Moje 4 desky: Michal Pařízek, Full Moon
Hudební časopis FULL MOON slaví 15 let od vydání prvního čísla.
Na oslavu uspořádá v Archa+ velký event (už 29. 5.!) a taky vychází 2LP kompilace. Bude na ní 21 unikátních exkluzivních tracků, které dosud nevyšly.
Ve většině jde o česká a slovenská jména, ale budou tam také tři zahraniční.
Šéfredaktor Full Moonu Michal Pařízek je ideálním kandidátem do naší rubriky Moje 4 desky. Která alba jsou jeho nejdůležitější?
BOB DYLAN – BOB DYLAN AT BUDOKAN
Největší šéf, pochopitelně. Dylanových nahrávek kolovalo okolo mne víc, tenhle koncert mi ale totálně změnil pohled na něj, i vzhledem k sedmdesátkovským soulovým aranžím, reggae nádechu a spoustě kláves, za které dostal Dylan v dobových recenzích náramně naloženo. Možná tady někde pramení moje náklonnost k různě pokrouceným, obráceným a vůbec zásadně odlišným verzím známých hitů. Původní dvojalbum navíc funguje jako hodně slušné best of, důležitost záznamu umocňuje i fakt, že jeho kompletní podoba vyšla před dvěma lety coby součást Dylanových archivů. Oklikou přes Dylana jsem se tehdy dostal k mnoha českým a slovenským jménům, jejichž nahrávky tady chybí, protože se do čtyřkového formátu jednoduše nevešly. Bez něj by to možná bylo daleko složitější.
NICK CAVE – TENDER PREY
Taky bez Nicka Cavea by to celé vypadalo asi úplně jinak. Tender Prey není první, co jsem od něj slyšel, asi ani nejlepší (to je v obou případech Your Funeral… My Trial), ale asi žádnou desku jsem si nepustil víckrát. Na Tender Prey je hned několik nejlepších písniček, které už nikdy živě neuslyšíme – Slowly Goes the Night, City of Refuge nebo Sunday’s Slave –, což mi pořád přijde docela škoda. Během let jsem se seznámil s mnoha pamětníky Berlína z doby, kdy Tender Pray vyšlo, a pokud se na něčem skutečně všichni shodují, tak právě na tom, jak výrazně deska zasáhla do atmosféry ve městě. Dodnes je z něj cítit něco zvláštního, silného, těžko popsatelného. A dodnes zůstává ve stínu Mercy Seat.
MILES DAVIS – ON THE CORNER
Datem vydání nejstarší nahrávka, ale dostal jsem se k ní až o hodně později. Fascinace Davisem drží už od začátku devadesátých let, rekognoskaci jeho více než bohatých archivů doporučuji třeba i proto, kolik daleko mladších nahrávek na jeho tvorbu navazuje, rozvíjí jí a často se jí jen těžko pokouší alespoň přiblížit. Už jen tahle snaha trvá dekády. Klíčových Davisových desek by se dala jmenovat spousta, z přelomu šedesátých a sedmdesátých let v podstatě asi kterákoli, ale tenhle, ehm, vypimpený a zároveň surový manifest afroamerické kultury mezi nimi září temně a vytrvale. Zarputilý Davis v době jeho vydání vyhlašoval, že ho už „vůbec nezajímá hraní pro bělochy“ a dost možná to myslel vážně. Na On the Corner ledabyle mixuje groovy Jamese Browna nebo Sly Stonea se Stockhausenem, zároveň je to hodně blízko tomu, co v podobně době dělali kolínští Can. Totální voodoo.
ROSALÍA – MOTOMAMI
Další z těch, u nichž by se asi dala zmínit kterákoli deska, možná i něco dalšího ze Španělska nebo Andalusie, ale na Motomami se mi to nějak celé potkalo. Chuť neustále objevovat něco nového, posouvat si hranice i fascinace snahou rozeznat popkulturní zlomy, jedním z nich Motomami bezesporu je. Po úspěchu El mal querer se čekalo, s čím Rosalía přijde, a čekalo se dlouho, ale ona si trpělivě ohledávala terén prostřednictvím snad dvaceti singlů, které mezi těmi nahrávkami vyšly. A pak přišla s naprosto dotaženým a vysoce osobním albem, které ze zpětného ohlídnutí působí futuristicky až apoštolsky. Brat before it was cool. Co příště?
Přečtěte si také:
Moje 4 desky – Načeva
Nick Cave: nejlepší koncert Metronome Festivalu ever?
Comments
