Recenze: Algiers v LMB
Algiers sólo podruhé. Namísto intimní Sedmičky trošku větší Lucerna Music bar. Chyba to nebyla, lidí bylo akorát ale zvuk ze začátku celkem průšvih. Každopádně se to zlepšilo a koncert měl všechno jak se sluší a patří.
Hrozně jsem se bál, že budu zklamanej, když Algiers nové věci od dvou let staré desky The Underside of Power nevydali, že se budou recyklovat a první dojem to akorát tak deformuje do splývajících se neurčitých zážitků. Úvod setu těmhle obavám nahrával do karet, ale zklamání se nekonalo. Rozpálili to ověřenýma sirkama – Walk Like Panther, Cry of The Martyrs, The Underside of Power. Ale pak, přátelé!
Už minule jsem v souvislosti s Algiers mluvil o vydařeném snoubení elektroniky a kytar. To, co pak převedli v nové písničce, je však za hranicemi chápání. Když jsem napsal, že skladba Black Eunuch je okoulená, nevěděl jsem, že dokážou jít ještě dál. Co tím chci říct? Asi to, že nová deska, v momentě kdy vyjde, zboří moje uši. Kytary jsou rychlejší a dravější, Matt Tong za bicíma je jako bezchybně naprogramovaný a sestrojený robot. Basák Ryan Mahan bude u mě mít stále označení “toho divnýho chlápka s divnejma pohybama”, kytarista Lee Tesche zkušenýho “hračičky” a zpěvák Franklin surovýho černýho pastora, který si jde pro to, co chce.
Žánrově jsou na tom Algiers asi jako malířova paleta. Noise, gospel či soul a punk mají své místo v průběhu celého setu. A funguje to. Je to často i temný a atmosféru v podzemních prostorách to produkuje až nakažlivou. Když nad tím tak přemýšlím, dal bych si to celý klidně znova i v kocovině, ve kterou ten večer vyústil.
Kapela je z Atlanty, města, kde se odehrává děj stejnojmenného seriálu, v němž najdeme postavu rapera Paper Boie či Donalda Glovera, známého spíše pod uměleckým pseudonymem Childish Gambino. Zpěvák Franklin během vystoupení odehrál kousek písně, jejímž autorem je v seriálu právě Paper Boi a bylo krásné sledovat ty tváře, kterým to bylo povědomé a vykouzlilo další úsměvy. Zmiňuji to proto, že seriál je to vydařený a mohu jedině doporučit, především kvůli skvěle hrajícímu Donaldovi.
“But innocence is alive and it’s coming back one day…” (Cleveland, The Underside of Power, 2017)
Algiers nedělají jen výbornou hudbu, ale taky nesou silná sociální poselství. Nemají strach se dotýkat a provokovat… no posuďte sami. Já se loučím, nevím co víc říct – bylo to silný a na slova moc dobrý. Třeba se poštěstí a očekávaná deska se objeví před létem. Když se poštěstí nadvakrát, Algiers se spolu s ní objeví na letních festivalech kolem, páč si nemyslím, že by pro produkci byli jakkoliv nezajímaví.
I’ve been stranded and paid to die on the side of the road
I’ve been shot just because my heart
I’ve lost the times I’ve been bought and sold
I’ve been the victim of golden eyes
I’ve seen the dead walk among the living
In division, what’s stripped away is made the same on the other side
Because I’ve seen the underside of power
It’s a game that can’t go on
It could break down any hour
I’ve seen their faces and I’ve known them all
Once I vanished to reappear as an object of love
I’ve been ripped from the inside out
And then delivered in the hands of the devil
I’ve been convicted of ancient crimes
And made to drift from Hell to treason
In division is stripped away is made the same on the underside
(The Underside of Power, 2017)
PS: Ten novej song, co hráli po Underside of Power, by se měl jmenovat Mod Sax, což je krásný.
Algiers
Praha, Lucerna Music bar
16.2.2019
Comments
