Zbyněk Sedlecký vystavuje v Českých Budějovicích
S malbou jako médiem lze nakládat různě. V podstatě lze říct, že se malba pokouší překonat své vlastní hranice. O malbě můžete jakkoli teoretizovat, můžete ji komentovat a škatulkovat, anebo taky můžete sami malovat. Historicky vzato čím více bylo o malbě řečeno, tím méně zásadní období malba prožívala.
Nebylo tomu tak dávno, kdy být malířem znamenalo fungovat v určité (o)pozici. O vlastní pozici bylo potřeba se utkat a malba navíc sváděla svrchovaný boj sama za sebe na vlastních kolbištích a úrovních. V ideálním případě pro vás nic výše zmíněného neplatí, protože svou vlastní pozici jednoduše teprve tvoříte. Jste její součástí, nebo lépe malujete ji. Nejste autorem a automatickým účastníkem otevřených a často degradujících celků, které jsou mnohdy tvořeny samoúčelně. Celá autorská podstata spočívá na svobodné autorské vůli a jejím projevu. A byť je právě tohle více než cokoli jiného opozičním postavením vůči většině, není pevnější a autonomnější pozice než právě tato. Je podružné, zda malíř maluje nakladač, bagr, lžíci, talíře nebo sám sebe. Vezměte si řetězec všech možných nabízejících se úvah a příkladů. V podstatě od počátku souvislé svobodné tvorby umělci reflektovali společnost a její nuance citlivěji, přesněji a často také věcněji než kterákoli jiná skupina ve společnosti. Reálie a dynamika posledních let se také mění. Částečná relativizace donedávna kánonických hodnot a automatických jistot s sebou nese určitou, avšak zřejmou změnu paradigmatu. V euroamerické kultuře a umění posledních let vyvstává místy až nutkavá potřeba potlačení sebevážnosti. Předmětem zobrazení již není jen pevný a nezranitelný jedinec, který je mladý, krásný a odhodlaný měnit tok dějin. Aktuální pozice umožňuje reálný obraz nejen člověka, ale hlavně jeho zásadního, a to je důležité, základního okolí. Nejde o plošný popis ve smyslu „maluji, co vidím“, protože se z tohoto stává, či může stávat, trend. V postpravdové době (slovo „postpravda“ bylo uznáno slovem v roce 2016) je dovoleno prakticky vše. Situace, která se dá označit za realitu, nebo je možné z ní realitu vyrobit, se často stane pravdou. A to daleko rychleji s automatickou, až přísně mechanizovanou jistotou platného a uznaného výsledku.
Zbyněk Sedlecký sám sebe instaluje do paralelních situací a okamžiků. Jde o banální momenty, ve kterých se ocitá sám, vystavený pitoreskním situacím, které se odehrávají v neurčitých kulisách socialistického nádechu. Opozice vlastního aktuálního stavu – pozice. Je to určitá proti váha osobní i obecné současné reality. Nejde o zrcadlení v klasickém slova smyslu. Vlastní osoba, tělo, je spíše nositelem koncepce, myšlenkového toku. Stejně tak je tomu u zmíněných předmětů denní potřeby. Jejich fyzický obraz, v těchto případech tvar, který je definován nevyčerpatelnou funkční a praktickou zkušeností, je podstatný, avšak i v těchto případech je optika pouhé zobrazivosti nedostačující. Předmětnost a tvarovost je nositelem příběhu, který se odráží a zrcadlí v malbě. Nejpodstatnější je však to, že je namalovaný. Je podroben odvěkému lidskému procesu, o kterém Zbyněk Sedlecký nemluví. Neposkytuje obsažná vyjádření a nepodává ruku tam, kde má stačit zrak. Maluje, protože jeho schopnost a výrazový repertoár je otevřeným slovníkem a filozofickým bedekrem.
Jan Kudrna
ZBYNĚK SEDLECKÝ
Zrcadlo 23.2.–14.4.
Galerie současného umění a architektury – Dům umění města České Budějovice
Kurátor výstavy: Jan Kudrna
Zbyněk Sedlecký se narodil v roce 1976 v Ostravě. Patří do silné malířské generace nastupující na českou uměleckou scénu na přelomu tisíciletí. Studoval na na brněnské FaVU u prof. Jiřího Načeradského 1995–1998 a v létech 1998–2002 na pražské AVU u prof. Jiřího Sopka. V roce 2000 pobýval studijně na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu a v r. 2003 na Koninklijke Academie voor Schone Kunsten v Antwerpách. Do kontextu současného umění zařadily Sedleckého například projekty Artnow.cz (2003, Výstavní síň Mánes, Praha), Resetting. Jiné cesty k věcnosti (2007–08, GHMP, Praha), účast na dlouhodobé expozice Po sametu (2009–13, GHMP, Praha), účast na Liverpool biennial (2010) či na projektu Česko! Ein Tanz (2011, HangART, Salzburg). Z posledních samostatných výstav můžeme připomenout například v roce 2018 „Pravé poledne“ v pražské galerii Václava Špály, „Rekvizitář“ 2022 v galerii Trafo, také v Praze a v loňském roce „Inscenace“ v galerii Telegraph Olomouc.
Comments
