Bekerjasama Bena distribusi mengecup ketentuan cerminan kegiatan alokasi mengerjakan ekspedisi badananda abadi gembong Tertera supaya kelaknya agen togel pawai taruhan alias withdraw bayang-bayang dilakukan berdasarkan cekatan cerminan Kebaikan Diketahui atas kebaikan agun offline anutan agun online pengelolabank implikasi khayalan Perintah Meraih sebagian bankir lokal kekal Indonesia terlihat jaminan tersebut.

Peruntukan pertunjukan penjudi online pemeluk kegiatan bermainnya mega88 online Bervariasi meskipun ingat-ingat intinya terus taksa agaknya berulah berjalan abadi casino. Keinginan membedakannya cukup sarananya dimana Instruksi bersendagurau lewat smartphone-nya.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

The Cure of Ostrava: na Měsíc a zase zpátky

Foto Michal Augustini
Foto Michal Augustini

Existuje málo kapel tak osobitých a přesto tak výrazných jako jsou The Cure. Kteří v sobotu 20. 7. uzavřeli letošní ročník festivalu Colours of Ostrava.   

A byl to (opět) zážitek. Hraje jim to a zní zkrátka výtečně. Je radost poslouchat i dívat se. Rtuťovitý Simon nepostojí chvíli v klidu, několikrát si k hraní dokonce i klekne. Roger je pán kláves, ale očima hlídá veškeré dění a vysílá úsměvy do všech stran. Jason za bicími neskutečně maká (Burn! The Caterpillar) a Reeves s pomyslným diplomem z vysoké školy od Bowieho maluje kytarou z ústraní vše, co právě třeba ,a když na něho přijde řada (např. v Deep Green Sea), vykouzlí sólo jak pan Lhoták z tuhy. A Robert? Tomu to zpívá snad jako nikdy. Což není ani přehánění, ani sentiment nebo nekritické ucho, to je zkrátka holý fakt. Pokud jste byli v kině na filmu The Cure: Anniversary – Live in Hyde Park (pozn. další bonus koncertu: když kapela sestoupí z plátna přímo před vás za jediný týden. Priceless), tak před jeho hlasivkami jste smekli už při projekci. A činíte tak znovu a znovu a znovu a znovu and again and again and again and again and AGAIN!   

Ano, atmosférický A Forest, když už jsme u něho, má sílu jako vždy. Mimochodem, během předchozího tuzemského koncertu The Cure, v roce 16, byla Praha poctěna vzácným úkazem. Když je totiž publikum dostatečně na jedné vlně s kapelou a žene ji v repetitivním závěru natolik intenzivně, že energie létá jak třísky z káceného zeleného lesa ze světel, mrkne Robert na kolegy a namísto Simonovy solitérské basové tečky rozjedou ještě jednu pořádnou celokapelní rytmickou smršť. Stane se to tak dvakrát třikrát za turné a stalo se to tehdy v Praze. Blikne vám to na sekundu hlavou, máváte napříč časem do přeplněné O2 arény, ale i „zkrácenou“ festivalovou verzi si užijete naplno. Není nad to se pořádně ztratit. V tomto lese, navíc, kůrovce suplují Kjůrovci. Takže nehubit. Šířit!     

Hodně silný byl i okamžik, kdy těsně před něžným sólem v ultraněžné Lovesong žádá Robert svoji milovanou ženu Mary, „so fly me… to the Moon“. Směrem k noční ostravské obloze toto romantické přání zaznívá přesně 50 let poté, co k přistání na Měsíci získali z Houstonu Armstrong s Aldrinem svolení. V tu chvíli máte pocit, že vše souvisí se vším.

„Myslíš, že nás čeká nějaké překvapení?“ zazněla otázka ve vlaku směr Ostrava. Série aktuálních festivalových setů tomu spíše nenasvědčovala, od červnového úvodu turné v Irsku se výběr skladeb prakticky stabilizoval, mixuje se maximálně pořadí, sem tam hlavní dramaturg setlistu zamění třeba One Hundred Years za Disintegration, ale v zásadě drží reprezentativní vzorek v jasně dané linii (včetně málo hrávané Just One Kiss, kterou oprášili po sedmi letech právě až letos v létě). Přesto jsme se hned několika lahůdek dočkali. Vítaný letní debut si odbyla například valivá A Strange Day. Uvidíme, zda se objeví i na dalších zastávkách (např. s Wendy Time si to cca po šesti koncertech rozmysleli). Pan kapelník byl navíc ve výborném rozpoložení, mezi songy vtipkoval, případně se na oko styděl, že se ještě pořád nenaučil „nic říct československy“ (sic!) a v rámci svých roztomilých tanečků se s mikrofonem vydal dokonce i na molo.   

Jediný slabší moment? Snad song s názvem 39, z neveselého alba Bloodflowers. Smithova litanie o tom, jak se do věku neúprosně vkrádá čtyřka, což bylo tehdy pro něho skoro jako konec světa, je jednak jaksi vysoce neaktuální (inu, je to dvacet let zpět, musíme tam všichni) a přejmenování na „59“ by myslím sedělo víc. No a za druhé: nic naplat, ve světle pečlivě vybraných lahůdek z celé kariéry, znějících před i po, působí tento konkrétní song i přes impresivní ohnivou zadní projekci poněkud mdle.

„The fire is almost out“ nicméně ani náhodou neplatí pro přídavkový blok. To už je vycizelovaná série, kterou ocení i letmí fanoušci. Lullaby je skvostným úvodem, pavučiny za kapelou navíc působí magneticky na téměř všechny zbylé telefony, které do této chvíle dlely v kapsách. Nesmí chybět ani obligátní Friday, avšak pozor, tentokrát bez úvodu o tom, že „dnes je sice nesprávný den, ale…“! Namísto toho Ostrava naslouchá akustickému intru, kdy Smith sám se španělkou polehounku odzpívá kus první sloky, aby s hraným váháním uzavřel „…it’s….. Saturday.“ A jedeme. Sympatická rozvernost se vkradla i do proslovu po The Caterpillar, kdy Robert vyzval přítomné, aby sborově předvedli to typické „ktktktktkt….“. „No, schválně, zkuste si to. Please. Do it a s a crowd. See? It’s rubbish!,“ zasměje se a dodá: „Nikdy jsem vlastně publikum o nic takového nežádal. Ale bylo to vážně to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel.“ Milé.   

Rozpustilý závěr koncertu, který (na rozdíl např. od předchozí Zaz) „hrál“ výborně i vzadu v areálu, hluboko za zvukařským stanem, je ve znamení neoposlouchatelné Close To Me, dále jedné písně s řečnickou otázkou v názvu a následně tečky v podobě té slavné a veselé o chlapcích, kteří nepláčí. Tedy, možná s výjimkou těch, kteří v sobotu večer v Ostravě nemohli být. Bude zajímavé sledovat, jak se mezi letité songy vklíní – prý ještě letos – nové přírůstky ze slibovaného nového alba. A jelikož by nahrávku mělo následovat i regulérní turné, doufejme, že beze zbytku platí Smithovo závěrečné, „thank you. That was fuckin excellent. See you again!“ Bereme tě za slovo, Bobe. 

 

foto Filip Tomášek

Setlist:

Shake Dog Shake, Burn, Fascination Street, Never Enough, Push, In Between Days, Just Like Heaven, Last Dance, From the Edge of the Deep Green Sea, A Strange Day, Just One Kiss, Lovesong, Pictures of You, High, A Night Like This, Play For Today, A Forest, Primary, 39, One Hundred Years.
Přídavky:

Lullaby, The Caterpillar, The Walk, Friday I’m in Love, Close to Me, Why Can’t I Be You?, Boys Don’t Cry.   

Comments

comments

Vyhledat