Recenze: Oldřich Janota v poutním kostele ve Skokách

Oldřich Janota si pro své koncerty obvykle vybírá prazvláštní místa, jež dodávají jeho písničkám patřičnou atmosféru. Ještě víc tím posluchače nutí k přemýšlení, a nebo jim naopak usnadňuje, aby se jen tak nechali unášet jejich minimalistickými tóny a často prostými texty nebo jen shluky hlásek, v nichž si každý sám může hledat svůj obsah. Málokteré z těch míst je ale až tak podivné, jako kostel „na konci světa“ ve Skokách poblíž Karlových Varů. 

Někdejšímu proslavenému poutnímu místu v obci o půldruhé stovce duší vzalo život nejdřív vysídlení německých obyvatel po druhé světové válce. Další později odešli kvůli stavbě přehradní nádrže na řece Střele, která zatopila silnici do Skoků a blízká sídla. 

Zůstal tu chátrající barokní kostel a zbytky poblíž stojící bývalé hospody. Ruiny hřbitova a pár žulových patníků podél někdejší cesty, jež se o pár set metrů níž noří kamsi do vln. Zbytek někdejšího osídlení pohltilo křoví do červena zbarvených šťavnatých malin (chutnají skvěle). Ještě smutnějších míst, která by pod nánosem prachu již jen mimoděk připomínala dávné příběhy svých někdejších obyvatel, v zemi asi moc nenajdete.

Při cestě na místo určení je od hlavní karlovarské silnice potřeba překonat dobrých šest kilometrů hrbolaté dávno neopravované cesty vinoucí se mezi pastvinami, kterou za poslední vesničkou vystřídá už jen štěrková zaprášená polní cesta. Těch pět desítek lidí, kteří v sobotu v podvečer před soumrakem zasedli v letitých lavicích jinak silně vybydleného kostela, znamenalo účast více než slušnou. 

Protivenství cesty rozhodně stálo za to přestát. Chlad kostela znamenal příjemné osvěžení z venkovního horka, které se připomínalo jen různobarevnými slunečními paprsky procházejícími překvapivě zachovalými vitrážemi kostelních oken. 

Nálada byla vysloveně domácká. Hlavně vzhledem k tomu, že Janotova kolegyně Romana Šilhavá stačila kromě doprovodného zpěvu a hry na housle obhospodařit i své nemluvně, po většinu představení poklidně se batolící na dece pod scénou. A navíc, jak při jediném kratičkém mistrově proslovu v samém závěru koncertu posluchači dozvěděli, s nimi ještě během večera stačila oslavit své narozeniny.

U Janotových písniček je zbytečné pokoušet se dobrat jejich přesného smyslu, jednoznačného sdělení či prosté „pravdy“. Velký kus práce si s jejich dešifrováním musí dát posluchač sám, a právě ze souhry obou stran potom pramení jejich radost. Jak u těch, které by u jiného autora šly odmáznout jako náboženský balast, tak třeba i u desítky let staré a skvěle oprášené skladby Druhý břeh.

Janota by nejspíš dokázal napsat velké hity pro mainstream levou rukou (ostatně, proč asi Mňága a Žďorp na koncertech stále opakuje jeho Zrychlený vlak), nejspíš by ale taková přímočarost pro něj osobně ztratila náboj. Vždyť co by to bylo za koncert, kdyby si lidé z něj odcházející směrem k vzdálené civilizaci po hrbolaté cestě náhorní planinou nemuseli vytírat z očí všudypřítomný prach zvířený odjíždějícími auty a znovu a znovu složitě rozjímat o tom, čeho vlastně před chvílí byli svědky.

Comments

comments