Rozhovor: Colorfactory

Se zpěvákem Davidem Volencem o kouzlu zestárlých Colorfactory, neprobádané džungli devadesátých let a vizionáři Janu Petruskovi.

Kazetu superskupiny Colorfactory z roku 1996 jsem poctivě sjížděl na střední. Angličan Colin Stuart vyvezl původní kalifornské skladby do porevoluční Prahy, kde je naročil s lidmi ze souborů jako Toyen, Sebastians a Ecstasy of Saint Theresa. Tklivé balady i zpěvnější kousky doprovázely moje dospívání a zaryly se pod kůži i do paměti. Zazněly ve filmu Šeptej, který letos oslavil na filmovém festivalu v Karlových Varech třicetiny. A brzy vyjdou i v reedici na vinylu.

Střih do roku 2026. Kazetu Colorfactory nacházím v zaprášené krabici pod postelí, zapínám přehrávač a z reproduktorů se line ona povědomá, vše pohlcující hudba zaznamenaná ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Pamatuji si texty, melodie, drobné detaily jako doprovodné zvuky Rhodes piana, perkuse nebo flétnu Jiřího Stivína. 

Colorfactory jsou zpátky na scéně, v listopadu vystoupí hned třikrát v sedmičlenné sestavě (pražský koncert 18. listopadu v Roxy je vyprodaný, přidáno bylo datum 19. listopadu), ochuzeni o Jana Čechtického, jehož domovští Ohm Square slaví taktéž třicetiny. V kavárně na Václavském náměstí se potkávám se zpěvákem Sebastians a Colorfactory Davidem Volencem, příjemným, vyklidněným a vysportovaným padesátníkem, abych si nechal podepsat pro mě důležitý artefakt doby a doptal se na řadu zajímavostí. 

V červenci jste hráli v Karlových Varech. Jaké to bylo?
Fantastické, naprosto fantastické. Nejenom pro mě, ale i pro zbytek kapely. Publikum bylo tak skvělé, že jsme to nečekali. Dopředu jsme měli trochu strach, neznali jsme místo, kde budeme hrát. Byl to hezký prostor vedle Thermalu, venku, pod částečným zastřešením, s obrovským barem. Pokud jsme koncertovali po vydání té první desky 30 let zpátky, tak to bývaly akce pro publikum vsedě, v sále by bylo slyšet špendlík spadnout na zem. Šlo prostě o velmi komorní a intimní záležitost. A teď Karlovy Vary 2026! Písničky jsme hráli v živějších verzích, měly koncertnější nádech. Publikum s námi zpívalo. Bylo to skvělé! 

Je zajímavé, že až letos, díky internetu, jsem se dopátral toho, že Color Factory původně byla skupina kalifornská, na YouTube jsem našel i nějaké nahrávky. Má to úplně jiný zvuk.
Ano. Je to hodně jiné. Jde o demo, na kterém zpěvák Colin Stuart v Kalifornii pracoval, a přivezl ho k nám. Když jsme ty písničky slyšeli, chtěli jsme je strašně hrát. První koncert jsme měli pod hlavičkou „Sebastians hrají Color Factory“, tedy pod názvem původní skupiny, kde jsem hrál a zpíval.

Není úplně běžné, že někdo převezme kompletní materiál cizí kapely. Navíc se člověk může cítit trochu diskomfortně, že nejde o jeho vlastní tvorbu.
Samozřejmě jednička Colorfactory není autorská deska. My jsme se s původním autorem hudby Michaelem Freemanem sešli. Byl v pohodě s tím, že někdo materiál, se kterým nechtěl pokračovat, vzal. Já věřím, že jsme do skladeb vnesli něco svého.

Fantastické studio

První deska Colorfactory je dedikována zvukaři Janu Petruskovi. Mohl bys mi o něm říct něco víc?
Jan Petrusek je bohužel po smrti. Hrozně rádi na něj vzpomínáme. Ta postava ve vývoji nahrávky byla dost podstatná. Honza byl člověk, který navrhl na svou dobu velmi moderní studio pod Dvořákovou síní v Rudolfinu, kde jsme celou desku nahráli. V našem případě se sešly dvě věci: fantastické studio a mimořádná akustika Dvořákovy síně spolu s osobou Honzy, který byl tak trochu vizionář. Byl velmi mladý, v našem věku, a tehdy byl ve studiu jakýmsi elévem, přinesl tam nové technologie a nápady. Nahrávku Colorfactory vymyslel tak, jak ji všichni známe. 

Pro mě je to zajímavý moment. Neřekl bych, že se kluci, co zažili divoké devadesátky, uchýlí k de facto folkové, poetické hudbě.
A opak byl pravdou. Nám se to strašně líbilo, chtěli jsme to dělat a přirozenou cestou se z toho stal projekt hned několika kapel, nejen Sebastians, ale i Toyen v případě Ivo Hegera a Ecstasy of Saint Theresa prostřednictvím Honzy Muchowa. Vůdčí postavou však byl a stále je Colin Stuart. 

Na první nahrávce Colorfactory zazní i flétna Jiřího Stivína. Pamatuješ, jak k jeho angažmá došlo?
Jiří Stivín je tam jako host. Už si po těch letech nevzpomínám. Možná šlo o iniciativu Honzy Petruska. Nebo to bylo tak, že jsme si jako mladý floutci vymysleli, že chceme na nahrávce flétnu.

Koncertů jen minimum

Vy jste s Colorfactory neměli moc koncertů…
Nějaké koncerty proběhly, ale velmi málo. Snažili jsme se vzpomenout si na vystoupení v původní sestavě, která desku nahrála, myslím, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Následovala druhá deska Second Infinity, která vznikala v pozměněné sestavě. Opět k ní bylo několik koncertů, ale ne mnoho. 

Já dřív viděl film Šeptej, než jsem poznal vaši hudbu. Z filmu si vybavuju scénu, jak Honza Čechtický jede autem, vedle na sedadle má kazeťák, z něj hraje skladba Paris a on do toho pokřikuje.
Teď jsem s někým řešil, jestli první byla deska, nebo ten film, což se vlastně nedá říct. Oba projekty vznikaly v podobnou dobu, nezávisle. Nevím jak dlouho David Ondříček film připravoval, Colorfactory taky nějakou dobu vznikalo, ale osy se nakonec protnuly prostřednictvím zkoušek. Zkoušky kapely měly skvělou atmosféru, probíhaly v obýváku Dušana Lipperta, něco viselo ve vzduchu. Na takzvané obývákové koncerty začali chodit naši kamarádi. Vystřídali se tam lidi jako zvukař Jan Petrusek, režisér David Ondříček, fotograf David Pajer, kameraman Saša Šurkala, všichni měli na kapelu vliv. Colorfactory získala popularitu velkou měrou právě díky filmu Šeptej, kde některé skladby zazněly. 

Je ten pohled na devadesátky ve filmu Šeptej autentický?
Dá se říct, že jo. Je to otisk doby. Tehdy byla Praha vlastně hrozně malá. Bylo úplně jasné, že když si zajdeš například do pizzerie Kmotra nebo na několik dalších míst, potkáš spoustu známých. Tahle pražská scéna se lišila od situace na menších městech nebo na venkově. Ale když jsme ještě jako Sebastians, Colorfactory nebo třeba Ecstasy of Saint Theresa vyrazili ven, působili jsme jako zjevení. Šlo o hudbu, oblíkání, slovník. Ten rozdíl je patrný i dnes, ale není už tak velký. 

Moc se nespalo. A hodně se pařilo

Jak vzpomínáš na devadesátky?
Samozřejmě v útržcích, bylo to hrozně dávno. Přišel jsem do Prahy v roce 1990  a všechno jsem si to prožil. Bylo nám dvacet plus, a myslím, že to v každém zůstane. Devadesátky nicméně byly specifické, šlo o neprobádanou džungli, kdy přicházely všechny možné nové vlivy. Člověk se potřeboval vypořádat se sebou, s formující se osobností,  i s těmi vnějšími vlivy. Byli jsme v epicentru dění – mezi Kmotrou a Bunkrem. Byl to náročný způsob života, moc se nespalo, hodně se pařilo. Do Prahy přicházela spousta cizinců, tuzemskou hudební scénu natáčelo MTV. Bylo to zajímavé období. 

Jak vzpomínáš na klub Bunkr?
Pro nás, kapelu Sebastians, to bylo velmi důležité místo. Hráli jsme tam často. Chodilo na nás hodně lidí, kteří nás měli i neměli rádi. Byli jsme neřízené střely, servítky jsme si nebrali.

Na křtu knihy Miloše Hrocha Šeptej nahlas mi Honza Muchow připomenul jednu historku, kdy jsme psali otevřený dopis do redakce Rock&Popu, kterou jsme nařkli z toho, že se nikam nevyvíjí a působí jako dinosauři. Takhle jsme rebelovali hrozně dlouho. Mnoho starších muzikantů a lidí okolo hudby bylo těmi dinosaury, které jsme s chutí uráželi. Přeli jsme se s lidmi ze studií i nahrávacích společností. Společnost Bonton nám tehdy dala jako producenta desky Sebastians člověka, kterého jsme nechtěli. Přivedli jsme si Colina Stuarta. A nakonec to produkovali oba.

O tobě se nedá mnoho zjistit. Přišel jsem například na to, že jsi před lety dělal pěvecký duet s Klárou Vytiskovou do Sněženek a machrů po 25 letech…
Lidi mě znají z Colorfactory jako člověka, který zpívá „You Know, You Know“. Kdyby v paměti lidí zůstala tahle skladba ze Sněženek, byla by to sranda. S Klárou Vytiskovou jsme ji natáčeli na dálku. Ve studiu jsem byl hodinu, dělal jsem to proto, že režisér filmu, kde písnička zazní, je můj kamarád Viktor Tauš. 

Cos dělal po prvním konci Colorfactory?
Podobnou otázku mi nedávno položil Roman Holý. Z telefonu se ozvalo: Nazdár, kamaráde, cos dělal celej ten život? To mě hrozně pobavilo. 

Bezprostředně po Colorfactory jsem několik let byl v cizině, v Americe, a potom jsem měl takový běžný život, za který jsem rád a žiju ho dodnes. Je to i věc, která mě uzemňuje. Moje rodina a práce mi hází kotvu, kterou k životu nutně potřebuji. 

Mimo to jsem s Honzou Čechtickým pracoval na hudebním projektu Prince of Tennis. Ve stejnou dobu, zhruba 15 let zpátky, jsem zakládal sportovní klub Rugby Babice, kde jsem aktivní dodnes. 

Rugby jako vášeň

Rugby si teď získalo vyšší popularitu i díky tomu, že se ve Francii před dvěma roky konalo mediálně sledované mistrovství světa.
Rugby pochopitelně existuje dlouho, a doufejme, že jeho popularita jde nahoru. Pro mě jde o srdcovou věc. A zjistil jsem, že i Proti šedi o rugby občas píše, zejména o ženském… Což kvituji. Já už nehraji, ale trénuji, a mám rád ženské sedmičkové rugby, což je takový rychlý atletický sport. Rugby je moje velká vášeň. 

Zatím jsou plánované dva koncerty Colorfactory, 18. a 19. listopadu v Praze v Roxy a 25. listopadu v Brně na Flédě. Bude jich třeba časem víc?
Už tyhle koncerty jsou něco navíc. Původní myšlenka byla sejít se ke 30. výročí Colorfactory a filmu Šeptej, jehož remasterovaná verze byla promítaná na karlovarském filmovém festivalu. To se podařilo uskutečnit. Zhruba před půl rokem jsme dospěli k názoru, že by byla škoda se dál nevidět. Je hrozně příjemné se vídat, rádi spolu trávíme čas. Uvidíme, co bude dál. Vydavatelství Championship Records se už před roky snažilo Colorfactory vzkřísit, teď připravili tyhle podzimní koncerty. Možná budou v budoucnu ještě nejaké. Ale k ničemu se nezavazujeme, všechno je otevřené.

 foto Pavla Harmanová a Iveta Valentová

Comments

comments