Dialog vedený v několika jazycích / The Young Gods
Švýcarští The Young Gods letos potřetí (a počtvrté, protože se opět jedná o dvojitý koncert a zahrají i 4.12.) v Praze, taky po šesti letech v Olomouci, den předtím v Bratislavě. Našinci i slovenští bratři tuto kapelu mají zjevně rádi. Když jsem tyto pány objevil, netušil jsem o hypu, který se kolem nich vznáší. Univerzita mě učí myslet otevřeně, tak jsem se pustil do průzkumu nových vod. Vyšlo to tak dobře, že jsem začal tím, co právě letos do našeho kraje přivezli. Mluvím o letošním albu DATA MIRAGE TANGRAM, které působí tak nějak ambivalentně, avšak jen v dobrém slova smyslu. Jde o ambientní propojení sampleru s kytarou, dialog francouzštiny a angličtiny, o fúzi toho, co nabízí předchozí tvorba. Právě ze zmíněného letošního alba bylo v Praze slyšet nejvíce kusů a nutno přiznat, snad i deklarovat, že to bylo skvělé.
V kombinaci s místem, jímž byla žižkovská Akropole, to všechno najednou dává smysl. Prostory malebné, menší, magické. Koncert byl až na pár židlí na balkóně vyprodaný, ale ve finále se v předních řadách dalo bez problému existovat a nechat se pohltit skromným aranžmá, které si chlapi připravili.
Úvodními skladbami byly úvodní a třetí píseň z DATA MIRAGE TANGRAM ve francouzštině – Entre en matière a Figure sans nom. Tady se ještě tak nějak oznamovalo, jakou to bude mít podobu a zároveň zaručovalo, že nudit se nebudeme. Skromnost je to slovo, a hlavně dojem, který čiší ze všech tříhudebníků, zpěváka a kytaristy Franze Treichlera, Bernarda Trontina za bicími a samplera/klávesisty Cesara Pizziho.
Když publikum otrkali, pustili to naplno – anglické kusy Tear Up the Red Sky a All My Skin Standing. Tady se nejedná o samply, tady hrají všichni tři poctivě na to, co umí, a je to slyšet. Kytara v rukou Franze působí jako prak v rukou Davidových, je nebezpečná a přesná, má černou barvu, uchopení je jisté, ale nijak nespěchá. Rozehrávají se drásavější pasáže a výbušné bicí.
Vše tohle připravuje plochu pro pomalejší, téměř písničkářskou, vcelku dojemnou skladbu Moon Above. V tomto kusu dominuje vokál střídaný bluesovou harmonikou, kterým asistují bicí a samply. Už od tohoto kusu se však vzdalujeme od kytary v rukou člověka a předáváme ji stroji, který ji umí velmi věrně zastoupit, zvuku dominují samply od Cesara Pizziho. Kapela odehrává svižnější, téměř taneční písně jako je třeba About Time z alba Super Ready / Fragmenté (2007).
Celý set trval s výživným, svižným a uhrančivým přídavkem skoro dvě hodiny a to je, myslím si, hraniční čas pro udržení dostatečné pozornosti – a to se povedlo. V momentě, kdyshow mohla působit dojmem, že se už nic nestane (tedy kromě snad všemi očekávaných hitů na konci), se do toho opřeli s novým dechem, naplno a s respektem vůči publiku. Bylo krásné sledovat, jak si Franz a následně i Bernard podávají ruce s lidmi v publiku a jak jsou dojati tím, že je Praha vítá vyprodaným sálem naplněným uctivým potleskem.
V mém případě došlo téměř k zjevení. Objevil jsem The Young Gods naživo a souhlasíme (i s kamarádem, který mě doprovázel) hypem, který tato formace vzbuzuje. Dialog, který vedou s publikem je upřímný a bohatý. Přijdu si skoro jak Ivan Trojan v Jedna ruka netleská, když pronesu, že Vám s pocitem největšího štěstí oznamuji, že to stálo za to a že si The Young Gods i Akropole zaslouží druhý vyprodaný koncert v řadě.
Jsme na konci roku a od nadšených fanoušků nebylo těžké přeslechnout, že se pro ně jednalo o koncert roku. Při zamyšlení nad žebříčkem letošních nejlepších koncertů se The Young Gods na bednu dostanou, po Plastic People of The Universe na Pohodě a The Underground Youth v Kasárnáchv Karlíně.
foto Jiří Janda
The Young Gods (SUI)
3. 12. 2019
Palác Akropolis, Praha
Comments
