Veronika Richterová: Chci zůstat otevřená tomu, co mě napadne nebo co samo přijde

Výtvarnice Veronika Richterová vystavuje své květiny vytvořené z PET lahví ve skleníku Fata Morgana v Botanické zahradě v Praze. Aktuální výstava navazuje na její projekt z roku 2010, jímž svou tvorbu na stejném místě představila poprvé. Výstava bude přístupná až do 7. dubna, součástí programu jsou i komentované prohlídky s autorkou ve dnech 9. a 24. března. Veronika Richterová k příležitosti aktuální výstavy poskytla Protišedi.cz rozsáhlý rozhovor.

Co všechno nyní v Botanické zahradě vystavuješ a jak se aktuální produkce od té předchozí výstavy vyvinula?

Koncept výstavy NOVÁ PET TROPICANA zůstal stejný, tedy provázat moje díla se skutečnou a jedinečnou vegetací po celém ohromném skleníku Fata Morgana. Vystavuju zde stejně jako před 14 lety plastiky z PET lahví, dokonce i název výstavy je téměř stejný, jen to všechno za ta léta nějak narostlo. A to jak živé rostliny, které ve skleníku tvoří skutečnou džungli, tak i moje práce: oproti tehdejším šedesáti objektům jich tu mám tentokrát přes devadesát. Pokud bych to ale počítala na kusy, tak těch je hodně přes tři stovky. Jde, až na pár výjimek, o samé rostliny – kaktusy, bambusy, palmy, keře, popínavky, vodní a cizopasné kytky, masožravky…. Těmi výjimkami je třeba skupina mohutných perwollových motýlů, co poletují kolem vodopádu, aby se z něj napili. Anebo dvě lupenitky. Ty jsem udělala pro změnu z listů umělých květin, které se báječně doplňují se zdejší zelení, takže kdo je chce vidět, musí trochu hledat. Jsou to práce z rozmezí let 2010 až 2024, takřka všechno, co na toto téma od minulé výstavy vzniklo. Protože rostliny a tropy jsou jen jedním okruhem mojí práce. Další letitou a košatou inspirací je mi například podmořský svět. Průběžně, a v poslední době hodně intenzivně se také věnuju tvorbě funkčních svítidel z PET a PE lahví, zejména „křišťálovým“ lustrům, z nichž tři obrovské jsem na podzim odhalila v pražském Café Savoy na Malé Straně. 

Vzácná orchidej se ve skleníku vyskytuje v několika odrůdách.

Ale to už zasahuješ do designu?

To ano, lustry jsou oproti nevázanosti rostlin jiná disciplína, je to daleko víc o zvažování a kombinování tvarů a chce to po mně kromě experimentování i hodně kázně. A tyto jsou šestnáctiramenné, v průměru mají přes dva metry… Dělala jsem na nich devět měsíců a v v bezesných nocích jsem promýšlela, jakým způsobem je na závěr dostanu ven z domu, když všechna okna a dveře jsou menší. Až poslední den mi spadl kámen ze srdce, když se to povedlo, a dokonce hladce. Udělali jsme lanovku a z balkónu je slanili dolů do údolí rovnou k přistavené dodávce. V kavárně visí pod osmimetrovým stropem, takže to taky ještě byla napínavá instalace a dokončovací práce jsem dělala z lešení. 

Jak dlouho tvoje plastová kytka obvykle „roste“?

Ať je to kytka, palma, lustr nebo cokoli jiného, žádné „obvykle“ neexistuje. Je to pokaždé jinak, protože je to vždycky tak nějak poprvé. Baví mě experimentovat, posunovat hranice, to je na tom to vzrušující. Prostě si něco vymyslím a pak zkouším, jak by to šlo udělat. Někdy to jde hladce, jindy je to trápení, hledání a předělávání, než jsem spokojená. Když je to konečně ono, tak to poznám a ten okamžik pak stojí za to. Mezitím ale často přichází řada dalších nápadů, takže práce se větví a košatí a nikdy nekončí. A tak je to se vším, nejen u těch kytek. Nedá se odhadnout předem, jak dlouho to bude trvat a zpětně to nepočítám.

Jak tyhle plastové rostliny hodnotí návštěvníci Botanické zahrady? Dostáváš od nich zpětnou vazbu?

Od lidí, které ve skleníku potkávám, mám samé vřelé ohlasy, což je pro mě velké zadostiučinění. A někdy je to úplně dojemné vidět, jak se z toho návštěvníci radují, jak jsou z mých nápadů překvapení a jak je to propojení s vegetací baví. Ale samozřejmě, že jsou i kritici, i když mě zatím osobně žádný neoslovil, ti to spíš píšou do návštěvní knihy. Ne že by mojí práci rozebírali výtvarně, ty výtky jsou vesměs jak přes kopírák, prostě samá hrůza, fuj, a že plasty do přírody nepatří! Což bych jim klidně podepsala. Problém je, že nerozlišují mezi odpadky a recyklovaným materiálem, ani mezi přírodou a skleníkem, který jsem dočasně použila jako galerii. Takže jakmile vidí PET lahev, rozsvítí se jim varovná signálka: „pozor! odpad! fuj!“ a už mají jasno a nemůžou dál. Ale jsem ráda i za to, když se nad tím někdo rozčiluje, znamená to totiž, že nějak burcuju jeho pocity a tudíž se tím jen potvrzuje, že moje práce má smysl.

Kolik PET lahví obvykle potřebuješ na jednu svou květinu, a kolik jich zhruba spotřebovala aktuální výstava?

Nechápu, proč PET lahve skoro u každého vyvolávají tenhle dotaz. Nikdo se přece neptá malíře, kolik tub barvy spotřeboval, nebo sochaře, kolik kilo bronzu padlo na sochu. Ber ty lahve jen jako obyčejný prostředek k mému vyjádření, jakým jsou třeba i tempery, hlína, sádra, sklo, zlato, to přece taky nesčítáme a nevážíme. Hotové dílo přece musí obstát i bez vědomostí o složitostech pracovního procesu… A zase tu neplatí žádné „obvykle“. Někdy stačí jediná lahev, nebo i půlka či odstřižek. Jindy dvě tři, ale pak taky desítky či nějaká ta stovka, fakt to nepočítám. Stejně tak jako nedokážu ani trochu odhadnout, kolik by jich mělo být v celém skleníku. Už i proto, že jsou různě rozstříhané a zas jinak pospojované, zpřehýbané, zhutnělé a natahované, přeměněné v kmeny, stonky, šlahouny, lupeny a lístečky, ostny, kalichy, blizny, semena, bobule a tobolky a tak dále. To, co zdálky vypadá jako živé liány je vlákno z pivních lahví, ve vodě kvetou lahvičky od šampónů, upozorňuji, že pečlivě vymyté! Kvalifikovaná odpověď, jestli opravdu chceš, zní: tisíce.

Mezi sukulenty rozkvetl obří kaktus

Co všechno si návštěvníci budou moci vyzkoušet na workshopech v Botanické zahradě?

Workshopy jsou jednak pro dospělé, jednak pro děti od šesti let. Tématem jsou celkem očekávatelně tropické květy. Cílem je naučit každého, kdo přijde, zacházet s PET lahví jako s pokladem a ukázat možnosti, jaké skýtá. Probudit v člověku dřímající dovednosti a pokud možno i dychtivost, na níž se může popovézt dál. Pochopitelně ukážu i základní techniku, která nemusí být nijak obtížná.

Čím si tě PET lahve jakožto výchozí materiál pro výtvarnou práci získaly?

Já si čím dál tím víc myslím, že si mě ty lahve schválně vyhlídly. Protože viděly, že se o mou přízeň nijak zvlášť ucházet nemusí, že já jsem od přírody takový ten sběrač, co nikdy nic nevyhodí. A že jsem vybavená pohrabáčem, čili předurčená stát se tím, kdo je bude zachraňovat z často nevábných kontejnerů, láskyplně umývat octovou vodou a když bude hezky, sušit na sluníčku. Ale vážně, já si hodně cením toho, že tou průsvitností, barvami, hrou světel připomínají věhlasné české sklo. A nevadí mi být jeho chudý příbuzný, naopak se nepřestávám radovat, jak jsou lehké, pružné a nerozbitné, zadarmo a všude. A hlavně jak jsem při práci soběstačná. Tím, že tvořím na koleně s minimálním vybavením, můžu dělat prakticky kdekoli. Což už se mi mnohokrát osvědčilo při cestování. Ať už to bylo v plenéru, ve vypůjčených bytech nebo v hotelových pokojích, na Kubě nebo v Koreji, ve Washingtonu i v NYC, nebo třeba na kapverdském ostrově Boavista.

Květ plný nektaru ocení zejména kaloni

Máš vůbec ve světě  nějakou konkurenci?

Konkurence se asi říct nedá. Vím o pár lidech ve světě, co s lahvemi pracují. Zajímá mě třeba Američanka Aurora Robson, její instalace jsou někdy opravdu velkorysé. Má to ale hodně postavené na týmové práci se studenty a podpoře z univerzity, což je úplně jiná disciplína. Jinak to už moc nesleduju, unavujou mě takové ty zprávy o obřích plážových sochách z PET lahví, co varují před znečištěním oceánů. Většinou jde o kovovou konstrukci pokrytou plastovými lahvemi, kdy je to víc o módní ekopropagandě než o výtvarnu. A všechno to taky bývají sezónní záležitosti, co za pár měsíců stejně skončí jako odpad. Já naopak beru plast a zejména PET jako plnohodnotný materiál, který si zaslouží veškerou péči a poctivé řemeslné zpracování stejně jako klasické materiály a chci, aby moje práce přetrvala. Krátkodeché projekty mě nezajímají.

Co všechno jsi již z PET lahví dokázala vytvořit, a do čeho se ještě v tomto směru hodláš pustit?

V prvních letech jsem jela na takové vlně nadšení, kdy jsem měla pocit, že můžu udělat cokoli, a tak jsem se vrhala do realizace nápadů hned, jak přicházely. A stihla jsem toho dost: od prvního křišťálového lustru přes barokní nábytky k benátským zrcadlům, od kytek k palmám, od drobného hmyzu k obřím pavoukům a jiným zvířatům a rybám. A taky k houbám. K prvním Vánocům jsem udělala Petlém, pak mě napadla čínská pagoda se 108 zvonci, petprsenka, perské koberce z odloupaných etiket, z barelů jsem dělala funkční bubny. Taky divadelní scénu pro Divadlo Na zábradlí… Časem se ale okruhy mojí práce zúžily a já se k nim cyklicky, nebo spíš spirálovitě vracím. Jedním z nich jsou právě rostliny a to zejména tropické. A taky ty mořské záležitosti a vedle toho lampy, lustry.  Co mě ještě čeká, to se uvidí, nemám žádný pevný plán ani program, chci zůstat otevřená tomu, co mě napadne nebo co samo přijde. A hlavně tomu, co mě bude dál bavit a vzrušovat, protože bez vášně to nejde. Hlavně se nechci vázat, a to ani na PET. Za sebou mám už období smaltované plastiky, realizace v bronzu, hodně jsem se věnovala mozaikám, teď chci víc kreslit. 

Krokodýl se tiše spouští do jezírka mezi lotosy

Realizace z bronzu?

No, tu návštěvníci Botanické můžou vidět cestou do skleníku. Stačí jen přibrzdit před pražskou zoo, kde mám u zastávky autobusů na čedičovém monolitu sedm surikat. Ještě jsem kdysi pro zoo dělala taky hlavu legendárního lachtana Gastona, a při východu ze zoo přímo do chodníku kamennou mozaiku tří krokodýlů. Před pokladnami u vstupu se dá zdarma vidět i Chodník slávy, což je společná realizace s mým mužem Michalem Cihlářem, náš nápad. Prostě v Troji se to nějak sešlo. 

Kde PET lahve pro svá díla sháníš, a jaká je obvykle tvoje roční spotřeba tohoto materiálu?

Spotřeba značně kolísá, ale třeba loni, při práci na  těch lustrech pro pražské Café Savoy se to vyšvihlo hodně přes dva tisíce lahví. Čerpám hlavně ze zásob, které jsem za těch skoro dvacet let postupně nashromáždila, především systematickým prohledáváním žlutých kontejnerů na ulicích. Tím pádem mám k dispozici velkou škálu různých typů lahví, včetně už zaniklých modelů. Zabírá to celý menší domek, ve kterém už takřka není kam šlápnout. Přesto mi to ale nedá a když míjím kontejnery, musím skoro pokaždé nahlédnout. Jsou to pro mně cyklicky naplňované studnice, ze kterých čerpám jak materiál, tak inspiraci. Ale kvalita jejich obsahu se povážlivě zhoršuje. Běžný piják vod a limonád možná postřehl, jak jsou dnes lahve tenké a bortí se, ale nedotýká se ho to tak bytostně jako mně. Já zuřím, když pozoruju, jak i hrdla jsou nejen o polovinu nižší, ale i tenčí, navíc menšího průměru, takže na ně už nepasují starší víčka…A o barevnosti nemluvě. Ten největší boom byl tak před deseti lety, kdy se firmy předháněly v inovacích. Možná si ještě někdo vzpomene na letní limitované série zvláštně vybarvených lahví. Byly zlatavé, stříbrné, perleťové… Nějaký čas se ještě držely i sytě růžové, oranžové a žluté a tomu všemu už je konec. Táhne to k nám nejen od západu, kde už jsou prakticky jen lahve bezbarvé, ale taky z východu, například v Japonsku veškerou barevnost lahve řeší jen potiskem plastového rukávu. Já teď s napětím čekám, kdy u nás skončí jeden z posledních mohykánů – krásně červená Magnezia Red.

Žízniví motýli krouží kolem vodopádu

Jak při této práci vypadá tvůj běžný pracovní den?

Pokaždé trochu jinak, podle situace. Pokud je přede mnou nějaký termín, jako je třeba začátek instalace výstavy, jde všechno stranou a soustředím jen na to, abych stihla dodělat všechno, co jsem si předsevzala. To pak jsem schopná dělat od rána dlouho do noci. Jinak ale můj den často bohužel začíná mailováním, protože jako umělec na volné noze si všechno zařizuju a vyjednávám sama. A někdy, hlavně když řeším třeba zahraniční nabídky, na to padne celé dopoledne. To pak až odpoledne začínám s vlastní prací a když se do toho konečně ponořím, nechce se mi skončit a protáhne se to do pozdního večera. O osmihodinové pracovní době a pocitu, že padla, si můžu nechat jen zdát, nikdy totiž není hotovo. 

Kolik PET lahví již máš ve svých sbírkách, odkud pocházejí a co s nimi jednou plánuješ udělat, třeba nějaké muzeum?

Ano, sbírka PET lahví z celého světa se utěšeně stále rozrůstá o nové akvizice, zrovna přibyl Madagaskar a Ghana. Díky našim cestám a díky nadšencům, známým a cestovatelům už máme asi přes 4000 druhů lahví ze 139 států světa, i tak exotických jako třeba Vanuatu nebo Sierra Leone. Říkám máme, protože správcem sbírky se stal tak trochu kvůli svým predispozicím, ale i z nutnosti můj muž. Jemu vděčím za to, že jsou lahve roztříděné a pečlivě popsané v krabicích. Čekají na to, až se nám jednou povede otevřít dávno plánované PET-ART muzeum, které bude nejen o pet lahvích, ale o tvůrčí recyklaci jako takové. Už čtyřikrát jsme měli v jednání konkrétní budovy, mnoho nadějných schůzek se zřizovateli, ale vždycky do toho něco nečekaného přišlo. Například zrovna v den, kdy jsem šla na jednání k podpisu smlouvy se Středočeským krajem na patnáctiletou expozici našich sbírek v buštěhradském zámku, se stalo, že v předvečer zatkli Dr. Ratha… Pak se zas pod krásnou budovou plzeňského Světovaru náhle objevila ekologická zátěž…

Máš nějaké jiné koníčky, u kterých by sis od této tvorby odpočinula, a pokud ano, tak jaké?

Ani ne, všechno je to nějak navázané na to tvoření. Velký relax je ležet v posteli se starými prospekty a časopisy o umění, vystřihovat si obrázky a lepit do sešitu. To už se mi ale drahně let nestalo, pořád je něco jiného k řešení. Ráda čtu, ale také díky výše popsanému daleko míň, než bych chtěla. Za vrchol blaha považuju toulat se někde po pláži, nejlépe zasviněné naplaveninami, prohlížet si je a přehrabovat a vybírat nejlepší kousky. Z těch pak doma zase slepuju věci, které taky vydávám za umění. Tomu by se dalo říkat koníček, jenže ho pěstuju opravdu nárazově, ve vzácných okamžicích. Když se někdy zadaří na cestách, tak si z naplavenin udělám něco rovnou na pláži, vyfotím a příliv si to vezme zpátky. Jo a cestování, to je velká radost, ovšem následně doma vykoupená tříděním, popisováním a archivováním fotek, bez kterých by ta radost byla poloviční. Neřku-li když se s mužem rozhodneme udělat o té cestě obsáhlou knihu, například Japonsko v detailech, což nám následně zabralo skoro celé dva roky. 

Jaké další výstavy nebo aktivity aktuálně plánuješ?

Já jsem teď po mnoha letech dosáhla okamžiku, kdy nic velkého neplánuju a je mi skvěle. Přípravy na tuhle výstavu byly náročné, trvaly přes rok, neobešlo se to bez různých těžko uvěřitelných komplikací administrativního rázu. Těch samostatných výstav už jsem udělala přes padesát, dokonce už v roce 1992 v Botanické zahradě, tehdy v Liberci, kam jsem ještě místo PETu rozmístila svoje rozměrné smaltované plastiky… A i když mám řadu nápadů na další, nechci teď nic plánovat do budoucna, chci si užít přítomnosti,  a jen reagovat na to, co přijde.

Text Jiří Janda, foto Michal Cihlář

Comments

comments