Tonda Kocábek:  Moje ambice je dostat do Kaštanu lidi bez ústupků

foto autor
foto autor

Přitáhnout publikum na zajímavé kapely a pořady nejen hudební se už pár měsíců v břevnovském klubu Kaštan snaží z pozice dramaturga Tonda Kocábek, známý jakožto hudební publicista, DJ Radia 1 i muzikant několika více či méně obskurních souborů. Na tyhle věci nyní ovšem příliš nemá čas. Zeptali jsme se, proč tomu tak je, a na co zajímavého se do Kaštanu můžete přijít podívat.

 

Na hudební scéně se aktivně pohybuješ už dlouhé roky. Co se najednou přihodilo, že jsi z pozice novináře přišel sem, starat se o klub Kaštan?

Dostal jsem se sem naprosto prozaicky. Byl jsem osloven z Unijazzu, který klub provozuje, když mu nastala trochu nepříjemná situace – předchozí produkční a dramaturgyně nečekaně přišla do jiného stavu. Bylo jasné, že v tomto případě nemusí platit běžné termíny porodu a nástupu na mateřskou, že to může klidně nastat o dva tři měsíce dřív, takže to bylo celé dost hektické. Nakonec jsme tady spolu s ní strávili nějakých 14 dní, kdy mě naučila nějaké základní věci, a já jsem se toho ujal.

 

Čím jsi za těch pár měsíců od podzimu, kdy jsi nastoupil, Kaštan změnil?

Tahám sem muziku, která tady nikdy nebyla. Naštěstí v Unijazzu byli změnám otevření a neříkali mi: “Tak tohle bychom tady mít neměli.” Třeba, když se tu v lednu objevila elektronika nebo hip hop – tak si nejsem vůbec jistý, jestli tady něco takového bylo někdy předtím. A to připomínám, že jsem člověk, který takovéhle věci sám moc neposlouchá. Hlavně jsem chtěl rozšířit zdejší záběr.

 

Aby se sem natáhlo víc lidí?

Zatím to samozřejmě ještě příliš nefunguje a ani to není primární. Základní koncept je, dát více lidem na vědomí, že tenhle klub existuje. Aby skončilo takové to časté povědomí, že Kaštan je klub, kam chodí jen “ti staří” a mladší lidi by vůbec nenapadlo sem na něco chodit. A když už se tady jednou za čas něco takového “jiného” ocitlo, tak to podle lidí, které jsem oslovil, bylo zase nanejvýš v duchu staré české alternativy…

 

Prolínají se kapely, které sem zveš, s tím, co uvádíš v Boskovicích coby dramaturg?

Určitě, protože to všechno vychází ze stejného modelu, do kterého tlačím také Boskovice – tedy ze snahy o větší žánrový záběr. Čechy totiž fungují opačně než zbytek světa v tom smyslu, že tady mají festivaly monolitickou, jednodruhovou dramaturgii. Úspěšné jsou Hip Hop Kemp, Brutal Assault, nebo i Mighty Sounds, které svůj záběr mají přece jen trošičku širší, ale pořád je to vlastně jen jedna větev. A paradoxně i obrovské festivaly, které by si to mohly dovolit, ať už je to Rock for People, Colours i jiné, si vykolíkovaly svoje teritorium tak, aby si vzájemně nelezly do zelí.

 

Jak se to projevuje?

Všichni se uzavírají do bublin svých oblíbených žánrů. Ale když člověk vyrazí na festival někam ven, tak zjistí, že na jednom pódiu hraje hip hop, na jiném elektronika, na dalším nějaká psychedelie a na čtvrtém tradiční rockeři a nikdo s tím nemá sebemenší problém. Když někoho něco nebaví, tak tam prostě nejde, a nic se neděje.

 

Kam tedy nastavuješ hranice žánrového rozpětí tady v Kaštanu?

Jsou určité oblasti a věci, do kterých nejenže se nechci pouštět, ale dokonce se jim vyhýbám záměrně. Což je třeba revival čehokoliv. To už by musel být nějaký hodně ulítlý a bizarní, aby to mělo nějaký smysl. V Čechách lidi moc nerozlišují mezi revivalem a cover verzí, což pro mě jsou naprosto a zásadně odlišné věci. Lidi, co dělají covery, jsou většinou vtipní a mají nadhled, kdežto revival je snaha udělat to co nejpřesněji jako originál, což mi přijde jako ztráta času. Chápu, že to někoho baví, ale je to forma trávení času, u které mi nepřijde, že by měla cokoliv společného s významem slova kultura.

 

Pro koho vlastně tady ty koncerty děláte? Jak si představuješ, že by měl vypadat člověk, který sedne do tramvaje a bude ochoten jet sem tu půlhodinku z centra?

Těžko říct, jestli se to vůbec dá nějakým způsobem přesně specifikovat, ale měli by to být lidé, kteří jsou otevření novým věcem, kteří se jimi nechají oslovit. Řeknu takový příklad, jeden z mnoha. Někdy před časem, tak pěti, šesti lety, se tady objevil docela zajímavý fenomén – že lidi, kteří hrávali nebo pořád hrají s nějakou hardcorovou, hlasitou a hodně extrémní kapelou, si najednou udělali svůj vedlejší projekt, který je naopak strašně tichý a písničkářský. Příkladem je Aran Epochal jakožto bývalý člen kapely Gnu, fungující ale dneska na sólové dráze. Samozřejmě něco takového nenapadlo jenom jeho, ale je tady celá spousta lidí z kapel, které na jednu stranu hrají postmetal poměrně brutálního stylu, na druhé straně on sám hraje třeba jenom s banjem nebo akustickou kytarou meditativně zaměřené písničky. Pro mě povzbudivé, že tu takoví lidé vůbec jsou. Aran Epochal se netají s velkým obdivem k Oldřichu Janotovi jako určitému guru téhle scény. Ale zároveň to jsou lidi, kteří vyrostli na labelech jako jsou Amphetamine Reptile, Dischord, Alternative Tentacles a dalších. Lidi, kteří ocení takovýhle přístup, jsou pro mě ideální návštěvníci.               

 

Jak v takhle malém klubu, kam se vejde jenom pár lidí, vůbec můžete ekonomicky přežít?

On zase až tak malý není. Při verzi na sezení se sem vejde 70 lidí a na stání je to nějakých 120 lidí. Takže třeba loni na sklonku podzimu tu hrály Živé kvety a sál praskal ve švech. Nejviditelnější pro všechny z venku byl ale koncert Lydie Lunch, což byla určitá shoda náhod, že to tak vyšlo. Lidí přišlo relativně dost, takže se to nejen zaplatilo, ale pořadatelé skončili v plusu, což tady není úplným standardem. Shodou okolností pro spoustu lidí mnohem míň viditelně, ale řekl bych na stejném levelu, tady byl o den dřív Daniel Kahn, což je naprostá špička evropského klezmeru, a ten koncert byl tak zhruba podobně navštívený. Byl tedy trochu dražší, takže to z tohohle pohledu nedopadlo úplně ideálně, ale pořád byl celkem v plusu a svým významem to podle mě bylo stejně důležité jako Lydie Lunch, která mimochodem byla strašně příjemná, milá, přestože má pověst velmi divé dámy. Když má blbou náladu, tak se s ní špatně komunikuje, ale tady byla fajn, jako sluníčko. Ale byly tady i jiné dobré koncerty, které nebyly zdaleka tak hodně navštívené, ale přesto pár lidí, kteří přišli, z nich bylo nadšených. Naposledy to byla jedna kanadská kapela, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Poslali mi zprávu, že mají evropské turné, že se o nás dozvěděli a chtěli by tu hrát.

 

Jaká zajímavá jména teď chystáte?

Hlavně se snažím o pestrost. Jsem moc rád, když přijedou české kapely, které u nás ještě nehrály a mají z toho dobrý pocit, jsou s tím vystoupením spokojené. Návštěvnicky asi nejlepší,  za posledního asi půl roku nejlépe navštívený to byl celkem překvapivě koncert kapely Povodí Ohře. Bylo to dost narvaný, shodou okolností možná i proto, že budou v dohledné době vydávat svoje debutové album. To byla pro mě hodně plusová záležitost. Z tradičních pořadů, které tady probíhají, to jsou poslechovky Jiřího Černého, který má své stálé publikum a chodí sem na něj hodně lidí. Takže mám snahu ten model uchovat a rozvíjet dál.

 

Jakým způsobem?

Říkal jsem si, že by se to dalo doplnit něčím žánrově odlišným a hlavně pojatým jiným úhlem pohledu – protože by asi bylo hloupé rozdělovat muziku na starší a mladší. Takže jsem oslovil Pavla Turka z Respektu a Tomáše Turka, který dříve šéfoval Radiu Wave. Vzniklo to původně jako legrace v duchu slavné věty: ”Půjdeš k Turkovi!” z filmu Vesničko má středisková.

 

A co zde páni Turkové servírují?

Jsou to pravidelné audiovizuální večery, u kterých mě vyloženě mrzí, že si je zatím nenašlo více lidí. Ale ačkoli ekonomicky končí v minusu, dva jsem absolvoval v pozici diváka a byl to pro mě doslova šok, protože to bylo ještě mnohem lepší, než jsem očekával. A všude říkám, že to – spolu s Jiřím Černým a přednáškami profesora Lukeše o významných architektech – považuju za ozdobu místního programu. A nabízím, že pokud sem konkrétně  na tento večer někdo přijde a bude náhodou odcházet s pocitem nespokojenosti, tak mu klidně ze své peněženky vrátím vstupné. To, jakým způsobem pánové muziku dávají do souvislostí, jak to propojují, jak jsou schopni připomenout zásadní věci, které všichni znají, ale vložit do toho přitom něco, co vůbec nikdo nezná, je přínosné nejen pro mě. Věřím, že i kdokoli jiný, kdo se považuje za hudebního fanouška, z toho bude nadšený úplně stejně. Ale zatím to, bohužel, nepřilákalo tolik lidí, kolik by si to zasloužilo.

 

A nějaké další specialitky?

Rozhodně moc hezký večer byl taky tehdy, když tady Jakub Čermák pouštěl a komentoval svoje klipy. To bych taky chtěl pojmout – s dalšími režiséry – jako seriál, který pravděpodobně časem bude mít nějaké pokračování. i když to rozhodně bude jen velmi občasné. Dalším pravidelným pořadem jsou genderově pojaté rozhovory Pavly Jonssonové s různými umělkyněmi. Zatím tu byly třeba zpěvačky, malířka, skladatelka…

 

Ale finančně asi nic moc…

Dělat akce jen na to, aby na ně přišlo hodně lidí, to se dá docela dobře zvládnout právě prostřednictvím různých revivalů. Ale moje ambice je, dostat sem lidi bez ústupků, bez toho, že bychom se jim vyloženě podbízeli. Těší mě, že ředitel Unijazzu Česťa Huňát paradoxně přišel s tím, že si toho všimli i na zastupitelstvu Prahy 6, že se to tu postupně mění. Že to není jen nějaký pohled mé bubliny, ale že to takhle vnímá i spousta jiných lidí.

 

Mluví vám radnice do toho, co tu provádíte?

Každému říkám, že to není žádný rockáč. Je to prostě kulturní zařízení fungující pod městskou částí, byť je provozované Unijazzem. Tudíž tady jsou v podmínkách smlouvy i věci jako pohádky pro děti, což ale není nic, co by mi bylo proti mysli nebo s čím bych měl sebemenší problém. Myslím si, že to naopak přesně zapadá do toho správného rozptylu. Jsem strašně rád, někdo přijde s jakýmkoliv zajímavým nápadem. Třeba že tady chce mít autorské čtení, nebo když kamarádi přivedou výtvarníka, který by tu chtěl vystavovat, protože součástí programu jsou každý měsíc i nové výstavy. Do budoucna by pro mě byl ideální stav, kdyby chodily kapely s hotovými nápady speciálního koncertu. Mám vizi, že tím, co na současné klubové scéně úplně nejlíp funguje – pokud tedy člověk nechce jít s mainstreamovým proudem – jsou určité zážitky výjimečnosti. Akce, o kterých si potom lidi vyprávějí dlouhá léta, že na tom byli a uvědomují si, že to bylo něco výjimečného.

 

Křty alb a různé výroční koncerty?

Ano. Běžné nebo dokonce bez zájmu odehrané koncerty dneska lidi moc nezajímají. Je to krásně vidět, jakmile si nějaká kapela udělá křest nebo výroční koncert, tak se tam najednou objeví i lidi, kteří je mají dlouho rádi, ale nebyli na nich třeba několik let. Takovýmhle velkým překvapením tady na podzim byli V.T.Marvin, tradiční punková kapela, u které se dalo těžko předpokládat, že někoho něčím překvapí. Ale protože měli zrovna výročí, tak přehráli jednu svou starší desku a bylo tu tolik lidí, že barmani nestíhali. Přišli se na to podívat a zavzpomínat i fanoušci, kteří je neviděli třeba několik let. Hráli jim skladby, které samozřejmě jinak už dávno nehrajou. Takovéhle koncerty mi připadají, že mají smysl. Rozhodně bych tu nerad dělal jen akce k popíjení, hospodu s doprovodem. Vždycky by mělo v první řadě jít o hudbu, nejenom o kulisu.

 

Co vlastně teď všechno děláš poté, co jsi odešel z novin?

Několik let jsem se živil novinařinou na full time, ale poslední asi dva roky jsem na volné noze. Ze začátku jsem si nebyl jistý, jestli to půjde, ale naopak to bylo jednodušší a příjemnější než trávit čas na poradách v redakci, na kterých se obvykle stejně řešilo jen to, kolik se prodalo minulého čísla. Kdybych nedostal tuhle nabídku, asi bych u toho zůstal, protože mi to celkem vyhovovalo, i když to bylo velmi hektické. Stále se nějakým způsobem snažím tu a tam něco psát, ale objemově je to výrazně menší než to bývalo dřív, protože na to prostě nemám čas. A upřímně řečeno – když tady člověk tráví pět dní v týdnu, tak už moc nemá chuť, aby ještě o sobotách po večerech něco sepisoval. A taky mám rodinu a potřebu nějakého volna a relaxu. Navíc v souvislosti s tím, že jsem se stal zaměstnancem Unijazzu, tak jsem se mnohem víc začal podílet na festivalu v Boskovicích, což je třeba věc, kterou právě teď docela žiju. Dokončili jsme program a řeší se různé technické věci a je s tím spousta dalšího zařizování okolo.

 

A vlastní hudební tvorba?

Zároveň se pořád ještě se nějakým způsobem neuzavírám a snažím stíhat další věci. Co se vlastní aktivity týče, tam je to poměrně čilé, protože s oběma stálými kapelami, se kterými ve svém volnu hraju, jsme ve stadiu nahrávání nové desky. Jen u druhé z nich nám to teď trochu zpomalila čerstvá dvojčata pana bubeníka.

 

Comments

comments

bukan hanya sekali permainan yang dapat kamu mainkan dengan mudah semua dapat teratasi, dimana semua nya akan kamu menangkan dengan memainkan permainan yang disediakan oleh agen sbobet cukup melakukan perndaftaran deposit dan menangkan semua pertandingan yang telah disediakan oleh panitia

pemenang permainan tebak angka dalam sehari bisa mendapatkan ratusan juta hingga milyaran rupiah dimana para bandar togel mampu membayar anda untuk biaya semua kemanangan anda tanpa harus memotong sepeser rupiahpun untuk anda

jangan takut untuk memainkan semua permainan yang disediakan oleh para master pemainan judi bola online kamu cukup mengikuti arahan para master untuk memainkan dan bermain yang lebih baik lagi agar kamu memenangkan semua permainan yang ada saat ini

jujur saja semua permainan yang ada pada tahap nya akan memberikan anda kemenangan apa lagi saat menainkan togel wap cukup membuka hp sambil merenung anda dapat memainkan nya, tapi ingin jangan lupa istirahat ketika anda menebak anda permainan tersebut

Vyhledat