Proč jít na výstavu Petra Stibrala v Topičově salonu (už jen do 29.3.!)

23 března, 2019
Anna Roubalová
umění

foto Petr Stibral

NE PRÁZDNÝ, ALE PLNÝ PROSTORU

V Topičově salónu probíhá výstava objektů Petra Stibrala, která nese název DOMŮ a je zaměřena na tvorbu několika posledních let.

Petr Stibral (nar. 1977) studoval v letech 1997-2004 akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru sochařství u prof. J. Zeithammla a v ateliéru grafiky u doc. V. Kokolii. Kromě objektů hrajících si s pojetím prostoru se věnuje objektovým intervencím přímo v krajině městské i přírodní.

Po stěnách jsou natištěné úryvky z rozhovorů s autorem, a z nich (stejně jako z vystavených věcí samotných) vyznívají dva hlavní rysy jeho tvorby – citlivost k přírodě a zájem o lidské vnímání.

Citlivost k přírodě

se ve Stibralově tvorbě projevuje nejen v tom smyslu, že citlivě umisťuje svoje objekty přímo do krajiny, ale i v jeho křehkých objektech, které jsou určeny do interiéru galerie. V nich se vztah ke krajině objevuje stejnou měrou, ale ne jako „cizí” objekt v přírodě, ale jako příroda v objektu. Objekt kynclovsky geometrický, a současně biomorfní.

Tento geometricko-biomorfní princip můžeme vidět například na objektu Sakura – Japan Mentality. Jedná se o největší ze série geometrizovaných rostlin, které na výstavě lze vidět. Jsou to rostliny vyrobené ze dřeva a papíru, které vyrůstají z květináčů naplněných betonem. Ale Stibral nekončí u estetické geometrie a narážkou na skutečnou ne-živost rostliny vzniknuvší/zasazené v betonu – na jedné z plošek papíru je zevnitř promítáno video, které papírem prosvítá, a odehrává se na něm malinký zápas japonského bojového umění. Je tam tedy i jedna plošinka digitálního umění. Exkluzivní a vtipné. Pro mě v ideálním poměru k celku, který promlouvá svým stojatým bytím a dává mi tak klid a prostor ho vnímat.

Sakura je objekt, který zaujme na první pohled, ale za ní stojí o zeď opřená Prošlapaná podlaha Georgese Braqua. Je to masivní dřevotřísková deska, která místy typicky stibralovsky trojúhelníkovitě ustupuje dovnitř do sebe, a místy ven do prostoru. Je tak tvarově čistá, jak by neprošlapaná nebyla. To je jeden rozměr, a ten další je opět přidaný vtip, narážka na nekompromisní kubizaci všeho, „na co Braque sáhnul”. Je to vtipné, a současně nadčasově estetické.

foto Petr Stibral

Zájem o lidské vnímání

Jedním z objektů, který vychází ze Stibralova zájmu o lidské vnímání, je Provázková polička. Je to ta polička, kterou můžeme najít třeba ve skautských klubovnách, prkýnko naležato, které drží na zdi provázky. Stibral tady rafinovaně pracuje s prostorem – ten prostor, který ohraničují provázky a dřevo, je vyplněný sádrou. Je to opět trochu vtip, ale taky to doléhá k hlubinám našeho vnímání, ten prostor mezi provázky a dřevem u poliček ve skautských klubovnách je tak provokativně celistvý, jako by se dal uchopit a třeba někam samostatně přesunout. Navíc tento způsob zavěšení poličky způsobuje neustálý strach, že to nevydrží, je to tak provokativně vachrlaté, až vlastně nechápu, že to drží tak, jak to zřejmě prostě drží. Jako bych měla vždycky pocit, že to drží díky tomu pevnému prostoru, kterým je to ke zdi přitisknuté. Je to zhmotnění intuitivně zhmotňovaného prostoru v našem vnímání. Geniální.

Motiv vypňování tušeného prostoru se objevuje často. Citlivost/hra s lidským vnímáním, s vnímáním tvarů, které se nám, i když nechceme, uzavírají do celků. A tak se věc, která by z podstaty věci měla být „kompletní” (například stolička), se kompletní stává až se zhmotněním obsaženého prostoru (prostor mezi nožičkami, sedátkem a zemí je vyplněn sádrou.)

To je skrytý a základní princip Stibralovy tvorby, vystavené na této výstavě, objekt buď jím vytvořený nebo již existující spojí s prostorem, který je ale bytostnou součástí předmětu. My to cítíme, i když si to neuvědomujeme.

Naprosto čistě vyplňuje tu část objektu, která by se mohla zdát prázdná, ale my ji ve skutečnosti vnímáme jako jako plnou prostoru.