10 zásadních alb léta 2018
Ano, je to tak. Rád říkám “nej”, rád nadužívám superlativy a když o něčem v podobných intencích píšu, v reálném čase už mě bere zase něco absolutně jiného. Nicméně tenhle progres je vlastně fajn, baví mě objevovat nové věci, nikdy nemám dost. Deset alb letošního léta mělo přijít o něco dřív, ale skoro žádná deska z následujícího výběru není s létem jako takovým tak úzce asociovaná, že by nemohla rezonovat v jeho skoro konci. A že to bylo léto vydatné a štědré.
Key! / Kenny Beats
777
All you need to know is ATLANTA. Nevím, do jaké míry tohle zaklínadlo stále funguje, ale je fakt, že Atlanta, to jsou mainstreamové výpečky jako A$AP Mob, ILoveMakonnen, Father a další. Key! není nováček, pohybuje se na scéně už téměř dekádu jakožto zakládající člen formace Two-9 a následně i jako sólista unikající všem mainstreamovým radarům. Přesto a možná právě pro svoji ničím nedefinovanou a neokleštěnou svobodu je 777 tak trochu skrytý hiphopový poklad. Sám Key! ironicky rapuje v tracku Love on Ice: “Thank you for ignoring me, I don’t wanna be famous”. Fair enough. 777 je jedna z nejlíp produkovaných desek posledních měsíců i díky producentovi, co si říká Kenny Beats a udělal si jméno na produkci ‘Nasty‘ Rica Nastyho a na ‘Freddie‘ Freddieho Gibba. Hail Atlanta one more time!
Paul White
Rejuvenate
Paul White. Prodigy chlápek, beatmaker, co tahal za nitky na Atrocity Exhibition Dannyho Browna, totálně ‘sick‘ desce, kterou jsem nemohl vyhnat z uší a hlavy měsíce. Ani uchošťour, ani lobotomie, nebylo pomoci. Paul White je nonšalantní londýnský všeuměl, který kromě produkování rád mate i svojí vlastní hudbou. Paul White, něco jako Josef Novák. Na jedné straně masový vrah, na druhé kultivovaný šaman, který v mlze z najazzlého cigaretového kouře tvoří 3D atmosférické skulptury, naprosto nečekané, decentní, sofistikované a zároveň dobrodružné jako Dvacet tisíc mil pod mořem.
Shygirl
Cruel Practice
Rozhodně se nenechte zmáct mírumilovným nickem. Debutové EP téhle dívky je všechno, jen ne plaché. Pětadvacetiletá čarodějka, jak jinak než ze South London, je mladá stvořitelka zatraceně zparchantělých mechanických beatů, které zní jako prokleté robotí disco. Nic neponechá náhodě, ale všechno jako by bylo náhodné a jen tak mimoděk. “I’ve got you right where I want you… No one to help you,” ano, to je přesně ono. Dostane vás tam, kam chce, vykostí a nechá škvařit na poledním slunci jako tresku. Čistá práce.
The Armed
Only Love
Myslete si co chcete, klidně třeba, že The Armed jsou art-hardcore-brainchild Kurta Ballou z Converge, který skrz ně zapichuje jednu jehlu za druhou do panenky voodoo klasické hardcore formy i obsahu. Tahle kapela je všechno, jenom ne nuda. Jezdí turné pod cizími jmény, mystifikuje, hraje na opuštěných čerpacích stanicích, staví si podivné generátory náhodných zvuků a nepochopitelné syntezátory, hraje na kytary tak, aby nezněly jako kytary a vyrábí syntetické zvuky tak, aby zněly jako kytary. Jejich letošní album Only Love je kopulační dýchánek Health, Jesus and Mary Chain, Converge a filmů Davida Cronenberga pozpátku. Čistá esence čarokrásné obskurity.
Yung Bans
Vol. 4
Atlanta podruhé. To už o něčem vypovídá, heh. Yung Bans je navzdory svému mládí spíš mumla než high pitch rapper. Jen šestnáct minut dlouhé EP s šesti songy stačilo na to, aby svým zamlženým soundem omámil spoustu generačně blízkých misfits. A nejen je. Evidentně i pár kolegů, s nimiž jeho hlouběji položený hlas a flow funguje zatraceně dobře. Namátkou v tandemu s Lil Yachtym, Rejjie Snow nebo JBan$2Turnt. To je EP Vol. 4, vyzkoušejte.
Angélique Kidjo
Remain in Light
Remain in Light je masterpiece Talking Heads z roku 1980, trefující se velmi ostře do kralování Ronalda Regana a primárně vzniknuvší ve stínu studené války. V tomto světle zní její o třicet osm let mladší verze až příliš děsivě a povědomě. Nicméně, pomineme-li tyto nepříliš optimistické paralely, Remain in Light v podání Angélique Kidjo a party kolem ní je čistá exploze hudební radosti. Pod dohledem zkušeného producenta Jeffa Bhaskera (Rihanna, Kanye West, Drake, Jay-Z, atd.) se podařilo track-by-track rekonstruovat jednu z esenciálních desek osmdesátých let v duchu toho, čím byla kromě politického marasmu hudebně ovlivněna nejvíc – západoafrickou hudbou. I kdyby vám afrobeat absolutně nic neříkal, tenhle tribální a polyrytmicky košatý klenot budete muset milovat. Krom reinventované geniality Briana Ena stojí za zmínku i účast Ezry Koeniga z Vampire Weekend, Devonté Haynese aka Blood Orange nebo ikony afrobeatu Tonyho Allena. Tanči a přemýšlej. Nebo přemýšlej a tanči, jak je libo.
Duppy Gun
Miro Tape
Znám lidi, co nenávidí reggae, dancehall i dub. Sice to nechápu, ale na druhou stranu vlastně proč ne. Běloch někdy na ty nezvyklé rytmy skrz zakořeněnou dechovku holt nedohlídne. Duppy Gun je label z Los Angeles, který dlouhodobě kultivuje hluboký vztah právě k jamajskému dancehallu. Jejich aktuální kompilace Miro Tape je vskutku tape, má jen stranu A a stranu B a pospolu posešívaných 23 tracků většinou nevydaného materiálu, reflektujícího to nejdivnější z ostrovního dubu, reggae, dancehallu, karibských vokálů i riddims a místy znějícího jako promo tape mimozemské civilizace. Lokálové jako Sikka Rymes, I Jahbar, Lopo, D/P/I, Butchy Fuego… tohle je nekonečná kinetická energie a zvláštnost nad zvláštnost. Ale krásná, divoká a nepředvídatelná, jako z jiného světa. Ne jako. Ona je!
Hank Wood and the Hammerheads
Hank Wood and the Hammerheads
Hank Wood and the Hammerheads. Nejblbější jméno a zároveň jedna z nejvíc nejlepších kapel, na které jsem v poslední době narazil. Úplně mi to vyrazilo dech ranou na solar, jak je to dobrý. Chtěl, sakra CHTĚL, bych je vidět naživo. Hank Wood je něco mezi subtilním mladým Henrym Rollinsem a Darbym Crashem z The Germs, který v každém songu křičí něco o svojí patologické samotě a neutuchající chuti si to hodit. Totální retro. Hudebně jsou Hammerheads ten nejlepší mix kláves à la Murder City Devils, speed punku s bluesovými vyhrávkami a zběsilými rytmy dvou bicích, neobvyklých melodií a odéru, který vás vrhne zpátky do let, kdy byl punk opravdu punkem. Plus fakt, že jsou z New Yorku a ne z LA nebo DC, jim dává extra bonus toho, čím byli ze začátku kouzelně nezaměnitelní The Strokes nebo Yeah Yeah Yeahs. Jak říkám, nejvíc nejlepší. Period.
Spiritual Cramp
Police State
Když už tu byla řeč o reggae… Spiritual Cramp jsou ze San Franciska a jejich dvě EP, Mass Hysteria z roku 2017 a obzvlášť to letošní, Police State, reprezentují syrový a nakažlivý retro punk s typickým reggae groovem v tom nejlepším slova smyslu, jak ho známe od The Clash (je to snad London Calling guitar line rip off?) nebo raných The Police. Přidejte trochu post něčeho, co teď zrovna hrozně frčí, a neoddiskutovatelnou upřímnost, a vaše nová návyková kapela je na světě, jupí.
Death Grips
Year Of The Snitch
Divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný,divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, divný, ale krásný. Death Grips forever.
Comments
