Reportáž: Poslední zamávání Karlu Malíkovi
Vladimír Zatloukal a Martin Černý, foto Jiří Janda
Jsou kapely, které nikdy nepatřily k hlavním hvězdám velkých scén, příliš nebodují v hitparádách a v rádiích je taky uslyšíte jenom zřídka, a přesto je po dlouhých letech jejich existence fakticky každý, kdo se zajímá o méně nablýskanou muziku, vlastně tak nějak zná. A když třeba uslyší jejich písničku, automaticky si ji mnohdy začne broukat taky.
Tak třeba takový Echt!. Můžete je slyšet třeba u táboráku a letos zjara jsem zažil i pohřeb, kde nebožtíka na onen svět doprovázelo ryčné Larry Go! zpívané osazenstvem zaplněného kostela. A teď stejná písnička, byť jen v hospodském provedení, zazněla i na poctu samotného jejího autora Karla Malíka.
Muž mnoha talentů i řemesel, muzikant a skladatel, „saxofonový slavík“ někdejšího Babaletu, básník, grafik a rovněž štamgast smíchovského Prince Miroslava se začátkem července odebral do věčných lovišť. „I Am Sixty Four“ už tedy v tom svém hitu, v níž se číslovka po 36 dlouhých let zvyšovala úměrně věku jejího autora, bohužel nezazpívá.
Jeho další písničky ovšem zazněly ve čtvrtek 25. září v podání jeho nedávných spoluhráčů z Echt!u a kamarádů ze spřízněných kapel Totems HardTramp a Rudovous, kteří si na něj „z hlediska globálního aspektu“ (jak stálo na pozvánce) přišli do nebožtíkova oblíbeného suterénního lokálu při popíjení jeho oblíbeného „hořkýho pití“ zavzpomínat.
A v zaplněné hospodě z muzikantů nebyli sami, za mikrofonem se dále vystřídali namátkou třeba Karlův někdejší spoluhráč z Hudby Praha Vladimír Zatloukal, Hana Lundiaková, Pepa Lábus anebo Štěpán Málek. Ten si k tomu taky zahrál na foukací harmoniku a nezapomenutelná byla zejména jeho verze Hudsonských šífů a její svérázné frázování, z něhož se jejich tvůrci Wabimu Daňkovi kdesi v ráji musely důkladně protáčet panenky. Ke konci večera definitivně padly hranice mezi vystupujícími a publikem a v sálku zpívalo všechno, co mělo hlasivky.
Co dodat na závěr? Můžeme si třeba vypůjčit popisku ke Karlově linorytu nazvaném Kolo z deset let starého katalogu k jeho výstavě, v němž lehce nahrbený muž kráčí kulatým a zřejmě otáčejícím se vnitřkem obřího stroje se spoustou ozubených kol a autor lakonicky poznamenává: „Jde to pořád dokola, dítě, chlápek, mrtvola“. Ve čtvrtek se rozhodně prokázalo, že s jeho písničkami vyřvávanými do temnot je na té cestě přece jenom trochu větší zábava.
–
Přečtěte si také:
Procházka urnovým hájem mezi linoryty Karla Malíka -Muzikant Karel Malík na stará kolena poprvé vystavuje (2015, archiv)
Alfred ve dvoře zve na rozloučení s Ctiborem Turbou
Comments
