Rozhovor: Jak pracuje učitel italštiny

Adriano Baldessari je skvělý učitel italštiny. Potkala jsem už pár pedagogů, kteří se pokoušeli druhé lidi naučit cizí jazyk, a někteří byli fajn; nicméně jak samotné výsledky studia, tak nadšení u ostatních účastníků kurzu a celkově skvělá atmosféra na hodinách, která nemizí, ani když je výuka těžší, mě přesvědčily, že tenhle pán je špička. Proto jsem usoudila, že s ním musíme mít na webu podrobný rozhovor o tom, jak se z člověka stane pedagog a jak kreativně přistupovat k výuce jazyků v roce 2019. Neříkám, že to musí zajímat každého, ale odbýt to pár větičkami nechci.

Jak dlouho vlastně vyučuješ italštinu?

Letos v listopadu to bude 20 let. V srpnu bude 20 let, co žiju v Praze, a svoji první výuku italštiny jsem měl v listopadu 1999.

Učíš Italy češtinu, nebo i Čechy italštinu?

Funguji obousměrně. Samozřejmě jsem začínal s italštinou, protože když jsem přijel do Prahy, neměl jsem ještě až tak vybroušenou češtinu. Narodil jsem se v Itálii, maminka je Češka, ale ta už žije od svých 19 v Itálii. Její rodiče žili tady. Mamka mluvila jak se mnou, tak se sestrou pouze italsky, kvůli italské babičce – v její domácnosti se mluvilo pouze italsky.

Když jsme jezdívali do Prahy na dovolenou za českou babičkou, měl jsem příležitost víc poslouchat češtinu, ale zapomněl jsem ji během školního roku v Itálii. Vždycky mě bavily slovanské jazyky, původně jsem je chtěl studovat v Itálii, ale potom mě napadlo, že když už mám v Praze ty prarodiče, je tu možnost být v kontaktu jazykem každý den a nejlepší řešení bude studium přímo zde v Praze.

Původně jsem si říkal, že budu studovat jen dva semestry, na Albertově byly kurzy pro cizince. Musím říct, že to byly docela silné jazykové injekce, 25 hodin češtiny každý týden. Byla tam i velmi kvalitní učitelka a ta mě inspirovala v rámci mé role… naučila mě, jak správně učit cizí jazyk.

Takže tam sis řekl, chtěl bych být učitelem.

Přesně tak, původně jsem si říkal, že si zdokonalím jazyk, vrátím se do Itálie a budu třeba pracovat jako tlumočník na ambasádě. V Praze ale bylo zapotřebí si něco přivydělávat a moji čeští známí mi poradili, že bych mohl zkusit učit italštinu. Byl jsem docela skeptický, protože kdo by mohl mít zájem o italštinu…

Češi mají dlouhodobé dobré vztahy s Itálií.

No právě, ale já jsem to až tak nevěděl, tehdy mi bylo dvaadvacet, sice jsem jezdíval sem do Prahy jako dítě na dovolenou, ale netušil jsem, že ten zájem o italskou kulturu je až tak velký. Žil jsem ve stereotypu, že hlavní jazyky jsou angličtina, španělština a francouzština.

V listopadu 1999 jsem si dal do novin inzerát, pár inzerátů jsem pověsil taky na různých fakultách a za dva týdny jsem měl plný rozvrh. Byl jsem mile překvapen a dá se říct, že učitelská práce, kterou jsem původně považoval za takovou brigádku, se stala předmětem něčeho, co chci zdokonalit a dále vypěstovat, jednou z mých nejdůležitějších náplní života.

foto archiv AB

Jak ses učil učit?

Když se učím cizí jazyk, snažím se zapamatovat si ta slovíčka, ale zároveň jsem pozorovatelem a často jsem tak pozoroval veškeré své pedagogy. Na gymnáziu mě vždycky fascinovala naše němčinářka, po maturitě mě zaujaly aktivity, které třeba naše angličtinářka, a pak přišla čeština, tam jsem si říkal, co může pro nás zase chystat, ta naše učitelka… pořád dokázala něco vymýšlet tak, aby výuka nebyla jednotvárná a my se těšili na další lekci. Aby nás úplně mrzelo, že kurz končí.

A ty jsi pak šel studovat jazykovědu?

Uplynuly 2 semestry, já si řekl, že se vrátím do Itálie, ale pak přišla láska a další zájmy, které mě zastavily v Praze. A ta moje učitelka, paní Zdena, mi řekla, že bych mohl zkusit studovat bohemistiku pro cizince na Karlově Univerzitě. Díky přípravě jsem zvládl přijímačky a mohl se věnovat magisterskému studiu oboru čeština pro cizince – uvědomil jsem si, že bych mohl fungovat nejen jako lektor italštiny, ale také jako lektor češtiny. Čeština je velmi těžký jazyk, má to, bych řekl, jednu z nejtěžších gramatik.

Pro Italy může být šok třeba skloňování. Protože my tu flexi nemáme. Slovesný vid, to je taková další celkem těžká překážka pro italské studenty. Ale díky praxi už vím, jak mám to téma servírovat. Každý jazyk je lahůdka. Když učím jazyk, tak ho musím servírovat, zdobit, nebýt strohý, nebýt jednotvárný, uplatnit kreativitu. Zkušenost mě naučila, že když budu vydávat pozitivní energii, vrátí se z druhé strany.

Nějaké konkrétní příklady, jak servírovat?

Jasně, takže co se týče italštiny, například je tam téma minulý čas. Je několik nepravidelných sloves. Nejdřív dávám pár příkladů, vypravuju vtipnou historku, kde se objeví věci v minulém čase, pak podtrhnu ty různé minulé časy a udělám vždycky takzvanou rodinku. Vždycky se chovám k té gramatice, jako kdyby byla nějaká osoba. Mám pro jazyk řadu pojmů, takže vždycky nazývám dejme tomu ta slovesa krasavci. V každé skupině musí být nějaká ta potvora, takže to budou nepravidelná slovesa. Takže si pamatujeme, že budeme mít skupinu potvor, skupinu krasavců, skupinu sladkých elementů a potom jak říkám “krev vaší krve”, to jsou úplné základy, třeba sloveso být, sloveso mít, to už jsou naši  nejbližší, které budeme muset kombinovat s těmi potvorami, s těmi krasavci…

Nebo další věc, ve výuce češtiny. Komody. Čeština má náročné pády. 7 pádů, jednotné, množné číslo, 14 koncovek, 19 vzorů, student si musí zapamatovat dejme tomu skoro 300 koncovek jenom v souvislosti s podstatnými jmény. A v češtině se skloňuje všechno, zájmena, přídavná jména, vlastní jména, ani ty cizí názvy nenecháte na pokoji.

Tak mám systém komod. Vždycky říkám svým Italům, představte si, že máte nějakou místnost, máte tam několik komod. Máte tam komodu na koncovky, na pády, ta bude mít sedm šuplíků. Sedm šuplíků pro podstatná jména. Dalších sedm šuplíků přídavná jména.

Spousta šuplíčků…

Ano, je tam hodně šuplíčků, skříňky a tak… Nedokonavá slovesa jsou v jedné skříni, dokonavá slovesa v druhé… Na posteli jsou většinou pozdravy ahoj, dobrý den, na shledanou, aspoň těch pár výrazů, které se člověk učí bez pomoci skloňování.

Takže v tom máme trošku systém, pojmenujeme to… protože nemá cenu používat extrémně odbornou terminologii – veřejnost si cení spíš tu lidovější. Místo „opakuj si ty pády“ říkám „otvírej si tu komodu“.

Ty vůbec neučíš způsobem, kdy studenti pracují ve skupinkách a ve dvojicích, to je asi nějaký záměr? Já jsem nadšená, protože to nesnáším… ale dneska to vídám hodně často.

Ta metoda – dvojice, skupinky – je teď velmi populární, ale já nevidím důvod, proč bych měl nutit dva lidi, kteří se oba učí jazyk, uměle mluvit tím jazykem mezi sebou… Spíš beru výuku jako dort a každý dostane svoji porci. Myslím, že to jsou následky toho intenzivního kurzu češtiny, který jsem měl. Protože tam jsme neměli moc aktivit ve dvojicích. Podle mého názoru nejsou ani tak produktivní, jako přímý kontakt s lektorem. Jsou nějaké kurzy, kde studenti spontánně mluví mezi sebou. Ale jinde preferují fungovat každý jednotlivě a jsou rádi, když každý je na řadě se svou úlohou. Z tohoto hlediska se právě cítím být více akademický. Na akademické půdě není moc prostor na skupinky a dvojice, tam funguje každý jednotlivě. Tahle metoda i po letech stále funguje, stále frčí a stále láká další a další studenty. Mám studenty, kteří chodí už třináctý rok. Většina mých studentů dosáhne úrovně B2 až C1. A pak jsou takoví ti B2 forever, navždy. Chodí na konverzační kurzy, a když už je vyčerpaná veškerá gramatika, věnujeme se jazyku spirálovou metodu… připomínáme si starší témata, ale pokaždé v jiném kabátě.

Jak dlouho trvá od nuly,kdy na dovolené pochytíš výtazy pro kafe a zmrzlinu, než se dostaneš k úrovni třeba B1…?

Většinou to vidím tak na 4-6 semestrů, takže 2-3 roky. B2 je pak na x semestrů a tam už mluvíme a čteme materiály, které chystám na míru pro danou skupinu.

Jak moc vlastně přizpůsobuješ lekce?

Učím celkově za týden 20 kurzů a ta příprava se liší: jsou některé kurzy, které se opakují, které už znám jako Ave Maria. Ale třeba ty konverzační, tam chci ty studenty překvapit…možná je občas rozmazlím.

Kolik těch lidí ti vydrží od toho začátečníka až k B2?

Asi 70 %.

To je hodně, myslela jsem, že odpadne víc.

V Jipce mám 12 kurzů, většina běží 10 let a většina studentů zůstává.

Působíš v Jipce i jinde…

Ještě to je to Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů,  soukromá VŠ na Smíchově, tam mám taky kurzy italštiny. A také mám kurzy češtiny pro cizince. Nejsou to jenom Italové, ale cizinci z celé Evropy, studenti z Erasmu.

Co je lepší na tom, že působíš v rámci školy a ne jako freelancer, který by si určitě našel studenty soukromě?

Soukromě učím jenom okrajově. Považuju se celkem za dobrého tvůrce, ale zase co se týče administrativních prací, je to katastrofa. Jsem rád, že školy udělají veškerou tu administrativu…

Učební materiály z kurzů, foto archiv AB

Jak se liší Češi jako studenti od Italů?

Těžko říci, ale je tam už jazykový rozdíl. Italové mají opravdu daleko těžší předmět. Většinou ti Italové, kteří se učí češtinu, se jí musejí naučit, protože tady žijí. Češi v Praze se jazyk učí, protože ho milují. Takže už jsou dobře naladění.

S čím se cizinci třeba potýkají?

Skoro se vším. Výslovnost, fonetika, protože český jazyk na rozdíl od italského používá více souhlásek, takže pro Itala je už výslovnost velmi obtížná. Dále gramatika obecně. Už chtějí říct nějakou jednoduchou větu a na to potřebují 3 deklinace, 3 typy skloňování. „Chci koupit tu červenou kabelku,“ to už jsou 3. Když vidí deklinace, jsou trošku zdeptaní, demotivovaní, jsou z toho smutní. Spíš jako učitel tam někdy funguju jako utěšitel. Říkám: Naučit se češtinu není nemožná mise. Dá se to. Ale chce to vydržet.

Chceš zůstat u učení?

Momentálně určitě. Spíš jsem si řekl, že bych to dodatečně vybrousil, chtěl bych obohatit to učení třeba něčím vlastním. Rád bych třeba vydal nějakou knížku.

O vyučovacích metodách?

Spíš skripta na konverzační hodiny italštiny, toho moc není, i když je spousta gramatických učebnic. Spíš tvořivý materiál pro ty konverzační kurzy.

Byl by to splněný sen, učebnice, která by obsahovala články, povídky a básničky, co tvořím ve svém volném čase. V posledních dvou letech jsem třeba vytvořil takový seriál, který studenti četli každou lekci, ten díl vždycky zabral tak 15 minut výuky, vždycky chyběly nějaké gramatické prvky a studenti je museli vyplňovat. Tak si připomněli gramatická témata, ale byl tam děj, aby je to zaujalo. Takže se v závěru dozvěděli, jak to skončí, ale hlavně, což je nejdůležitější, si zopakovali nepravidelná slovesa, minulé časy, předložky…

Co si myslíš o aplikacích nebo o webech s výukou jazyků, jako je třeba Duolingo?

Internet nabízí ledacos. U Duolingo si říkám, konečně aspoň něco inteligentního, kde si zopakují slovička. Z hlediska jazykové výuky v dnešní době máme zlatý důl, ale student se musí naučit být selektivní, vybrat ten kvalitní materiál a zkonzultovat ho, i pomocí někoho, kdo už je trošku odborník.

Takže optimální způsob, jak se naučit jazyky, je někam chodit a pak třeba si k tomu stáhnout appku.

Zkombinovat aplikace. Člověk si může pustit hudbu, videa, všechno, co chce.. Nebo články, člověk si nechá poradit, které jsou kvalitní… italské noviny on-line, rádia. Žijeme ve zlaté době. Ta technologie je anděl, co se týče jazyků. Pamatuju, jak jsem musel chodit do knihoven a když jsem dostal časopis v cizím jazyce, byl to poklad.. Dneska ale ten časopis můžeme najít tisíckrát.

foto archiv AB

Co máš ještě za aktivity mimo učení?

Rád píšu a miluju cestování, výlety, myslím, že Česká republika není jenom Praha, je tady strašně moc krásných městeček.

Co bys doporučil jako hezká místa?

Turisti znají samozřejmě Prahu a Český Krumlov, ale kromě Prahy bych doporučil Pardubice, to je hezké město. Nebo Chrudim, muzeum loutek. V Olomouci je překrásné staré náměstí… Dále Kroměříž… Dědictví, co máte, je opravdu bohaté. Češi mi říkají, ale proč jedeš tam a tam na víkend, vždyť tam chcípnul pes, ale mně to vyhovuje. V Itálii jdu do nějakého středověkého městečka v sobotu a nemám šanci si nic vyfotit, tam je furt plno turistů, selfie tyče všude. Člověk jde do českého městečka v sobotu a centrum je skoro prázdné.. Místní lidi opouštějí město a člověk má tolik uměleckých krás pro sebe.

Další relax je hraní s Legem, ale už takový to Lego více pro dospělé – architektura,  kterou mám rád. Ty kostky jsou čím dál tím více vymakané..

Pak samozřejmě kinematografie a divadla, ta máte opravdu nádherná a na úrovni… jen během školního roku není toho volna tolik.

A vzhledem k tomu, že pokračuje i moje láska k slovanským jazykům, bych dodal ještě polštinu, kterou se učím už druhý rok částečně jako samouk, částečně pomocí svých polských přátel.

Je ještě něco, co bys chtěl dělat a už na to nezbývá čas?

Určitě, to je jedna věc, kterou pořád odkládám, to je doktorát. Postupem času jsem zjistil, že jsem takový trochu pomalejší v svém plánování, ale zase důsledný… Když už, tak už.

Comments

comments