Jirka Charypar: S Alešem Drvotou jsme se seznámili na úprku, když nás rozháněli policajti
Náhlý mrazivý poryv větru v sobotu přesně ve dvě odpoledne strhl někdejší etiopskou vlajku zakrývající pamětní desku na nenápadném domě v pražských Strašnicích. Právě na tenhle okamžik si její odhalení naplánovali spoluhráči a přátelé Aleše Drvoty, kterých se na místě ležícím co by kamenem dohodil od místního krematoria sešly asi dvě desítky. Věnována je právě „Alibabovi“, prvnímu pražskému rastamanovi – nezapomenutelnému hubenému rozevlátému vlasatému a vousatému stvoření tyčícímu se vysoko nad normalizační šedí druhé poloviny 80. let. Její vyblité barvy se tehdy snažil vyjasnit v rytmu reggae se svou kapelou Babalet. Dařilo se mu to jen po tři roky, než se jeho čas za nikdy nevyjasněných okolností naplnil. Za pár dní tomu bude přesně třicet let a „zbytkový“ Babalet se proto rozhodl jeho příběh připomenout alespoň kolemjdoucím v Krátké ulici, kde strávil posledních deset let svého krátkého života. Pamětníkům by navíc mělo za pár měsíců udělat radost nové album s dosud nevydanými archivními nahrávkami kapely.
O tom, kdo vlastně Aleš Drvota byl, a co po něm zůstalo, nám v nedaleké hospůdce chvíli po vlastně jediném „obřadu“ na rozloučení s ním vyprávěl jeho někdejší spoluhráč, kytarista Jirka Charypar.
Jak se nápad na vytvoření pamětní desky zrodil?
Vymysleli jsme to s Petrem Znamenáčkem, což byl první fanoušek Babaletu. Přemýšleli jsme o tom, že uděláme nějakou sbírku, ale pak jsme se na to složili s kamarády sami. Každý jsme dali něco a sehnali taky menšího sponzora. Dali jsme tak dohromady peníze pro výtvarníka Davida Hroníka, který ji z umělého kamene udělal. Nechtěli jsme ji dělat z kovu – jednak kvůli ceně a taky kvůli tomu, aby to někdo „chytrej“ nepřišel sejmout. Takhle zjistí, že to není kov, ale něco na bázi umělého cementu patinovaného do kamene, takže to vypadá spíš jako keramika. Pokud něco z těch peněz ještě zbude, tak se použije na cédéčko, které by mělo vyjít příští rok.
Co pro tebe dnešní setkání znamená?
Potěšilo mě, že se sešlo hodně lidí. Bylo to milé a povedlo se to. Možná jsme to měli udělat dřív, ale doba si to vyžádala až teď. Tenkrát jsme ani nepřemýšleli o tom, že bychom něco takového udělali, ale teď to přišlo samo. No a ve dvě hodiny zavál vítr a vlajku sám sfouknul, takže se to přesně v pravý čas odhalilo samo. Jsou různé teorie, jak to funguje, tyhle věci mezi nebem a zemí…
Můžeš připomenout pro nepamětníky, kdo to Aleš Drvota vlastně byl?
Byl to zajímavý člověk uměleckého ražení, který se v 70. letech a začátkem 80. let snažil umělecky zviditelnit, ať už hrou na bicí nebo psaním básniček, písniček nebo třeba natáčením amatérských filmů. Ale tehdy se mu nějak nedařilo. Společnost hudebníků ho tehdy mezi sebe nepřijala. Byl považován za agilního amatéra, který vždycky něco zkusil, ale říkali mu, že nic neumí, ať odejde, a v něm se to dlouho střádalo.
A co se v něm všechno nastřádalo?
Teprve v 80. letech se mu povedlo obklopit se muzikanty – byil jsme to tehdy já, Karel Babuljak, Ivan Pavlů a Jirka Šíma. Podařilo se mu uskutečnit vlastní koncept zábavní kapely, která byla založena na reggae a punku. Dal to dohromady a ono se to chytlo. Aleš v té chvíli chytil hroznou energii, schopnost dělat něco dál. Rozvinul to, co v něm bylo schované, úplně v maximální míře, až jsme všichni čuměli. Týkalo se to i oblečení, pódiových show, textů a vůbec všeho, jak to pojímal. Obrovský talent, který bohužel v tom roce 1987 skončil.
Byl to vůbec první člověk, který se u nás věnoval reggae?
Nevím, jestli to lze takhle naplno říct, ale určitě byl jeho největší propagátor. Bral to jako životní styl. Reggae tu hráli třeba i Jana Kratochvílová nebo Janek Ledecký se Žentourem. Skoro každý udělal nějaké to reggae, ale jenom tak jako bonbónek. Zato on to vzal jako styl, kterého se chce držet. Byla tam inspirace Bobem Marleyem nebo Police. Začali jsme to studovat, učili se to, hráli jsme to dokola tak dlouho, až jsme se to naučili dobře.
Kde ještě Aleš sbíral inspiraci?
Byl velký sběratel elpíček. Samozřejmě vzhlížel k západní kultuře, měl rád Briana Ena, Hawkwind i různé alternativní kapely. To všechno poslouchal, nahrával a sbíral. Já jsem ho znal z burzy s deskami. Tehdy byla samozřejmě ilegální. Často se z ní muselo utíkat, takže jsme se seznámili na úprku, když to rozháněli policajti. Potom nás s Karlem Babuljakem poprosil, abychom mu pomohli natočit nějakou demokazetu, která ale ještě s Babaletem neměla nic společného. Když potom dával dohromady kapelu, tak nás oslovil. Vlastně se to potkalo ve správný čas na správném místě.
Co z tvého pohledu Aleš znamenal pro českou muziku?
Hlavně právě to, že byl obrovským propagátorem reggae. Vzal si ho jako svůj štít, jako svoji vývěsní značku, a snažil se filozofické poselství reggae, Jamajky, Boba Marleyho, Petera Toshe rozumně převést do našich podmínek. Trošku to okořenil českými prvky, aby to nebylo ortodoxní, ale přijatelné pro lidi. Aby je tím bavil. Znal videa a nahrávky s reggae a viděl, že na západě taky nestojí jako prkno u mikrofonu, ale snaží se lidi zabavit energií toho, co na pódiu předvádějí.
Od koho se to učil?
Samozřejmě by tam šly najít nějaké prvky z Davida Bowieho, z Petera Gabriela, Genesis, Queen, různé detaily pódiové stylizace. On si to ale všechno vymýšlel sám. My jsme to vůbec neřešili, ale on vždycky přišel s něčím novým, co tu hudbu ozvláštnilo. Celé dvě hodiny se tam mlátil po pódiu a my jsme netušili, co se stane, ale lidi to žrali. Byli úplně v extázi. To bylo zajímavý, protože tady předtím nikdo nedělal.
Co Aleš znamenal pro tebe osobně?
Já jsem vlastně až s ním poprvé začal hrát v kapele, která fungovala doopravdy a pořádně. Že to nebyl underground, nějaká sklepní alternativa nebo brnkání někde s kamarády. Byla to koncepční kapela, která chtěla někam jít. Všichni jsme tomu věřili a začali jsme proto žít tím kapelovým životem, i když bych byl býval radši, kdybychom s tím začali třeba o pět let dřív. Ale tehdy to ještě nešlo, protože jsme na to neměli hlavu, schopnosti a ani tu partu. Vždycky to byla nějaká strašlivá amatérština a tohle bylo poprvé. Mě to přitáhlo k hudbě tak, že jsem se jí potom začal věnovat dá se říct profesionálně. Že už jsem z toho nikdy neustoupil, i když on odešel.
Čím se Aleš živil?
Civilní povolání měl různá. Byl vyučený kuchař–číšník, v jedné písničce má proto narážku na hotel Kriváň, kde dělal. Pak byl různě nočním hlídačem, ale číšníka, jako byl kdysi jeho tatínek, dělat nechtěl. Snažil se dělat cokoliv jiného, jenom aby nemusel nosit ty talíře s jídlem. Potřeboval razítko v občance, že něco dělá. Dělal nočního hlídače v krematoriu, v muzeu v Kinského zahradě a různá prapodivná dělnická povolání. Chodil ke geodetům s měřákem, aby přežil a mohl se věnovat tomu, co chtěl.
Měl nějakou rodinu?
Svou vlastní rodinu neměl. Měl tedy pár partnerek, ale my jsme o nich moc nevěděli, on si to hlídal. Byl silně napojený na maminku, protože otec mu umřel brzo. Žil hodně skromně a uzavřeně.
Co se mu tehdy před třiceti lety vlastně stalo?
Jel na koncert do Budapešti. Nevím, jestli s nějakým známým nebo stopem. To auto se někde u Budapešti vybouralo a on vypadl z auta a rozbil si hlavu. Zůstal ležet v příkopě a oni ho tam nechali ujeli. Lidi ho našli, odvezli do budapešťské nemocnice, kde byl týden na kapačkách v umělém spánku. Na Vánoce ho odpojili. Třiadvacátého nám oznámili, že už je hotovo. Příčina se pořádně nevyšetřila, žádné zápisy z toho nejsou. Všichni se báli, aby neměli nějaký průser – maďarští policajti i doktoři… Potom byly ještě různé podivné peripetie s jeho ostatky. Urnu prý někdo přivezl jen tak vlakem, což je dneska nemožný. Neměl ani pohřeb. Urnu měla do konce svého života doma jeho maminka. Dožila se 92 let a nedávno umřela. Přála si, aby po její smrti byli oba dva pohřbeni do rodinného hrobu na Moravě, kdesi u Boskovic, což se jí teď vyplnilo.
Co po něm vlastně dosud zbylo?
Za Alešova života Babaletu vyšel jediný singl s písničkami Zelená a Rasta rock, který vydal Panton jako předzvěst elpíčka, které se mělo začít dělat v roce 1988, k čemuž už ale nedošlo. Nejdřív nám nic vydat nechtěli, až potom se to uvolňovalo a povolovalo. Seděli tam lidi, kteří to chtěli udělat a kteří by nám pomohli. Třeba Yo Yo Band tehdy elpíčko vydal. Babaletu potom až v 90. letech vyšla dvě retro cédéčka – jeden koncertní záznam a Best of. V roce 1990 jsme vydali jedno elpíčko s Martinem Tankweyem, ale to už byla jiná hudba. Aleš si taky sám soukromě v nákladu dvaceti kusů vydal knížku básniček Expedice jinam. Rozdal ji kamarádům, kteří ji mají doma jako poklad.
Chystáte se vydat další archivní album. Co na něm bude?
Hledal jsem co největší kvalitu, aby tam bylo co nejlíp vidět, co se na našich koncertech dělo. Protože ty úplně staré věci nikde nebyly, tak jsme objevili kazetu s koncertem z roku 1985. Má asi 45 minut a je to dobře nahrané, z originální kazety, a nejsou tam ani velké chyby. Takže práce se zpracováním není velká. Doplníme to prastarými bonusy i nějakými nahrávkami se Slávkem Jandou, které nikdy nevyšly. Jsou to demáče, které se ještě upraví a dohrajou. Mělo by se to nějak scelit, aby to nebylo moc dlouhé a únavné, ale aby to dalo obrázek starého Babaletu. Počítám, že to vyjde začátkem příštího roku.
Může starý Babalet a Alešův odkaz ještě oslovovat mladé posluchače?
Já si myslím, že už je to víceméně ve sféře legend. Ale je dobré o nich vědět a některé jeho texty jsou výborné dodneška.
Co by Aleš Drvota podle tebe dělal, kdyby se mu to neštěstí nestalo?
Jsou na to různé teorie. Jedna je, že by zaplul do šoubyznysu, což třeba mně připadá jako nejméně pravděpodobné. Že by se stal nějakým zpěvákem třeba toho typu jako lidi z Yo Yo Bandu. Spíš jsme měli pocit, že by chtěl „vymáznout“ někam pryč. Že by se třeba odstěhoval na Jamajku nebo Papuu Novou Guineu a tam by žil s domorodci. Byly na to různé teorie, protože on to měl vždycky nahoru a dolů. Buď chtěl věci dělat úplně profesionálně, nebo to naopak zabalit s tím, že to nemá cenu. Je otázkou, co by ta nová doba pro něho znamenala, když by měl otevřené možnosti. Určitě by cestoval, možná by se seznámil s nějakými lidmi venku a něco by dělal s nimi. S cizími lidmi se skamarádit uměl snadno. Myslím si ale, že by se z něj ale nějaký třetí Tesařík nestal. Že by ho nebavilo soutěžit v nějakém Zlatém slavíkovi.
Comments
