Steklíkova Harakiri nabízejí výstavu o výstavách
Filip Solík, Jan Steklík, Bar Florida, 2013
Výstava Steklíkova Harakiri představuje v Muzeu moderního umění dílo Jana Steklíka (1938–2017) ve dvou prolínajících se liniích. Tu hlavní, monografickou, tvoří přehled tematických cyklů sestavený z akvizice, kterou Muzeum umění Olomouc pořídilo v roce 2023, ze zápůjček a z výběru z autorovy pozůstalosti. Druhá linie má spíše subjektivní charakter a představuje některé méně známé Steklíkovy akce a realizace uskutečněné pod kuratelou jeho přítele Martina Klimeše.
„Jana Steklíka jsme nechtěli ukázat jako významnou osobnost české konceptuální kresby – to se velice dobře povedlo díky monografické výstavě v Domě umění města Brna v roce 2018 a v následné monografii k výstavě z roku 2021,“ vysvětluje kurátor Jakub Frank. „Namísto toho jsme se jej snažíme přiblížit jako osobnost společenskou, jako příslovečného homo ludens, pro něhož nebyla hra pouhým prostředkem k rozptýlení či satirickou reakcí na dobové reálie, ale přímo způsobem tvůrčího jednání, formou soužití a spolupráce i jazykem společným pro okruh přátel a kamarádů,“ doplňuje Jakub Frank.
Od počátku osmdesátých let, kdy se Martin Klimeš s Janem Steklíkem potkali v Brně, je pojilo přátelství a četné tvůrčí spolupráce. Klimešův osobní pohled nám nabízí nahlížet Steklíkovu tvorbu a život skrze určitou meta-perspektivu spojující pamětnické vyprávění s archivním průzkumem a dějinami výstav. Právě práce s archivy umělců, uměleckých iniciativ, spolků a organizací nabízí průkazné sondy do dějin umění uplynulých dekád a stává se cenným zdrojem pro mapování dobového uměleckého provozu.
Jan Steklík a Annegret Heinl, Ariadnin provaz, instalace, Dům umění, Opava, 2005
Výstava vykresluje Jana Steklíka jako umělce oddadného lehké čáře a humoru a poukazuje na jeho společenskou roli v umělecké komunitě. Kromě výběru the best of Steklík navíc předkládá také the almost forgotten by Steklík a upozorňuje tak na méně známá či téměř zapomenutá díla, která se nedostala do uměleckých sbírek a zachovala se pouze na dokumentačních fotografiích v archivech výstavních institucí. Zároveň připomíná jeden z tvůrčích vztahů, které se s umělcovým životem neoddělitelně pojily a které daly vzniknout celé řadě někdy pečlivě promyšlených, častěji však spontánních či improvizovaných situací a realizací.
Samotný název výstavy by bez kurátorské nápovědy nerozklíčoval ani velmi pozorný návštěvník. Klíčový je v tomto ohledu opavský Dům umění s přilehlým bývalým kostelem, vinárnou a členitými historickými výstavními prostory, které sloužily od začátku třetího tisíciletí k představování různých poloh a podob Steklíkova umění. „Ve zdejší vinárně U Přemka nabízeli kromě dobrého piva také původní likér Harakiri, jehož svébytně veršovaný propagační plakát visel v prostoru vinárny. Recept na Harakiri si nechal patentovat Vladimír Burda, prapředek tehdejšího majitele vinárny. Shoda jmen tvůrce bylinkového likéru se známým experimentálním básníkem a uměleckým teoretikem byla také jedním z důvodů, proč se prodej tohoto pití v období příprav výstav Jana Steklíka uskutečňoval v míře vyšší než průměrné,“ odhaluje tajemství názvu výstavy kurátor Martin Klimeš, který kromě pěti výstav v Domě umění v letech 2001 až 2008 připravil v Opavě a okolí další čtyři Steklíkovy výstavy až do umělcova úmrtí v roce 2017.
Comments
