Rozhovor: Bongo Joe. Co je pod povrchem uhlazené Ženevy?
Bongo Joe je nezávislý label a obchod s deskami se sídlem v Ženevě. Proslavil se díky svému odvážnému výběru hudby z celého světa — od reedic zapomenutých pokladů až po novinky, která se vymykají žánrům. Z malého obchodu se stala respektovaná platforma, která podporuje umělce, okouzluje posluchače a právě slaví 10 let. usoudila jsem, že jim položím pár otázek.
Jaký byl původní záměr při zakládání Bongo Joe a jak (ne)se během let proměnil?
Bongo Joe vzniklo v roce 2015 jako malý krámek s deskama a místo setkávání v Ženevě. Žádný velký plán tehdy nebyl, jen chuť sdílet muziku, co nás bavila, hlavně tu, která se nevešla do žádných škatulek. Hnala nás zvědavost, vášeň a láska k hudbě, která vypráví příběhy: o místech, scénách, zapomenutých nebo přehlížených hlasech.

Postupně jsme se stali vydavatelstvím, pak platformou, pak skoro rodinou, ale základ zůstal. Jedeme pořád spíš podle intuice, ale s respektem. Řídíme se tím, co slyšíme, koho potkáme a co žije kolem nás. Možná jsme se naučili spíš přijímat rozpory: mezi archivem a současností, mezi experimentem a popem, mezi lokálním a globálním.
Free jazz, punk, karibské soundsystémy, industriální techno, to všechno tu má místo.
Jak vypadala a vypadá hudební scéna v Ženevě?
Ženeva je zvláštní. Na povrchu působí klidně, čistě, úřednicky. Ale pod tím vším je silná kulturní vrstva formovaná migrací, bojem a věčným pohybem mezi centrem a okrajem. Hudebně je to křižovatka. Free jazz, punk, karibské soundsystémy, industriální techno, to všechno tu má místo, i když to málokdo čeká.
Když jsme začínali, nechtěli jsme vytvořit „zvuk Ženevy“, ale spíš ukázat, jak je rozmanitá. A to platí doteď. Scéna je roztříštěná, ale plodná a plná lidí, co si jedou po svém.
Co se nejvíc změnilo na provozování labelu a obchodu od začátků Bongo Joe — a jak jste se tomu přizpůsobili?
Změnilo se toho hodně — hlavně v tom, jak lidi poslouchají hudbu, jak (ne)kupujou desky a jak vnímají fyzická místa. Museli jsme projít vinylovou bublinou, érou streamování a teď tou podivnou fází, kdy vedle sebe existujou algoritmy a lokální komunity.
Nejtěžší je zůstat věrní tomu, čemu věříme — a přitom to celé finančně utáhnout. Děláme si hodně věcí sami: distribuci, publishing, management, akce. Ale taky spolupracujeme a stavíme na dlouhodobých vztazích — s umělci, partnery, publikem. Je to o rovnováze, odolnosti a občas i troše šílenství.

Navštěvujete jiné obchody s deskami, když cestujete? Máte oblíbené? Co vás na nich baví?
Jasně. Obchody s deskama jsou jako lokální předpověď počasí — člověk hned cítí, jaké to tam je. Máme rádi místa, co žijou. Ne jen „kurátorsky“ naaranžované, ale fakt živé. Kde personál zná, co prodává, kde jsou plakáty trochu křivě a rozhovory se táhnou moc dlouho.
Oblíbené? Třeba Dizonord (Paříž), Red Light Records (Amsterdam), Disco Paradiso (Barcelona), Gimba Records (Soul), Groove City (Hamburk), La Roma v Bogotě i v Mexico City — a spousta dalších, co by se sem nevešla. Tahle místa nás vždycky sytila.

Moc se mi líbí fotky vašeho obchodu. Jak jste ho tvořili, jak se měnil, na co jste nejvíc hrdí?
Začínali jsme v malém, hodně punkově — nábytek z druhé ruky, bedny jak z obýváku, všechno DIY. Pak jsme se přestěhovali na druhý konec města a tam jsme to museli trochu „vytunit“, haha. Jsme pyšní hlavně na to, že to místo působí otevřeně. Není elitářské, není sterilní. Lidi tam chodí kutat, ptát se, potkávat. Nejde jen o prodej desek — ale o prostor pro příběhy a pro lidi.

Jak rozhodujete, co se hudebně hodí pod Bongo Joe?
Nevěříme na žánrové škatulky ani pevně danou estetiku. Bongo Joe není „zvuk“, ale způsob poslechu. Co spojuje naše vydání, je určitý napětí: mezi tradicí a novostí, mezi lokálním kořenem a globálním ozvěnou, mezi precizností a spontánností.
Táhne nás hudba, která něco nese — někdy osobní, někdy historický, někdy politický příběh — ale vždycky něco, co má váhu. Může být hrubá nebo jemná, elektronická nebo akustická, stará nebo nová. Důležitá je naléhavost, výjimečnost, schopnost otevřít uši.
Proces vydání většinou začíná lidským propojením — až pak hudebním. Je to dialog: jak projekt uchopit, jak ho představit s péčí, jak se vyhnout exotizaci nebo vyprázdněným gestům. Nemáme žádný „house style“, ale máme silný smysl pro zodpovědnost, jak s hudbou zacházíme a jak ji sdílíme.

Genève, Suisse, 26 novembre 2023. De gauche à droite: Quentin Pilet, Laurent Matthew Perret, Lucie Girod, Juliette Gerard, Cyril Yeterian. Ambiance dans le magasin. Des activités à destination des enfants sont aussi organisées. Notamment le „Tutti frutti“: en échange d’une donation pour les enfants palestiniens, des dés peuvent etre tirés. Le résultat permet de choisir une récompense, allant d’un tatouage dessiné par le fils de Cyril, le fondateur, à un oeuf de caille au plat, en passant par des bonbons ou une chorégraphie de sa fille. © Niels Ackermann / Lundi13
Jak vypadají vaše vztahy s umělci? Předpokládám, že to není jen o distribuci?
Rozhodně ne. Nejsme jen label — děláme i management, publishing, booking, a často i takovou všeobecnou životní podporu. Někteří umělci u nás vydají jednu desku, jiní se stanou součástí rodiny. Důležitá je důvěra a respekt.
Chceme, aby se umělci cítili svobodní, ne vlastnění. Snažíme se jim vytvořit podmínky pro růst — ať už jde o tour, pomoc s granty, nebo prostě být po ruce, když se něco posere.

Genève, Suisse, 26 novembre 2023. De gauche à droite: Quentin Pilet, Laurent Matthew Perret, Lucie Girod, Juliette Gerard, Cyril Yeterian. Ambiance dans le magasin. Des activités à destination des enfants sont aussi organisées. Notamment le „Tutti frutti“: en échange d’une donation pour les enfants palestiniens, des dés peuvent etre tirés. Le résultat permet de choisir une récompense, allant d’un tatouage dessiné par le fils de Cyril, le fondateur, à un oeuf de caille au plat, en passant par des bonbons ou une chorégraphie de sa fille. © Niels Ackermann / Lundi13
A co vaše reedice?
Pro nás reedice nejsou o nostalgii. Jsou o znovuoživení — o tom udělat místo pro příběhy, které byly přehlížené nebo vymazané. Každá reedice je určitým politickým gestem. Nebereme ty desky jako exponáty do muzea, ale jako živé fragmenty, co pořád promlouvají — hudebně, sociálně, emocionálně.
Nejsme reediční label. Jsme label, co věří v kontext, předávání a napětí. To znamená vydávat novou hudbu stejně jako kopat do minulosti — zvlášť když minulost pomáhá pochopit přítomnost. Naše kompilace nejsou o kurátorování „exotiky“, ale o navrácení zvukových dějin a odmítání centra vs. periferie.
Co je za reedicemi? Ne odklon, ale závazek dál se ptát: proč zrovna tuhle desku, kdo v ní dostává hlas.

A akce?
Akce jsou klíčové. Pořádáme pravidelné mejdany, poslechovky, label nights a showcases — od Ženevy až po svět. Je to způsob, jak testovat nápady, propojovat lidi a nechat hudbu dýchat.
Rádi stavíme mosty: mezi DJs a živýma kapelama, mezi akademií a tanečním parketem, mezi undergroundem a tím, co je přehlížené. Letos slavíme 10 let, takže to bereme jako dobrou záminku jít ještě dál.

Co vás v poslední době zaujalo — hudebně, kulturně?
Je toho hodně. Návrat politického punku. Zas a znova objevující se diasporická klubová hudba. To, jak mladší umělci pracují se svým dědictvím, aniž by z něj dělali klišé. A hlavně to, že DIY scény pořád drží, navzdory všemu.
Baví nás hybridní jazyky: reggaeton s post-punkem, dub se synth wave, baile funk s maghrebskými beaty. Všechno, co zpochybňuje mapy.

Jaké jsou teď plány Bongo Joe?
Slavíme 10 let — ale nepůsobí to jako uzávěrka. Spíš checkpoint. Reedujeme kultovní desky, vydáváme nové, pomáháme umělcům stavět udržitelnou kariéru, chystáme nové kompilace i kolaba.
Rozšiřujeme i management a čím dál víc přemýšlíme, co vlastně znamená vést label v době nejistoty. Jasné odpovědi nemáme — jen kompas, pár desek a spoustu nápadů.

Přečtěte si také:
Roxy Vinyl Café: švýcarský útulek nejen pro milovníky vinylu
Přehled koncertů
Kam pro vinyly v Praze i jinde?


