Rozhovor: Módní návrhářka Tereza Váchová nejen o Růži z papíru
Růže z papíru – módní kolekce zahalená trampskou nostalgií a vůní špekáčků
Oheň praská, kytara zní, nočním vzduchem voní buřty a místo přehlídkového mola orosená tráva. Módní návrhářka Tereza Váchová představuje kolekci Růže z papíru – trempský sen o módě, kde se česká tradice potkává s nostalgií devadesátek a rybička Mikov se stává lokálním lucky charm talismanem. S Terezou jsme se potkali, abychom vám představili nejen její novou kolekci, ale i designérku samotnou.
foto Viktorie Štěpánová
Ahoj Terko. Mohla bys se našemu čtenářstvu nějak rychle představit? Kdo je Tereza Váchová?
Já jsem takovej “late bloomer” české scény. Módě se věnuju už celkem dlouho, jen jsem se držela hodně při zemi. Až poslední rok jsem si řekla “go big or go home”. Předtím jsem se totiž asi 2 roky věnovala jinýmu projektu, což byla Sláva! Fashion concept store a Skin on the Market – neziskovka pro oděvní designéry. A protože jsme si teď se Slávou museli dát nucený sabatikl, jelikož nám neprodloužili nájemní smlouvu, mohla jsem pro změnu věnovat veškerou energii sobě, čímž vznikla moje kolekce Růže z papíru. Takže by se dalo říct, že Tereza je módní designérka… a pak ještě spousta věcí, ale designérka je teď moje hlavní role.
Baví tě více vlastní tvorba, propagace a zviditelňování českého designérstva, nebo to jde ruku v ruce?
Mě baví lidem pomáhat, ale pokud mám byt zcela upřímná, je to těžký a nevděčný uděl. Došlo mi, že mě baví vytvářet příležitosti, kde mají ostatní designéři možnost se rozvíjet. Teď nechci znít jako mučedník české scény, ale dochází mi, že pokud se chci já v Čechách živit jako módní návrhář, tak beze toho, aby tu bylo něco jako Sláva, to nepůjde. Cítím, že je tu obrovská potřeba vytvářet příležitosti. Pomáhat a tvořit.
Teď už ale konečně ke tvé kolekci Růže z papíru. Proč trempství, proč 90s, proč nostalgie?
Občas chytnu inspiraci a je těžké vytrasovat, kde vznikla. Ale tady zrovna výjimečně vím. Když jsem byla malá, naši se rozvedli a ten rozvod neprobíhal vůbec hezky. Vlivem toho jsem zůstala bydlet u mámy a všechny fotky zůstaly u táty, takže jsem neměla žádné fotky z dětství, ani třeba mámy z mého současného věku. A nedávno se nějakou hroznou náhodou stalo, že se ke mně dostaly rodinné fotky z doby, kdy mě bylo třeba 6 – 7 let. Já jsem tam ve věku své dcery a máma je tam ve věku současné mě. Byl to opravdu emotivní a silný zážitek, protože vzpomínky hrozně blednou, žejo. Vždycky jsem měla hrozně ráda stanování… jsou to pro mě hrozně formativní vzpomínky…
A jak přesně se tvé vzpomínky promítly do této kolekce?
Je tam určitá fascinace folkem. To je ten Wabi Daněk, to jsou ti Brontosauři, kteří mi v průběhu navrhovaní celé kolekce hráli v hlavě jako soundtrack. Kolekce se jmenuje Růže z papíru, což je písnička od Brontosaurů, která je z roku 1994, kam se zároveň datujou fotografie, o kterých jsem mluvila. Celý se to tak nějak poskládalo. Nesnažila jsem se ale nijak o rekonstrukci raných devadesátek, jedná se spíše o takovou idealizovanou představu. V tý době probíhala velká idealizace západní kultury, westernu. Do toho, já tady nemluvím o devadesátkách v Praze, ale na vesnici v Jižních Čechách, kde byla móda posunutá o 5 let, možná i víc. Akže to jsou spíš late 80s než early 90s.
A co otázka střihů? Inspirovala jsi se nějak 90’s nebo jde o tvé „pocitové konstrukce“?
Já si střihy vytvářím vždy od píky. Počkat, vlastně! Jedna silueta se prolíná celou kolekcí – bunda s kimonovými rukávy, kulatýma zádama, skoro až motorkářská… možná spíš trempská, ostrá, prostě “main character vibe“. Tahle silueta mě tak strašně bavila, že jsem ji jen upravovala tak, aby byl střih vhodný pro různé materiály. K těmto vrchním dílům jsem přidala kalhoty a sukně. K tomu mám vtipnou storku. Nedávno jsem pracovala na jednom projektu pro muzeum, kde jsem šila oblečení pro panny v nadživotních velikostech. Jakože byly šestimetrový! Na úplně první z nich jsem ušila kalhoty, který když jsem na tu pannu oblíkla, celý muzeum udělalo: „Ježišmarjá! Ty kalhoty potřebujem!“. Takže jsem tenhle střih jen zreprodukovala. Jsou to takový non-binary mrkváče, taky trošku “main-character“ kalhoty. Všechny střihy jsou unisex, ale třeba u džínů mi přijde, že holčičí zadky vyžadují něco jiného než ty pánský, takže ty unisex nejsou.
V kolekci hodně pracuješ s udržitelnými materiály. Vysvětlila bys nám, jak jsi nad udržitelností v této kolekci přemýšlela?
Všechny použité materiály evropské, ale to mi dává smysl odjakživa a už je to takový automatický modus operandi u české autorské módní tvorby.
Denim, který používám, je deadstockovej – což znamená, že si ho někdo kdysi objednal obrovské množství, nezpracoval ho, a teď místo toho, aby se vyráběl nový, zpracovává se zbylej matroš. V mém konkrétním případě jde o festovní tuhý denim z českých tkalcoven, který vznikl v 80. nebo 90. letech.
A co kůže, kterou v kolekci taky hodně používáš. Je taky deadstocková?
Ne. Ta má jiný příběh, skrze který se dostáváme k první ze spoluprací, a to s firmou Belleder. Tato kůže byla původně vyrobená v Itálii, ze které si ji koupily německý automobilky, aby jy použili do interiérů na sedačky, palubky, prostě do auto-moto průmyslu. Jenže! Tyhle firmy si koupí obrovské množství kůže, která pak projíždí hrozně přísným a detailním skenerem, odhalujícím jakoukoliv nerovnost či odchylku barvy, tloušťky atd. Pokud nějaké vychýlení zaznamená, vyřadí ji. No a v tuto chvíli přichází zlínská firma Belleder, která kůži vykupuje a dává ji zpět do oběhu. Zároveň jsou schopní značkám a designérům kůži potisknout nebo vysekat do potřebných tvarů, aby se pak dala sešít. Já jsem si od nich a z jejich kůže nechala vysekat díly na bundu, ruksak a kloboučky, a zároveň mi udělali kožené „labely“. Plus se částečně podíleli i na merchi, který ke kolekci mám.
foto Viktorie Štěpánová
Čímž se dostáváme ke tvé další spolupráci, je to tak?
Ano, z té má obrovskou radost – a je to firma Mikov. Já hrozně ráda zdobím hadříky různýma výšivkama a motivama. No, a to české trempství mi evokovalo kromě plamenů, sirek a buřtů i rybičku. Rybičku – nožíček. A tak mě napadlo zkusit napsat do firmy Mikov, která Rybičky vyrábí, jestli by neměli zájem o spolupráci. Na druhý mail mi odpověděli, že je to hrozně baví, jdou do toho, pomáhají rozesílat tiskovku, dostala jsem od nich Rybičky, zkrátka je to funky spolupráce.
Kromě tohoto netradičního talismanového merche jsi měla i neobvyklý release celé kolekce: venku u ohně. Přijdou ti tradiční fashion shows překonané? Nudné? Sterilní?
Ne, že by mi fashion shows přišly nudný, spíš za to může Sláva!. Tam jsem dělala hodně různých přehlídek pro ostatní a sama pro sebe už jsem si módní přehlídku dělat nechtěla. Je to strašně pracné, spousta práce… no prostě už pro mě ztratily takový ten lesk. Druhá věc je, že i když jsme ve Slávě dělali hodně low-budget, spolkne dobrá přehlídka strašně moc financí. Kolekce je malá, má pouze 6 looků, ne 20, takže by se mi vůbec nevyplatilo dělat velkou show. A ten třetí důvod: čistě tematicky to prostě nedávalo vůbec smysl. Hrát si na trempství a přitom dělat high fashion?
Takové zpřístupnění módy lidem, kteří se bojí jít na normální fashion show…
Naopak tam byli lidi, kteří přišli jako na fashion show a byli tak trochu v konfrontaci, ale i ti to ustáli.
Prostě nebyla to přehlídka, ale venkovní event na Štvanici – venku, v listopadu, v zimě, ve tmě, zapálili se oheň, koupil se sud piva, 7 kilo buřtů, do toho hrála kapela. Takovej tábor.
Celkově vnímám tvoje oblečení jako nositelné a zákaznicky přístupné. Přemýšlíš víc nad zákazníkem, nebo nad svou autorskou vizí? Je něco, od čeho se odpichuješ?
Ne všechno, co vyprodukuju, jsou věci, které bych sama nosila, ale většinou jo. Chci mít radost a pocit, že když si nějaký kousek vezmu, bude mi v něm dobře – komfortně, funkčně, ale i esteticky. Že si prostě budu připadat hezká. Já se raději věnuju designu než umění. Aby byl design dobrej, musí být funkční a sloužit člověku, ne efektu. Mě fakt baví vytvářet věci tak, aby je měli lidi rádi. Je pro mě důležitější, aby kousek měl plnohodnotný život se svým nositelem, než aby to byl můj stoprocentní design a nic jinýho.
A poslední otázka. Je něco, co ti v českém módním rybníčku chybí? Nějaké palivo, které tě pohání dělat to, co děláš?
To, co chybí, je strukturovaná, dlouhodobá podpora designerů. Dát jim platformu a nástroje k růstu. A za B. Tady je miliarda skvělých návrhářů a skoro nula byznysáků, markeťáků, prostě lidí, co by prodávali. Chtělo by to vzdělávat je o tom, že slow fashion a autorská móda mají svá specifika, potenciál, a že budou růst. Nechybí skoro nic, jen podpora a platforma.
Teri, díky moc za rozsáhlé odpovědi a vhled pod pokličku české autorské udržitelné módy.
Instagram: @terezavachova
E-shop: www.terezavachova.cz
Comments
