Report: Rudovous – 25 let v utajení
foto Jiří Janda
Být takhle fanouškem kapely Rudovous, to je vám po čertech těžká řehole. Rubrika „plánované koncerty“ na jejích webových stránkách bývá obvykle zahuštěna zhruba tak jako legendární bílá místa na starých mapách. A když už se pánové občas přemůžou k veřejné produkci, obvykle aby se člověk za nimi trmácel někam do horoucích pekel. Třeba do Švýcarska, kde mají překvapivě stálou posluchačskou základnu a kam na své poměry relativně často vyrážejí na několikadenní turné po tamních klubech.
Jejich písničky (jejichž nosná témata jsou třeba houby nebo Šumava, vesměs však obecné příběhy hrabalovského ražení) zřejmě alpským horalům rezonují bez ohledu na to, že jsou zpívané pro ně nesrozumitelnou řečí. Bohužel ne už tak jejich krajanům…
foto Jiří Janda
Takže když se kradmou šeptandou dozvíte (no dobře, tak tedy z facebooku, ale na plakáty a podobné vymoženosti je u Rudovouse opravdu už roky nutno zapomenout), že kapela na pondělí chystá speciální koncert ku příležitosti čtvrtstoletí své širšímu publiku dosti utajené existence, není čas na hrdinství. Rychle ze zaprášených skříní vyhrabat hodně pevnou obuv, mapu, buzolu, baterku a tentokrát i pořádnou porci odvahy. Protože výroční koncert Rudovouse očividně bude taková bojovka, že by za ni zatleskaly i v tomto směru zhýčkané Rychlé šípy.
Kapela svůj předchozí výroční koncert před pěti lety uspořádala v Akropoli, což některým jejím fanouškům připadalo zbytečně fádní. Snaha pročeřit běžnou klubovou nudu okořeněná rozhodnutím padlým až na poslední chvíli pro tentokrát přivedly umělce i jejich nejvěrnější do chátrajícího mlýna v lesích za Prahou. Přitom to je – jak sami hrdě připomínají – vlastně jen o pár kilometrů z centra dál, než kdysi býval jejich domovský klub Delta. Právě v něm 21. ledna 1994, tedy na den přesně před pětadvaceti lety, poprvé předstoupili před publikum.
foto Jiří Janda
Propozice zněly v duchu dávných skautských výletů z dětství: Jeďte až na konečnou autobusu do neznámé zapadlé vísky s podivným jménem, a potom směrem na severozápad pěšky tmou asi půldruhého kilometru do lesů. Zapomeňte na mobilní signál a navigaci, nic z toho tam nefunguje. Jen úplňkový měsíc vás povede…
Po večerním putování, při němž s ke světlu v dáli ve tmě trousily tajemné postavy, a po nesnadném zjišťování, kudy se vlastně do strašidelného mlýna vchází, ovšem poutníky za překonané strázně čekala ve vyhřáté velké mlýnské podkrovní místnosti královská odměna. Kapela skutečně dorazila na místo svého koncertu (pro neznalé: Rudovous je partička, od níž se aprílového žertu můžete směle obávat i ve druhé třetině ledna).
Měsíc a překvapení
Muzikanti z Rudovousu mají navzdory svému dosavadnímu utajení za sebou účinkování v impozantní řadě o dost známějších kapel nejrůznějšího ražení (jen namátkou Echt!, Zuby nehty, MCH band, Dg 307, Schodiště, Chaprál Crazy-Plesk, Nana Zorin, Neočekávaný dýchánek, Byl pes…). Nejen proto každé jejich vystoupení slibuje silné zážitky. A pokud se výjimečně odehraje v atmosféře dozvuků zatmění Měsíce, k němuž došlo jen o pár hodin dřív, o překvapení nemůže být nouze.
Přišedší nadšenec proto mávl ruku nad tím, že v okamžiku plánovaného začátku ještě ani nezačalo zvučení. Taková drobnost jako dvouhodinové zpoždění oproti propozicím ho přece nemůže rozhodit a nějaké vzrušení potřebuje každá bojovka. A tenhle koncert pro necelé tři desítky nejvěrnějších (včetně psů a nemluvňat) byl na hlavu postavený dost.
Jak už to u speciálních vystoupení bývá, pánové se rozhodli důkladně prohrábnout svým archívem a projeli písničky ze všech období své barvité historie. Některé z nich dokonce neznal ani poučený ctitel. Večer překvapivě zahájila nejstarší písnička z repertoáru Všímej si přílivu, kterou Rudovous koncerty obvykle končí – líbí se totiž dětem, tak aby tentokrát mohly jít včas do postýlek a nebylo jim to líto. Písnička dozněla, ale na složení osazenstva se to moc neprojevilo. Mrňavá domácí blonďatá tanečnice dokonce po zbytek večera opanovala parket.
foto Jiří Janda
Kdo má Rudovouse rád, přišel si tentokrát na své – zaznělo téměř vše důležité z historie a hlavně spousta nově vypilovaných písniček. Pánové až na výjimky nezapomněli na žádný ze svých potencionálních hitů. Zpívající bubeník Bonzo se při mlácení do nástroje mnohokrát tak rozhohnil, že jej bez milosti natlačil na záda předsunutého kapelníka Martina Černého, který si kvůli tomu málem baskytarou shodil stojánek s thereminem (v mezičase jej ostatně musel bránit i z druhé strany před nájezdy nemilosrdných tanečníků). A za tu spoustu pokažených nástupů na písničky bezesporu mohl Měsíc.
S Rudovousem se nenudíte prakticky nikdy, ale vrchol jejich aktuální zábavy představují jejich Veselí čížci, zhudebněná dětská říkanka od Daniila Charmse. Kdo neviděl a neslyšel showmana souboru Čížka zpívat hláskem převysokým zdánlivě nekonečnou písničku o jeho čtyřiačtyřiceti rozverných opeřených soukmenovcích, přišel o mnoho. Večer po dvou hodinových blocích uzavřeli zasnění Lodivodi a ještě pár rychlých přídavků navrch. Svobodnější povahy z publika potom pokračovaly v pařbě, krok běžně zaměstnaných sucharů vedl půlnoční měsíc mrazivou nocí směrem k metropoli tušené kdesi v dáli za obzorem.
Jak lze z výše uvedeného odvodit, Rudovous by zřejmě nakrásně mohl od hodiny natočit další desku, kterou by přidal k letitému CD S Čížkem po funuse a novějšímu skvostně vyvedenému vinylu Krankoty (jak to, že už není dávno vyprodaný?).
Ale na co si myslíte, že se tak může nebohý fanoušek kapely těšit? Jak už sami jistě dobře odtušíte, vůbec na nic. „S deskou je to jako s blanickejma rytířema. Vyjde, až bude národu nejhůř,“ smetl nelítostně veškerá očekávání pan kapelník.
Rudovous
21. ledna 2019
Noutonice, Okoř
Comments
