Fotograf Petr Josek: Jezdil jsem rozmláceným žigulíkem za bavorákovými kolonami

21 listopadu, 2019
Redakce
rozhovory, umění

foto Petr Josek

Petr Josek patří mezi naše top fotografy. Léta agenturní práce, volné tvorby, výstav, fotek v mezinárodních magazínech (National Geographic ad.) i porotcování prestižních soutěží by vydaly na dlouhý seznam, neměli bychom opomenout vítězství jeho ikonického snímku psa z povodní v Czech Press Photo. Bylo by toho strašně moc. Pojďme se raději teď věnovat rozhovoru o tom, jak takový život fotografa vypadá ve své všední a skutečné podobě.

foto archiv Petra Joska

Všude se píše, že jste se fotografem stát nechtěl… jak to tehdy bylo?

Moje máma pracovala v televizi a v divadle, takže jsem tam směřoval taky, lákaly mě profese jako režisér nebo dramaturg, později i kameraman. Po roce 68 ale mámu z televize vyhodili, protože vrátila komunistickou legitimaci, a to mi možná trošku odřízlo cestu na vysokou školu. Několikrát jsem se hlásil na FAMU, ale nevzali mě. Chodil jsem pak ale dva roky do “školičky” profesora Šmoka, což měla být přípravka na FAMU, a to bylo hrozně prima. Nicméně stejně jsem se tam nedostal.

Různě jsem se protloukal, dělal geodeta nebo pošťáka, až jsem začal pracovat v ČTK jako laborant; a tam se mi začala víc líbit fotka a seznámil jsem se s pár fotografy. Hodně jsem si zvětšoval fotky i pro sebe, a to tak zběsile, až jsem udělal maňasa v papírech, musel jsem to doplatit, haha. Pak mě vzali do armádního filmu, to bylo kupodivu senzační a byli tam prima lidi.

Co taková práce obnášela?

Dělal jsem asistenta produkce. Měli jsme zakázky pro televizi, ne moc armádní, ale třeba sport: dělali jsme 3 měsíce ve Špindlu školu lyžování. Nebo nějaké ekologické filmy. Bylo to fakt zajímavé, zůstal jsem tři roky. Pořád jsem si říkal, že bych chtěl někam vyjet, ale tehdy jsem si nemohl myslet na to, že bych o to vůbec žádal.

Potom se otevřel Palác kultury a já se tam přihlásil jako produkční, to bylo v roce 1980. Pustili mě tehdy do Francie, kde jsem byl měsíc, nádhera. Za další tři roky jsem potkal známého fotografa ČTK a on mi řekl, že zrovna dělají konkurz na místo fotografa: vzali mě a zůstal jsem tam 7 let. Naučil jsem se řemeslo, ale budování socialismu mě nebavilo, odmítl jsem vstoupit do KSČ, což se vůbec nelíbilo, a pak jsem ještě podepsal Několik vět… začal jsem se ohlížet, co bych tedy dělal jiného, a můj brácha měl známé u Reutera, kde jsem začal zjišťovat, jestli nechtějí foťáka. Potom byl převrat a v roce 1990 za mnou přišli a nabídli mi práci s 3měsíční zkušební dobou… a bylo z toho 24 let v Reuteru.

foto Petr Josek

Jak se lišila práce pro ČTK a pro Reuters?

Naprosto diametrálně. Do ČTK jste přišla z reportáže, nechala vyvolat filmy a udělat kontakty, z nich se vybíralo a popisovalo a dalo zase “do směny”, kde to vydali – postprodukce nebyla úplně na vás. U Reutera jsem dělal všecko včetně hledání reportáží, kromě těch, na které mě nanominovali. Musel jsem se snažit, aby mi nic neuniklo, což byla honička. Hodně chtěli Havla, tak jsem ho pořád někde naháněl. Jezdil jsem rozmláceným žigulíkem za jejich bavorákovými kolonami… to byl docela fofr.

foto Petr Josek

V 90. letech, když se rozpadal Sovětský svaz, jsem hodně jezdil do postsovětských republik, například do Moldávie a do pobaltských republik. Potom začaly události v bývalé Jugoslávii a tak jsem už chytnul rytmus agenturního fotografa. Tím, že jsem dělal všechno sám, byl jsem daleko rychlejší ve výstupu, než byli u nás zvyklí, takže na mě byli trošku naštvaní.

Na semináři ve Foto Škoda jste před několika dny říkal, že se dnes práce mění, a že vám “vycucávají” fotky přímo z foťáku.

To je dnes už všude – začalo to tak, že jste dala snímky do počítače a ten to odeslal, a dneska už máte vyloženě vysílač na foťáku, ale ještě pořád je asi nejlepší posílání přes kabel.

Foto Petr Josek

Zaujalo mě, že to podle vás změnilo fotku, když ji zpracovává někdo jiný, vybere jiný ořez než byste vybral vy…

Je to pravda. Každý to vidí jinak. Kolikrát jsem koukal jako blázen, třeba po focení mistrovství světa žen v basketu, nebo i na hokeji, co mi tam vybrali. Byly to i boje, volal jsem a “dej tam tohle!” – Proč? – “Protože ti to říkám!”… to bylo trošku frustrující, ale nestávalo se to často.

Competitors pass through a tunnel during the Women’s 15 km individual race of the Biathlon World Championships in Hochfilzen, Western Austria, March 8, 2005. [Andrea Henkel of Germany won today ahead of China’s Ribo Sun and third placed Linda Tjoerhom of Norway.] – RTXNAPA / foto Petr Josek

Jaký pro vás byl vůbec přechod na digitál?

Vůbec mi to nevadilo. Naopak, urychlilo to práci, ale ty první digitály byly 2megapixelové, to byste dnes nedala ani dětem na hraní.

Pamatuju si, jak jsem s jedním z prvních digitálních přístrojů přijel do Kosova, kde byly evakuace, a vyfotil tam jednoho pilota helikoptéry. Dal jsem to do počítače, lekl jsem se, že jsem záběr přeexponoval, ale kliknul jsem na “auto” a vyskočila dokonalá fotka, tonálně i ostrostí. Byl mu vidět každý lehce vzrostlý chlup! Neuvěřitelné. Dělal jsem z toho zvětšeniny 50×60 a nikdo ani nevzdechl!

Byla velká změna, když jste začal hodně cestovat na reportáže?

Byla, ten život byl úplně jiný. Člověk se nejdřív bál, ale když na místo přijel, dokázal si, že je schopen reagovat na podněty a nebezpečí. Zjistil jsem, že dokážu dobře reagovat, že vím, co mám dělat.

Dokázal jste se vyrovnat i se špatnými momenty, které jste viděl?

Jistě že to člověka zasáhne, ale je to vaše práce a snažíte se ji nějak odvést.

foto Petr Josek

Bylo po návratu do Prahy těžké se adaptovat na běžný zdejší rytmus?

To jo, vždycky jsem přijel a říkal – “ty vaše problééémy”. Přišly mi malicherné, ale to trvá jen tak 14 dní a už se vás ty pitomosti zase dotýkají.

Jak dlouho ty výjezdy trvají, 3 týdny? A jak často se dělají?

Několikrát do roka, trvají tak měsíc, ale v Moskvě jsem byl na druhém převratu dva měsíce, v Iráku měsíc a půl. Obvykle se střídá po měsíci, ono je to náročné nejen psychicky, ale i fyzicky.

Takový život asi není moc komfortní.

Hmotnou nouzi jsme neměli nikdy. Někdy jsme dostali krásný hotel. Ale když to nebylo možné, spali jsme, kde to šlo.

foto Petr Josek

Měl jste potřebu doplňovat si vzdělání?

Byl jsem v zásadě připravený. Teorii fotografického obrazu jsem znal z “předškoličky” od Šmoka: tam mi bylo řečeno, co je kompozice, a tam jsem se začal snažit dělat klidné obrazy. Vždycky jsem se trochu snažil, aby ta fotka “nějak vypadala”. Ono to není tak složité. Prostě nám řekl, že převádíme trojrozměrnou skutečnost na dvojrozměrný obraz.

No to můžete říct komukoli, ale nevyleze mu to, co vám.

A proto ne každý je profesionální fotograf.

Fishermen pull a net containing fish from the lake of Velky Tisy at the village of Lomnice nad Luznici near the south Bohemian town of Trebon, during the traditional Carp haul, October 13, 2010. Carp, the traditional Czech Christmas Eve dinner, is fished mostly from southern Bohemian lakes. REUTERS/Petr Josek (CZECH REPUBLIC – Tags: ENVIRONMENT)

Kterou svou fotku máte nejradši?

Jeden kolega říkal, že jsi vždycky jen tak dobrý, jak dobrá je tvoje poslední fotka. Takže se mi teď líbí fotky, co delám na mobil. Ale mám rád i Psa a fotky z Iráku a fotky ryb. Vždycky jsem měl rád snímky přírody, lidi jsem fotit ani nechtěl, radši jsem měl zátiší a krajinky – hry stínů, kompozice…

foto Petr Josek

Je ještě nějaké místo, kam byste se chtěl podívat s foťákem?

Ani nevím. Mám pocit, že jsem toho vyfotil poměrně hodně. Pokud někdo projeví zájem o reportáž, rád řeknu ano, ale že bych se sám někam vrhal jen proto, abych fotil, to už asi ne.

Co nějaká publikace? Vzpomínky?

Jste už několikátý člověk, co mi říká, že bych měl udělat knížku, ale já nevím. Takové vyhrabávání starých věcí nemám moc rád… ale ještě přemýšlím. Brácha (překladatel Jiří Josek) měl nakladatelství a říkal mi, že bysme spolu měli udělat knihu. Bohužel ale loni zemřel, takže nevím, jestli se mi do toho chce.