Luboš Pospíšil: Tvořit písně a ty pak hrát lidem je to nejlepší

Letošní jubileum oslavil jeden z doyenů českého rockového písničkářství Luboš Pospíšil společně se Supraphonem LP reedicí svého dnes již po právu legendárního alba …a nestřílejte na milence, s Českou televizí pak odvysíláním dokumentárního filmu 5P Luboše Pospíšila.

Slavit se Pospíšil a jeho kapela 5P za doprovodu zajímavých hostů chystali samozřejmě i společně s fanoušky na speciálních narozeninových koncertech. Leč doba a situace živé hudbě nepřeje a chystané, již vyprodané koncerty v pražském Lucerna Music Baru tak byly přeloženy na 4. a 5. května 2021. Již rovněž vyprodaný koncert v brněnském Semilassu má zatím náhradní termín 16.12. 2020.

Když není možné hrát, může se ale minimálně poslouchat, trochu bilancovat a vzpomínat. Pojďme na to.

Padesát let na scéně je dlouhá doba. Zkoušel jste si někdy pro sebe definovat, co pro Vás hudba, psaní písniček a jejich zpívání znamená? Napadla Vás i úvaha, co by bylo, kdyby nákaza jako je koronavirus zrušila možnost koncertů na delší dobu či úplně?
Jeden můj bývalý kolega říkal, že tvořit písně a ty pak hrát lidem je to nejlepší, co lze dělat. Částečně bych s tím souhlasil s dodatkem – hrát lidem, kteří o to stojí.  Zábava to být musí, ale Ladislav Kantor mně kdysi říkal: ‚Uspěje ten, kdo splní předpoklad o třech slovech – moci, chtěti, uměti.‘ Pokud nelze splnit jedno slovo, úspěch se nedostaví. A živit se lze i jinak. Mám nějaký titul, který je mi spíš k ničemu, ale v minulosti jsem ho mohl uplatnit. Vedle pedagogické činnosti jsem pracoval v reklamě nebo jsem spoluvytvářel kreslený humor.

Všeobecně se ví, že Vaše začátky ‚muzikanta z povolání‘ jsou spojené s C&K Vocalem. To už bylo ale profesionální těleso. Co bylo předtím? Co Vás tehdy vůbec ke zpěvu a kytaře přivedlo?
Do LŠU jsem chodil již od sedmi let na akordeon. Byl to těžký nástroj, který jsem vozil na upraveném kočárku. Ten akordeon neboli harmoniku, držky či fňuknu, jsem nevolil náhodou. Každé prázdniny jsem trávil na Vysočině a můj bratranec Oldřich hrál na tento nástroj bravurně. Byl vyhledávaným hráčem na zábavách či různých oslavách a asi mě inspiroval.  Někdy ve dvanácti letech jsem pojal plán, že se naučím na další nástroje. Např. klarinet (to mi fakt nešlo) či piano (tam jsem měl pravou ruku slušnou a levou jsem se dodnes nenaučil). A tak jsem skončil u kytary. Podobně jako řada mých kolegů, kteří zběhli ke zpěvu, tak i já jsem časem opustil pubertální představu, že budu uznávaným kytaristou.  Ale to už jsem se prakticky dostal k C&K Vocalu, i když na úplné začátky v gymnazijních kapelách, ve kterých jsem hrál na kytaru a občas i zpíval, velmi rád vzpomínám.  Do C&K Vocalu jsem tedy nastoupil jako kytarista, ale časem jsem, zejména v rockových skladbách, mohl uplatnit i mé pojetí zpěvu.

C&K Vocal asi musela být pěvecky dost velká škola. Změnili Vám tehdy pánové Kantor a Cerha nějak přístup ke zpívání či pohled na něj? Nebo techniku?
Ve svých studijních letech jsem poslouchal výhradně anglosaský hudební svět. Jednalo se o desítky až stovky různých bigbeatových, bluesových až jazzrockových kapel a tím pádem i podobné množství zpěváků. Neuměl jsem si představit, že bych zpíval žánrově něco jiného. Jednou mě Ladislav Kantor vzal k jistému profesorovi, který vyučoval zpěv. Ten mě vyzkoušel u piana a konstatoval, že se pro zpívání snad ani nehodím. Já byl rád. Už jsem ho pak nikdy neviděl. V roce 1971 se C&K Vocal účastnil tehdy již známé Porty. V porotě sedící tvrdé čundrácké jádro nás vyřadilo s tím, že do této společnosti nepatříme. Pro mě to byl signál, že C&K Vocal bude originál a začalo mě to více zajímat. Nastalo období několikaletého zkoušení a pěvecké dřiny, což pro mě nebylo, ale zároveň jsem cítil, že je to nutné. V tom mně pohled na zpívání C&K Vocal změnil a v budoucnu jsem to mnohokrát ocenil.

To socialistické dělení na amatéry a profesionály byla ale úplná blbost.

Když jste si pak založil vlastní kapelu 5P, její jádro tvořili bubeník David Koller a kytarista Bohouš Zatloukal, kteří oba předtím působili v – z hlediska režimu – ‚problémové‘ Jasné páce. Jak jste na ně tehdy narazil a proč jste si je vybral?
Tady bych si dovolil poznamenat, že pokud zmínění muzikanti předtím působili v – z hlediska režimu – v problémové Jasné páce, tak přicházeli k někomu, kdo vzešel z hlediska režimu z problémového C&K Vocalu. Celkem dobře si pamatuji, na velké množství zakázaných textů. Ten vlastní příchod inicioval především Bohouš Zatloukal, který sám projevil zájem se mnou spolupracovat. Po absolvování jakéhosi formálního konkurzu jsme se s dalšími členy kapely rozhodli právě pro něj. S Davidem Kollerem to bylo svým způsobem podobné. Měl zájem se takzvaně profesionalizovat, a na tomto základě jsme mu nabídli spolupráci. David se mnou tehdy hrál krátce, na rozdíl od Bohouše, který se podílel, tuším, na sedmi projektech.  To socialistické dělení na amatéry a profesionály byla ale úplná blbost. Rozhodovalo razítko o zaměstnání v občanském průkazu. A tak zaměstnaní amatéři byli v pořádku, ale takzvaní profesionálové, ti paradoxně bez razítka, byli stále kontrolováni.

Těsně před rokem 1989 došlo k zajímavému, ale bohužel krátkodobému spojení s Radimem Hladíkem a k Vašemu členství v Blue Effectu, po kterém zůstal pěkný singl Kampa. Jak na to sám vzpomínáte?
Někdy v roce 1987 jsem se spíš příležitostně scházel s Radimem Hladíkem. Překvapil mě zájmem o poezii a nápadem spolupracovat – jak říkal – podobně jako Vladimír Mišík s básníky. Navíc z Vinohrad se znal s Pavlem Šrutem.  Já měl právě nějaké osobní problémy a on mně tehdy hodně pomohl, když řekl: ‚Kašli na to, je to blbost, pojď hrát…‘  Zpočátku to bylo určité hledání společné řeči, protože samozřejmě i oba další spoluhráči měli své představy. A navíc David Koller už začal hrát i s Lucií. 

Ale když jsme natočili singl Kampa / Úhel pohledu, začal jsem mít pocit, že si začínáme rozumět. Další vývoj jak vnitřní, tak vnější – tedy události roku 1989 – nás možná zaskočil, a touha natočit LP se tak nenaplnila. S Radimem jsme ale pak zůstali samozřejmě přátelé, a vždy jsme se rádi viděli.

Řada příznivců považuje „milence“ za až kultovní desku.

Z časů porevolučních je nejčastěji zmiňován zlom, kdy jste se obklopil až o generaci mladšími muzikanty, čímž vznikla ve vaší kariéře jedna z nejstabilnějších sestav. Dokážou vás ještě dnes něčím překvapit?
Z časů porevolučních bych nejdříve připomenul, že vznikly čtyři řadové projekty, kromě několika reedic, či výběrů, a až potom došlo k oné ‚radikální rekonstrukci‘ kapely 5P. Ty zmíněné desky nahráli muzikanti – přátelé pod různými pracovními názvy: Zvuky třinácté komory, Bio-graf či LPG. Žádná z těchto sestav nemohla z nejrůznějších důvodů dále existovat, a tak obnova značky 5P byla logická. Neustále jsem se pohyboval v hudebním klubovém prostředí, a tam jsem se setkal s tehdy mladými, současnými spoluhráči. Byla tam energie a chuť dělat něco nového. Společně jsme pak za třináct let realizovali tři řadové desky, jednu desku ‚live‘, a další výběry a reedice. A ta energie a chuť hrát tam zůstala. Zejména proto, že současná podoba koncertu má u publika výborný ohlas a na řadě koncertů se návštěvnost nechá určitě srovnávat s mým nejsilnějším obdobím v osmdesátých letech. A překvapení? Možná je to neustálý poměrně vysoký počet jejich individuálních projektů. Je to logické, touha po seberealizaci je pochopitelná. Na druhou stranu je to pro mě určitá výzva. A tak bych taky rád sám ještě něco vytvořil. 

K vašemu kulatému výročí vyšla nejen luxusně pojatá reedice alba …a nestřílejte na milence, ale i dokument pro Českou televizi. Připomněl vám i něco, na co už jste zapomněl?
Reedici desky … a nestřílejte na milence jsem vnímal jako dar Supraphonu k tomuto výročí. Radost z vydání u mne určitě znásobil fakt, že řada příznivců považuje „milence“ za až kultovní desku. K televiznímu dokumentu se mi pak ozvalo tolik gratulantů, že mi zaslanými SMS zcela zahltili kapacitu mobilu. Takže připomněl jsem si mnohé, a zatím jsem z paměti nic nevytěsnil. 

Foto Jiří Esser

Comments

comments