvy
Za to, že svět kolem sebe vidíme barevně, vděčíme své sítnici. Je hustě posetá dvěma druhy buněk: tyčinky vnímají světlo a čípky mají na starosti barvy. Každá ze tří základních barev – červená, zelená a modrá – má svůj vlastní druh čípků. Když se některý z nich už před narozením nevyvine správně, člověk danou barvu nedokáže rozlišit.
Tuto poruchu jako první odborně popsal v roce 1794 britský chemik a fyzik John Dalton. Věděl velmi dobře, o čem píše, protože jí sám trpěl. Právě proto se barvosleposti dodnes říká také daltonismus.
Proč to odnesou hlavně muži?
„Poruchou barevného vidění jsou postiženi převážně muži, přibližně 8 %, čili zhruba každý dvanáctý, a pouze asi 0,4 % žen. Poruchy barvocitu se vážou na pohlavní chromozom X. Muži mají chromozomy XY, takže jim k poruše stačí jediné postižené „X“. Ženy mají chromozomy X dva. Aby trpěla barvoslepostí žena, musely by se u ní spárovat dva postižené chromozomy,“ vysvětluje MUDr. Lucie Valešová, MHA, primářka Oční kliniky NeoVize Praha.
Největší část barvoslepých má potíže s červenou a zelenou barvou. Porucha vnímání modré je o poznání méně častá. Úplná ztráta barevného vidění, kdy člověk vnímá svět výhradně černobíle, je pak extrémně vzácná.
Comments
