REPORTÁŽ: Pohoda Festival: Radost a metafyzično

Vyrazit na festival Pohoda není tam prostě JEN být, je to o změně přístupu k životu, o změně vidění a nazírání všeho a především všech kolem. Je to plné metafyzična a čiší z toho radost. To je, řekl bych, mindset, který je pro návštěvu slovenské Pohody zásadní. 

Pohoda vás přivítá s úsměvem a stanové městečko plné solidarity a smíchu vás obejme ve své příjemné atmosféře. Každému při vstupu dobrovolníci přibalí i plánek areálu spolu s časovou osou jednotlivých událostí a pak prostě už jen vyrazíte, zatím volně, protože první den nabízí program jen na hlavních pódiích. 

Plastic People Of The Universe – foto Tomáš Kuša

Letošní Pohoda začala koncertem Slovenského symfonického orchestru, u nějž vypichuji především finále, které přinášelo ten parádní pocit – husí kůži, a to nejen kvůli hudbě samotné, ale protože poslední tři skladby byly věnovány lidem, kteří na Pohodě přišli o život v minulých letech. Bylo to kontrastní, sem tam bych snad mohl říct i tvrdý, ale nesmírně povedený. Velkou událostí však byl koncert českých Plastic People of The Universe, kteří spolu s brněnským symfonickým orchestrem přehráli svou desku Co Znamená Vésti Koně z roku 1981. Pořadatelé toto vystoupení zorganizovali i s ohledem na třicetileté výročí Sametové revoluce a téma svobody jako takové, pro které jsou Plastici zásadním činitelem v souvislosti s vězněním i Chartou 77. Intenzita předchozího orchestrálního vystoupení zde byla znásobena tíhou textů, jejichž autorem je Vratislav Brabenec a v případě Samsona ještě Pavel Zajíček. Hudba nenechala člověka se uvolnit, neustále mu vnucovala napětí ve svalech a neutichající pozornost při percepci textů v hlavě a uších, byla to hudba příjemně komplexní a silná, hudba hodná zapamatování a předvádění, dokud to jde. K tomu byly na podiu před samotným koncertem otevřeny dveře a vypouštěni holubi, jimiž pořadatelé odstartovali program Orange stage a symbolicky tak i festivalu jako takového. 

Zároveň v čase Plastic People hrála slovenská Para, což bylo první rozhodování, kam se jít podívat. Mezi těmito koncerty se prvního dne jednalo ještě o Lolu Marsh, která je publikem Pohody už několikátým rokem a jejíž pop uklidňuje duši. Hlavní podium obsadili britští The 1975 a následně po Plasticích vystoupila pestrá slovenská kapela Bolo nás jedenásť, spolu s Milanem Lasicou. Závěr dne předvedl na hlavním pódiu Skepta.

Skepta – foto Tomáš Kuša

Den druhý začal v městečku brzy, lidé byli ještě jakžtakž odpočatí a proto se hudba a všelijaké vykřikování ozývalo už od časných hodin, řekněme od šesté ranní. Tato kombinace snaze o spánek nijak nepřidá, a proto je člověk nucen jít se podívat i na to, co se děje mimo hudební program – a právě na to je Pohoda každoročně bohatá. Už od devíti ráno se začíná a návštěvník pohodář si může zajít na diskuzi o současném umění, naučit se čistit si zuby, poslechnout si nově zvolenou prezidentku Slovenské republiky, nebo na nějaký z četných tanečních workshopů. A pokud je lačný po hudbě, jako já, může začít půl hodiny po poledni na některém z menších pódií.

Zvolil jsem si malou stage, pod kterou jsem minulý rok prostál hodiny a zažil velká hudební prozření, vystupoval projekt ColliderScope, jehož zakladatelem je američan Lawrence Lee. Tento muž pracující s urychlovačem částic v CERNu vytvořil z částí starých přístrojů svůj hudební nástroj, který pro produkci zvuků využívá matematických poznatků o vesmíru a předvedl s jeho pomocí parádní elektronický set. 

Po tomto hudebním úvodu už i hlavní pódia začala ožívat skrze zvuky a člověk najednou nevěděl, kam se podít dál, pokud ovšem neměl jasno jako já – neprošvihnout P/\ST, dvojici týpků, co se poznali na DAMU a dotáhli to do posledního kola Startéru od radia Wave. Na Pohodě to byl jejich sedmý koncert vůbec a těm, kdo ho zatím nezažili, se nabízí možnost návštěvy Besedy u Bigbítu, kde vystoupí ve stejný den jako založením jim podobní WWW Neurobeat. Raper Dan Kranich a hudebník Ivo Sedláček posílají své publikum do extáze. Jsou přeplněni energií a silou, zdá se, že chtějí dobývat svět. Kus Krajina bez dveří je komplexní poezie v drzým provedení, má existenciální pachuť (ale tu příjemnou, znáte?) a k tomu parádní hudební složku, velmi vřele doporučuju a mám tendenci sdílet názor skupinky, která si to u zábradlí vystávala se mnou – „Toto je můj headliner!“. Příjemným bonusem byly 4 kopie CD, jejichž kovové obaly vlastnoručně vyrobil a ozdobil raper Dan. Ano, máme ho doma, trošku opocený železným potem. Za tohle patří aktivitě organizátorům ohromný dík, přestože jsem z množství rapu v letošním programu byl lehce zaražen.

Modré hory – foto (c) Tomáš Tkáčik www.tkacik.net

Koncert Dream Wife, kapely tří žen a jednoho muže, jsem stihl z části, protože po strhující zážitek z P/\ST jsme nutně museli ještě diskutovat se samotnou dvojicí, která jak se zdálo, nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu stalo, že zahráli na Pohodě. Všichni členové Dream Wife se vyznačují tím, že si drží úsměv na tváři a nepolevují.

Dream Wife – foto Michal Augustini

Bylo to příjemné kytarové osvěžení před tím tvrdším, které přišlo později toho dne od kapely Death Grips, pro které mám jen několik slov, a sice že znějí jako terorismus, jak poznamenal kolega cestou do Trenčína, agrese a neustupující dojem rudé barvy, která silně zářila za zády jejich členů. Něco takového se těžko popisuje, když s vámi víceméně celý koncert někdo cloumá tak, že nakonec začnete uvolňovat vlastní tělo a přijímáte pouze nárazy do ramen a lokty do žeber. Je zjevné, že právě tohle k Death Grips neodmyslitelně patří.

Death Grips – foto Tomáš Kuša

Z Death Grips to byl pak už jen kousek na další tvrdší zážitek, kytarovou kapelu ze Švédska – Viagra Boys. Jedná se o nápaditý punk oživený saxofonem. 

What about you?
The same worms that eat me will someday eat you too

Zpívají ve skladbě Worms. Byla to stejně jako Death Grips rychta. Mosh pit byl neúnavný a kdekdo si akorát tak zvětšil modřiny z předchozího koncertu. I toto bavilo a nutno říci, že živě to zní lépe než z nahrávky. V ten samý den, tedy v pátek zahrál ještě Mac DeMarco, The Roots nebo Michael Kiwanuka.

The Roots – foto Tomáš Kuša

Kvůli problémům s lety nevystoupila popová hvězda Lykke Li, jejíž koncert na hlavní stagei nahradila dvojice Sink Ya Teeth, která zahrála ten den již ve stejný čas na menším pódiu zároveň v čase DeMarca. Z elektro scény hrál například Jeff Mills nebo Veronica Vasicka, které se nelíbilo nazvučení stage, takže požádala o přídavný koncert a bylo jí vyhověno – vystoupila další den na pódiu, kde jsme slyšeli P/\ST. Program byl naplánován až do času po šesté ranní, ale pro mě den končil dřív, chtěl jsem mít energii na svou poslední modlu. A vyplatilo se.

Doprovodný program, foto Lukáš Karaba

Probuzení před posledním programovým dnem je vždycky jiné. Člověk se chce pořádně umýt, nasnídat, případně dát kávu (a tu bylo možné, jak jsem se přesvědčil, v určitý čas získat za libovolný počet veršů ve stánku jednoho prodejce). Ale zároveň se mu moc nechce, nohy bolí, modřiny se vybarvují. Přichází hibernace ve stínu, protože na rozdíl od pátku je slunečné počasí od samého začátku dne a voda z nebe je v plánu jen krátce. Po rozlepení očí začíná ženský afgánský orchestr ZOHRA, druhé hlavní podium rozeznívají Bukahara, němečtí folkaři, kdy máte u každého dojem, že je z jiného světa, přestože je jen z jiné země. V prvních hodinách toho není moc, co by lákalo, takže obcházím a pozorněji studuji nabídku gastra, kde se mimo klasických langošů, oštiepoků, burgerů, nudlí a kebabů nachází i zajímavější kousky, jako jsou pečené brambory se zakysanou smetanou, jarní cibulkou a kozím sýrem, nebo pastrami sendvič, který naprosto vystřelil z trenek, když jste si dali ještě nedaleké hranolky.

Akua Naru – foto Nada Koscikova

Prvním lákadlem je Akua Naru, rapperka s kapelou, která své řemeslo bere se vší profesionalitou. Bohužel, nebylo to tak dechberoucí, jak jsem si to vysnil, a tak slyším asi polovinu setu s pomalými nezbytnými přípravami na koncert rakouských Cari Cari. Od této kapely jsem pro změnu nečekal tolik, bral jsem ji jako zažehnutou hvězdu s několika povedenými skladbami, které při prožití živě zanechají stopu na nějaký ten další den a poté zapadnou v playlistovém tartaru. Nehodlám tvrdit, že očekávání předčili závratně, ale jejich projev byl zábavný a mnohem syrovější, ne tak uhlazený, jak ho můžeme slyšet z youtube atp., užil jsem si ho celý v první řadě, abych závěrečný kus protančil mezi obstojnou „zdí smrti“. Stan středně malé velikosti byl plný, ale to bylo spíše kvůli tomu, že venku se objevila menší bouřka. 

Liam Gallagher – foto Michal Augustini

Další časový slot umožňuje opětovně vydechnutí a také slam poetry v literárním stanu Martinus. Moderuje český slamer Anatol Svahilec, jehož projev mě uhranul a přesvědčil, že nějaký ten Slam v Praze nebo okolí navštívit musím a objevit, jaký je ve své celistvosti. Slyšeli jsme slam na agrární téma a ten o chlebu byl prostě dobrej. Další hudba se blíží a pokud využijeme slov Anatola, můžeme jít na fragment Oasis hned naproti, nebo na další dvě pódia, do stanu na konžské KOKOKO! nebo ruského Shortparis.

Když jsem poprvé uviděl časovou osu posledního dne, chtěl jsem trošku plakat. Liam Gallagher mě lákal, vystupňovalo to období před festivalem, kdy jsme ho v úzkém kroužku komentovali a na ten popud jsem se začal těšit, až ho uslyším a uvidím. Na druhou stranu KOKOKO! bylo objeveno též, voní exotikou, je tam, alespoň z klipů, nějaká živočišná živelnost a zvuk se zdál být ideální pro tanec, který už pomalu přibližovalkonec dalšího snu jménem Pohoda. Chlapíci byli oblečeni ve žlutých pracovních oděvech, ve zpěvu se hbitě střídali a publikum se snažili „vařit“. Inu, nevím, pořád jsem se přesvědčoval, že to bude k závěru setu jen lepší a lepší, avšak ne. Nebylo to špatné, určitě ne, ale čelist na zem taky nespadla. Zajímavé na nich je, že hrají na nástroje, které sami sestrojili z odpadového materiálu. Oproti tomu, ale to už (bohužel) není můj dojem, nýbrž těch, kdo koncert zažili, vychází Shortparis jako ideální volba v tomto časovém slotu. Všechno ale nemůže mít podíl na dokonalosti, že? 

KOKOKO – foto Nada Koscikova

V tuhle chvíli už nastupuje maličký pocit smutku z končícího snu, vystupňován ještě tím menším rozčarováním z konžské kapely ,a přichází jen čas na přípravu pro to, na co se vyplatí čekat. Hlavní stage lehce před jedenáctou večer obsadí Charlotte Gainsbourg. Tato známá herečka i zpěvačka je dcerou francouzského kontroverzního hudebníka Serge Gainsbourga, nejspíš má tedy noty v krvi. Stage je vyzdobena několika čtvercovými rámy, které svítí a blikají různě intenzivní bílou. Klávesy, na které Charlotte hraje, jsou umístěny v tom, který nevisí, nýbrž je postaven čelem k pódiu, a umísťuje tak zpěvačku i kapelu za jakousi stěnu, možná proto, aby nám svou hudbou moc neublížili. Už první kus dává dojem, že se budeme hýbat, je to laděno více na pohyb, než do zasnívání se.

Zvuk tříská, mění se originálními přechody a ukrývá v sobě všelijaké zvláštnosti. Zpěv je naopak velmi jemný, avšak není schovaný za touto nápaditou zvukovou clonou. Charlotte působí skromně, ale jistě dobře ví, že nemusí, prostě jen chce. Těžko si ji představit jako tu, která v Trierově Antikristovi vykreslená s pekelnou psychologií. Starší kus Paradisco i ty další vynikly skvěle,  množství lidí na koncertě bylo oproti Gallagherovi podstatně nižší. Nás (myslím ty, kdo si koncert vystáli v první řadě) ale více bavily nadšené úsměvy a tanečky. Tohle bylo nezapomenutelné asi jako Anna Calvi v Lucerně nebo PJ Harvey na Pohodě 2016. 

Charlote Gainsbourg – foto (c) Tomáš Tkáčik www.tkacik.net

Další program tvořili například Little BIG, kterým Pohoda během dne během tanečního workshopu vybrala několik nejschopnějších, aby spolu s kapelou vystoupili na podiu a zatančili s nimi pro radost svou i ostatních. Celkově se několik pódií drželo až do pozdních hodin. Vystoupil například Ventolin, Penelope Isles nebo britský Dimension. Pro mě osobně Pohoda skončila posezením v gastro zóně po Charlotte Gainsbourg, kdy jsem už fungoval z posledních sil. Příjemné ale bylo vidět, že ostatní nepolevují, naopak, pro ně závěrečné vystoupení mají velký smysl a končí pro ně třeba až vítáním slunce s argentinskou kapelou La Fanfarria del Capitán. 

atmosféra na Pohodě – foto Ondrej Koscik

Celkově to byl opět festival karnevalové svobody, štěstí a lásky. Hudba hraje důležitou roli, ale i pořadatelé jsou si vědomi, že to hlavní jsou návštěvníci. Třeba proto je Pohoda opět vyprodaná ještě před začátkem a péče o návštěvníky je rok od roku dokonalejší. Všechen ten komfort, který nabízí je popsán už mnohokrát, takže stačí snad říci, že při každé interakci s někým, kdo vás má na starost dochází k vnitřnímu porozumění lidskosti a solidarity, dokonce i když si kupujete zubní kartáčky…

atmosféra na Pohodě – foto Ondrej Koscik

Když shrneme to nejlepší, co bych vypíchl, nehodlám stavět bednu, ale postavím je do řady. Je to obsluhující personál Pohody, jsou to prodejci jídla, nebo sousedi v městečku, jsou to symfonické orchestry, jsou to Plastic People of the Universe, je to dvojice P/\ST, které přeji, aby elán jen rostl, ale zas ne tak, aby zpychli nebo explodovali, je to Charlotte Gainsbourg s kapelou a jsou to Viagra Boys. 

Viagra Boys – foto Ondrej Koščík

Tak zase za rok, co vy na to? Už jsem na stránce události přihodil nějaké své hudební sny, které by se ve finálním, komplexním talíři kapel přece jen reálně mohli objevit a vás, čtenáře, žádám o sdělení dalších snů, třeba do komentáře ,a FB stránce, nebo mailem na protisedi@protisedi.cz.

foto Martina Mlcuchova

Pohoda festival 2019
11. – 14. července
Letiště Trenčín
Slovensko

–

https://www.pohodafestival.sk/

https://www.facebook.com/pohoda.festival/

Comments

comments