Jiří Mádl: Chybí nám tvůrčí energie
Je pátek 9. listopadu 2018 večer. Před malou chvílí skončila projekce vítězného filmu na FILMOVKAfestu Písek 2018 a s ní tak i celá jednodenní soutěžní přehlídka snímků z píseckých filmových škol – FAMO a SVOŠF. Z kinosálu píseckého kina Portyč se vynořila celá plejáda lidí a mezi nimi i jeden z vážených porotců se sklenicí bílého vína v ruce. Herec, scenárista a režisér Jiří Mádl, jenž svolil k rozhovoru. Jak to dopadne, když je scenárista-herec zpovídán scenáristou-studentem?
Před malou chvílí skončil FILMOVKAfest Písek 2018 projekcí vítězného snímku Why so Sirius, jejž napsal, zrežíroval a následně sestříhal Karel Šindelář, v současnosti student třetího ročníku hrané režie na FAMO. Why so Sirius získalo mj. na tomto festivalu i cenu za nejlepší scénář. Mohl byste tedy říct, proč právě tento film?
Nám porotcům se soutěžních filmů líbilo samozřejmě víc. Především dokumenty jako B.A.S.E. Jumping, Hranice lidské přirozenosti nebo Úhorná. Velikánským favoritem v mé kategorii nejlepšího scénáře byl hraný film Rozverné léto. A právě mezi ním a filmem Why so Sirius jsem se rozhodoval. Rozverné léto má pevně a hrozně dobře vystavěný příběh, dialogům pak nemám ani co vytknout. Ale ten výsledný film měl pak poměrně dost prvků, které už jsem hodněkrát viděl. Zatímco Why so Sirius to všechno převálcovalo svojí originalitou, tvrdostí a takovou až moderní severskou poetikou.
A jaká je obecně úroveň snímků z píseckých filmových škol?
Technické provedení těch filmů je až překvapivě dobré, a to i v nižších ročnících. Jenomže obsahově to zase tak zajímavé není. Což je, podle mě, takové specifikum pro české tvůrce obecně – nejen u filmu, ale je to i třeba v hudbě. A nakonec to vlastně vidíme i ve fotbale a hokeji. Chybí nám tvůrčí energie.
Proč jste vlastně kývnul na to, že budete porotcovat na studentském filmovém festivalu v Písku?
Baví mě mezinárodní profesionální festivaly, na které mě z nějakých důvodů i zvou. Byl jsem třeba v Rusku nebo Indii, kde vedle mě v porotě seděl vítěz z festivalu v Cannes nebo držitel Oscara. Ale jezdím rád i na studentské festivaly. U FILMOVKAfestu pomohlo také to, že rektor Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku je vlastně moje rodina. Můj brácha má za ženu jeho dceru.
Jak jste se na festival do Indie dostal?
Jeden z důležitých členů indické akademické a festivalové půdy viděl můj film Konfident (r. Juraj Nvota, rok 2012, pozn. aut.), který se mu hrozně líbil a chtěl ho za každou cenu na festival. Z nějakého důvodu ho však nezískal – a tak si alespoň sehnal kontakt na mě a ozval se, zda bych na festival nepřijel jako porotce.
Vy sám filmovou školu nemáte, k filmařině jste se dostal skrze herectví v osmadvaceti letech svým celovečerním debutem Pojedeme k moři, který jste napsal i režíroval. Co byl ten impuls, abyste se přesunul za kameru?
No, já chtěl vždycky psát. A taky jsem psal; různé básničky, písňové texty nebo krátké divadelní hry…
Někde jsem se dočetl, že jste prý i dokonce vyhrál soutěž se svou divadelní hrou.
Jo, jo! (usměje se) To byla taková celorepubliková divadelní soutěž… Jenomže jsem se pak celkem náhodou dostal k filmu jako herec a začal jsem hned hlavní rolí (Snowboarďáci, r. Karel Janák, rok 2004, pozn. aut.), na kterou navazovala jedna velká role za druhou. Od šestnácti do nějakých pětadvaceti jsem natočil snad pětadvacet snímků, což je prostě strašně moc. Jenomže ani při tom nezmizela touha psát, jen se přetransformovala do filmového prostředí. A tak jsem napsal celovečerní scénář k filmu Pojedeme k moři. Já ho chtěl nejdříve prodat někomu k režírování, jenomže mi hodně lidi říkalo, že bych to měl zkusit. Tak jsem to zkusil a ono to nějak vyšlo.
Nedávno padla poslední klapka vašeho nového snímku Na střeše, takže v tuhle chvíli máte už dva zrealizované scénáře. Zajímá mne však, kolik nerealizovaných připadá na ty dva zrealizované.
Já myslím, že nerealizovaný scénář je asi jen Láska tvá tě uzdraví, ten byl úplně první. Ale samozřejmě mám mnoho námětů, které jsem nedotáhl.
Jaký by tedy scénář měl být, aby získal podporu České televize, potažmo Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie?
Nevím. Vždycky je tam ale nějaká správní rada, která je složená z lidí, takže lze předpokládat nějaké jejich osobní preference. Prostě to chce, aby příběh ve scénáři byl dostatečně dobrý, držel pohromadě a aby se ideálně strefoval do mezer na trhu. Na druhou stranu je hloupost, aby člověk psal něco, co je pro něho nepřirozené. Dle mého je to všechno o vaší přípravě, než začnete vůbec nějaký scénář psát, je třeba alespoň půl roku příprav struktury toho příběhu. A paradoxní je, že se tohle vůbec neučí na školách. Preferuje se spíš metoda: „Nejdřív něco napiš, pak budeme teprve opravovat.“ A to je ta největší chyba. Tedy věřím, že může být několik geniálních lidí, kteří takhle píší.
A nechtěl byste tu výuku třeba změnit tím, že byste sám šel učit na filmovou školu?
Když mi bylo sedmadvacet, nabídli mi, abych měl v Olomouci na univerzitě několik hodin scenáristiky na filmové vědě. Ale já jim odpověděl: „Helejďte se, mně je sedmadvacet, já tady jako klidně budu učit, ale budu vám tady balit studentky, říkám vám to rovnou.“ (začne se smát) Jenže teď už je to pět let a já jsem trošku klidnější, už nemám taky tolik sil, že jo, takže bych třeba mohl…
Chcete-li na filmové škole učit, pak předpokládám, že jste zastáncem těchto institucí…
Sice jsem člověk, který všechno dělá bez školy, ale o to větší jsem asi zastánce filmového vzdělání. Sám cítím, že mi ty základní věci prostě chyběly.
Nechtěl jste někdy psát vyloženě prózu?
Chtěl… (začne se smát) A myslím, že ještě nějakou knihu napíšu. Ale je to těžké, já nejsem takový psavec jako třeba Petr Kolečko nebo zase aktivní režisér jako Jan Hřebejk. Dodnes si myslím, že Jan Hřebejk je dost možná nejlepší z českých režisérů. On natáčí hodně, a to já nezvládám. Navíc do toho mám spoustu jiných aktivit. Ale nicméně, když uděláte jeden film, očekává se, že brzo uděláte druhý. Já jsem si dal s druhým dost načas, že jo, pět let – a kdybych do toho měl psát knížku, tak by mě to zdrželo. Ale do budoucna mě to láká hodně.
Režíroval byste cizí scénář?
Zatím ale asi ne, nemám na to zkušenosti.
A co třeba televize – napsat a režírovat nějaký seriál?
Nějakou minisérii bych si asi dal, to jako jo. Ale jde spíš o to, že já opravdu vyrostl na filmech. Když jsem ještě hrával hokej v Českých Budějovicích, byl jsem zvyklý chodit s kamarádem Jirkou Studničkou třeba třikrát týdně do kina. Pořádali jsme si také DVD večery, bylo to naprosto šílené. Takže jsem tím regulérním filmem tak nasáklý, že je to pro mě královská disciplína. Rád bych napsal třeba i divadelní muzikál, ale nemám nakoukáno, a to stejné je u těch televizních minisérií.
Hrál byste ve studentských filmech?
No, ježišmarja! Já jsem jich natočil. Ne jako hafo, ale tři čtyři jo.
A nevadí vám, jak to na studentských placech funguje?
Svůj první studentský film jsem natáčel asi před deseti lety s Vojtou Kotkem. On studoval právě u vás v Písku a natáčel svůj absolventský snímek – a tam jsem hrál. No jo, jenže Vojta už měl tehdy za sebou, kurňa, hodně času stráveného na profesionálních placech. On už byl tehdy hotový režisér. Takže jsem pak měl pocit, že na studentských natáčeních je to jako na dospělém filmu, akorát je to všechno trochu rychleji, téměř bez peněz a s cateringem na prd. Ale herecká práce mi jiná díky tomu Vojtovi nepřišla, měl to všechno pod kontrolou. Pak jsem taky natáčel něco se studenty FAMU, to bylo taky celkem ok, ale už jsem necítil tu zkušenost. Myslím, že by pro každého studenta filmu bylo dobré, aby si vyzkoušel jakoukoliv práci na profesionálním place. Měl by totiž vědět, jak to tam funguje.
Rád bych se vás zeptal, skutečně vás to tady na FILMOVKAfestu Písek 2018 bavilo? Chvíli jsem vás v kině sledoval a přišlo mi, že jste byl těmi filmy poněkud nezaujatý…
Ono to vyžaduje hrozně moc koncentrace. Normálně máte v kině film, na který se během prvních pěti až patnácti minut naladíte, jenomže mně to trochu trvá. A když je těch filmů pak moc a navíc krátkých, stojí mě to hrozně moc energie. A tím, jak nejsem technický ani vizuální typ, tak jsem byl oproti ostatním porotcům ze soutěžních filmů méně nadšený. Ale nemůžu říct, že bych se nudil. Program byl dobře sestavený; po slabším kousku přišlo zase něco lepšího. Ale co mi přišlo šíleně dlouhé, to byl ten slavnostní večer.
Tak to je fajn, ten večer je totiž moje scenáristická práce…
(začne se smát) Tak to se omlouvám. Ne, mně jen prostě přišlo dlouhé to opakování sponzorů a tyhle záležitosti. Ale vím, že se to musí…
Comments
