30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Danem Waltersteinem

Dan Walterstein
Dan Walterstein

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme povídání s Danem Waltersteinem, jedním z posluchačsky nejoblíbenějších DJů Radia 1.

 

Kdo hraje Pixies?

Kdy jsi přišel do Radia 1 a jak na to vzpomínáš?

Radio 1 jsem kdysi objevil úplně náhodně. Hledal jsem místo pro svou věž, což bylo dvojče, na kterém se pouštěly a případně nahrávaly kazety. Ladil jsem frekvence a najednou jsem se dostal do místa, kde hrála kapela, kterou už jsem tou dobou znal. Šlo o Pixies. Říkal jsem si: „Sakra, které rádio u nás hraje Pixies?“ Bylo to Radio 1 a já si uvědomil, že tady máme stanici, která hraje muziku, co mě zajímá. Od té doby uběhlo pár let a já s Radiem 1 usínal i vstával. Někdy v roce 1995 mě napadlo, že bych chtěl být součástí vysílání Radia 1 ani ne kvůli egu nebo touze sdělit světu můj hudební názor a myšlenkový pochod. Fenomén rádia jako média jsem načal už v raném věku, vždycky mě zajímalo mluvené slovo, verbální projev a hlavně hudba. Tahle kombinace se mi líbila víc než obraz v televizi. Jako dítě jsem pod polštářem poslouchal takzvaný tranzistorák, což bylo rádio, které mělo dvě korekce – zvuk a ladění frekvencí. Bavily mě pořady typu S mikrofonem za hokejem, který už se pár let nevysílá, ale na svou dobu šlo o majstrštyk mluveného slova. Komentovat do rozhlasu rychlost hokeje považuju za něco úžasného, co se nedá s televizí srovnat. Vím, že tuhle relaci už od dětství ladili i někteří posluchači Radia 1. Chtěl jsem se něčemu takovému věnovat a jaká jiná stanice než ta naše by přicházela v úvahu? Měl jsem vztah k některým personám vysílání, ze kterých se už tehdy stávaly ikony, a za zeptání člověk nic nedá. Vytočil jsem číslo to studia a zvedl to Jirka Neumann, což bylo super. Domluvili jsme se, že bych dorazil na konkrétní čas a ozkoušeli by mě ve vysílání společně s Miladou Horkou alias Rachel. Přivezl jsem si vlastní kompakty, pro mladší generaci CD nosiče, a předpřipravil si svůj první výběr. Mé historicky první vysílání tak proběhlo v roce 1995 společně s Rachel.

 

Pamatuješ si, jak ses cítil a jaké vlastně bylo tvé první vysílání?

Docela vtipné. Jsem poměrně vysoký a když mi otevřeli dveře v Londýnské, tak jsem se svými 191 centimetry musel sklopit oči na vítajícího Jirku Neumanna. Představil mě Rachel a šli jsme rovnou do studia. Neřekl bych, že jsem cítil vyloženě nervozitu, obvykle tím netrpím, ale přesně si vybavuju jednu konkrétní věci. V té době se verbální projev v Praze a Středních Čechách hodně protahoval ve stylu: „Ahóóóój, poslouchááááte Ráááádio 1.“ Tehdy jsem si jasně řekl, že přesně tohle nesmím nikdy dělat, protože to vážně není dobrý projev.

 

Ty vlastně nepocházíš z Prahy?

Narodil jsem v Městci Králové ve Středních Čechách a do dvou let vyrůstal v Poděbradech. Můj otec je specialista v určitém oboru a měl být převelen a dostal na výběr oblasti severní Moravy nebo severních Čech. Asi naštěstí si vybral Severočeský kraj, což hodně ovlivnilo můj budoucí život.

Téměř bájné dveře do Londýnské

První směna tedy proběhla dobře. Potom ti v rádiu nabídli stálejší angažmá, nebo to ze začátku bylo jen nárazové?

Ze začátku šlo hlavně o záskoky za lidi, kteří ve své směně zrovna nemohli vysílat. Později jsem dělal hlavně noční směnyy.  Neexistoval internet a ve studiu jsme měli jen mixážní pult a telefonní přístroj, na který pravidelně volali posluchači s hudebním přáním, trablemi a výjimečně i sebevražednými sklony. Jednou jsem přes dvě hodiny po telefonu rozmlouval rozhodnutí jednoho posluchače. Přežít šest hodin nočního vysílání a neusnout byl hardcore. A kdo tvrdí, že nikdy neusnul, tak lže. Mně se to stalo asi dvakrát.

 

Já jsem při noční směně neusnula nikdy. Ale možná je to tím, že jsem se s lidmi víc hádala. Dneska posluchači do studia volají výrazně míň. Máš nějakou teorii proč?

Telefonátů do studia ubylo výrazně i přesunem z Říčanské na aktuální Vinici. Mám pocit, že starší telefonní číslo měli lidi číslo do studia zapsané v paměti. Osobně si myslím, že mají zároveň větší úctu nás nechat pracovat v klidu. Ale na chat teď píšou otázky k hudbě a podobně.

Mike H a Dan Walterstein v aktuálním studiu na Vinici

Jaké jsi ze začátku na Radiu 1 hrával písničky kromě Pixies? 

Ačkoliv se Pixies stali takovou mou spojkou s Radiem 1, tak jsem stejně jako ty a několik dalších moderátorů spíš „cureofil“. The Cure zbožňuju asi od 13 let a považuju je za svou osudovou kapelu. Pamatuju si, že jsem během prvních vysílacích směn určitě hrál Björk, která tehdy zažívala obrovský hype po celém světě. Nechyběli ale ani Nine Inch Nails, dobrý hip hop nebo česká alternativa typu Psí vojáci. V devadesátkách se hodně chodilo na Prouzu a Priessnitz, protože hrávali společná vystoupení. Jedna kapela z Frýdku a druhá z Jeseníku, tudíž měly společnou cestu. Později se koncertně rozdělily, protože zjistily, že se jejich fanoušci vlastně moc neprotínají. Osobně mě ale vždycky víc uchvacovala hudba Prouzy, miloval jsem osobnost a projev Tomáše Hampela jako frontmana. Budiž mu nebe přívětivé a země lehká. Jsem ale přesvědčený, že v mých prvních směnách figurovaly obě tyhle skupiny.

 

Kdy potom přibyla taneční muzika? Později jsi jeden den v týdnu začal hrát elektroniku a jiný den spíš kytarové věci.

Pořád se snažím držet eklektičnost vysílání Radia 1. V pondělí dávám prostor aktuální kytarové scéně a myslím, že představování novinek na začátku týdne funguje poměrně dobře. Věci, které dnes vycházejí v rámci hudební světa, jsou pro mě osobně naprosto úžasné. Takže důraz na kytary, k tomu nějaké experimentální abstrakce a taky hip hop. Při pondělní směně se zároveň snažím potlačovat mainstream, nikdy mi moc nevoněl, přestože všichni chápeme význam slov jako globální hit a evergreen. Jako příklad mě napadá song Jump Around od House of Pain, který vyšel v undergroundu a postupně prorazil do hlavního proudu. Na pátek jsem před mnoho lety nasadil taneční notu. Určitě mi prominou Saša Michailidis a David Štěrbáček, kteří tehdy skvěle vedli Radio 1 a mnohokrát se mnou diskutovali, jestli takhle tematicky zaměřené vysílání vyhovuje posluchačům. David navrhoval, abych propojil oba dny v jeden a nabízel mix kytarovek a tanečna. Hájil jsem si to tak, že mít páteční dopoledne nastaveno jako taneční warm-up pro lidi, může být fajn. 

 

Rockotéky v Poděbradech

Evidentně se to potvrdilo. Jako DJ v klubech jsi hrál výhradně taneční hudbu, nebo jsi pouštěl i kytarovky?

Od začátku jsem byl alternativní rockový DJ. Už na začátku 90. let jsem pořádal rockotéky i pro několik stovek lidí. Provozovali jsme vlastní rockový klub v Poděbradech, jeden z prvních v České republice. Jmenoval se Průjezd a vznikl na jaře 1990, ale protože neexistoval internet, tak se o něm dneska nikde nedočtete. Fungoval asi rok a moc fotek z té doby nemáme. Bylo mi 18 let a neměl jsem žádné ekonomické základy provozování čehokoliv, takže to finančně dopadlo asi tak, jak to dopadnout mělo. Potkal jsem ale spoustu zajímavých i slavných lidí, byla to dobrá zkušenost. Provozování rockoték a pouštění muziky stylem play–stop, kterou jsme i komentovali, mě přestalo naplňovat ve chvíli, kdy jsem přišel na první party, kde se mixovala hudba. Šlo o party kolektivu Lighthouse v Ládví a mě došlo, že bych chtěl umět něco podobného. Došlo na nákup gramofonů a vinylů, ale hlavně trénování mixingu jako takového. Nejvíc mě na tom všem zajímala dovednost propojit dobře dvě skladby do sebe tak, aby výsledek dával smysl. Postupně se ze mě stal aktivní DJ pod nickem Dan Cooley, který mimochodem nikdy neměl znamenat, že bych snad byl cool. Seděli jsme v hospodě na pivu a řešili jsme moje dlouhé německé jméno, zkrácení na Dan Walter ale nedávalo smysl, protože ten už hraje v The Tchendos. Kamarádi vymýšleli pseudonym a někdo třeba navrhoval, že bych se mohl jmenovat Louka po vzoru Loutky. Potom jeden z nich poznamenal, že mám přece hodně rád německého producenta Iana Pooleyho. A od té doby ze mě byl Dan Cooley.

 

Klubovou DJskou kariéru jsi ukončil teprve nedávno. Jak bys pocitově shrnul své dlouholeté působení v klubech?

Rockové pouštění bez mixingu probíhalo zhruba mezi lety 1990 a 1999. Ke konci už jsem věděl, že chci mixovat. Na jednom večírku v klubu Roxy hrál DJ, kterému to moc nešlo, jeho mixy se dají označit za takzvané brambory. Pozastavoval jsem se nad tím, jak hrozně to zní, a někdo vedle mě řekl: „Tak se to nauč a buď lepší, vole.“ Vzal jsem to jako výzvu. Pár dní nato jsme jeli koupit gramofon do Eiffel Records, tehdy stál asi 30 tisíc korun. Koupit si jich několik a k tomu mixážní pult i odposlechy nebylo jen tak. To ví ostatně každý, kdo se kdy zajímal o jakékoliv tvoření muziky.

Doma jsem hodně trénoval a chodil hrát všude, kam mě pustili. Takže do kaváren nebo přes den otevřených klubů bez jakéhokoliv honoráře. Měl jsem radost, že si můžu zahrát někde, kde to můžu dělat o něco víc nahlas. V roce 2000 jsem od Tomáše Znamenáčka, který dělal hlavního dramaturga Roxy, dostal téměř direktivní příkaz, že vystoupím na party, kde se jako hlavní host představí Bushwacka. Myslel jsem, že spadl na hlavu, protože jsem tehdy aktivně hrál asi půl roku. Nakonec to ale byla moje první velká akce. Pamatuju si, že jsem se fakt dobře připravil, co se týče vinylů. Přesně jsem věděl, co chci hrát, a mix nikdy neujel někam, kam by neměl. Přišla spousta mých přátel, ale já se ani jednou nepodíval na parket. Oči jsem měl celou dobu sklopené ke gramofonům, protože jsem se před tisícem lidí v Roxy takzvaně styděl.

 

Máš zásadní momenty, které si ze svého hraní po klubech vybavíš?

Momentů, které bych si měl pamatovat, je docela hodně. Různé hraní na festivalech v dobách, kdy taneční hudba letěla nejvíc, bylo úžasné. Reporty v časopisech, kde jsem si přečetl své jméno, mě utvrzovaly, že to má význam. Nikdy jsem hraní neměl spojené se slávou, penězi a drogami, mixování mě prostě jenom bavilo. Rád jsem poznával lidi, cestoval a hledat muziku. Vždycky jsem se snažil zachytit téma daného festivalu nebo klubu, ale vzpomínám si i na sety, které se mi nepovedly. V jednu domu jsem byl pracovně tak zatížený, že jsem měl DJ set třeba až na třetím místě zájmu a nevěnoval dostatečný čas přípravě. Dneska má člověk muziku v počítači nebo na flashkách a není žádný problém si připravit famózní wam-up před show nějaké hvězdy.

Jako návštěvníkovi mně ze všeho nejvíc utkvěl v hlavě Mystic Sk8 Cup, kde na party z neděle na pondělí vystupoval nebožtík DJ Loutka. Za svítání slunce hrál Dark & Long (Dark Train) od Underworld, lidi už jezdili do práce a my se cítili naprosto svobodní. Jako aktivní DJ si nejvíc pamatuju hraní na svatbě někde na jihu Čech. Začal jsem hrát asi o půl jedenácté a těch zhruba padesát mladých svatebčanů zůstala až do čtyř do rána.

 

Měl jsi pocit, že se nějak navzájem podporuje tvé hraní na akcích a v rádiu? Přemýšlel jsi, jak spolu tyhle aktivity souvisí, nebo sis takovou otázku nekladl?

Vzhledem k tomu, že moje pracovní pozice je marketingový specialista, tak tomu rozumím docela jasně – jsou to dvě provázané nádoby, které si dělají reklamu navzájem. Ne, že bych snad zneužíval Radia 1 k tomu, abych si dělal promo, ale samozřejmě jsem občas informativně oznámil, že o víkendu někde hraju. Na druhou stranu mě vždycky těšilo, že v závorce za jménem mám vždy Radio 1. Vždycky jsem byl poctěný, že můžu reprezentovat tuhle stáj a značku. Kdybych si někdy musel vybrat, jestli zůstanu klubovým DJ nebo moderátorem Radia 1, tak bych vždy zvolil druhou možnost.

 

Stávalo se, že jsi někdy lidem v klubu představil skladbu, kterou jsi pak pouštěl i v rádiu? Pokud ano, fungovala v obou případech?

Jo, stávalo se, že jsem nakupoval muziku a doma na solidních bednách kolikrát zněla skvěle. Tak už jsem se těšil, jak ji v pátek dopoledne pustím na Radiu 1, kde bude na lepších bednách znít ještě líp.

A pak ji v pátek večer dotáhnu do klubu, kde už nezní. Buď se trefí do špatného časového úseku nebo mezi dva tracky, které zní mnohem líp. Obrácený pohled na věc nastává, když track doma nefunguje úplně dobře, v rádiu to působí lépe a v klubu je to absolutně nejlepší. Navíc když dostaneš reakci lidí, kteří se skvěle baví.

 

Jak vnímáš proměny Radia 1 za dobu, co na něm působíš? Přece jen jsi jeho součástí už mnoho let a zažil jsi různé podoby, lokace a vedení

Prvně bych jmenoval Lenku Wienerovou, bez níž by Radio 1 neexistovalo. Její pohled je neměnně dobrý a nikdy nikomu nikam neustoupila. Mám rád radikální postupy a ve svém životě nic nevidím šedivě – buď je to bílé nebo černé a nic mezi neexistuje. Co se týče vedení moderátor, tak nelze nezmínit éra Saši Michailidise a Davida Štěrbáčka, kteří vytvořili tým dvou šampiónů. Celková kreativita a přemýšlení o tom, jak oslovit posluchače různými zajímavými věcmi, které se netýkaly vyloženě hudby, ale jiných forem zábavy, se podle mě pořád nepodařilo překonat. Teď jsem ale šťastný, že se tomu blíží dvojice Zdeněk Lichnovský a Honza Marek se svým vlastním pohledem, který mě dostává na kolena.

Co se týče proměny v průběhu let, tak si pamatuju, jak kdysi Saša na poradě řekl jednu jasnou vizi. A sice, že Radio 1 musí vždy zůstat alternativní a nikdy by se nemělo dostávat do modelu mainstreamu. Jsem moc rád, že i když si člověk pustí Radio 1 teď, tak stále dává smysl „jiné rádio než jiné rádio“.

Dan Walterstein

Napadá tě téma, na které nepřišla řeč a chtěl bys k němu něco zmínit?

Jako dlouholetý motorista řídím hrozně moc rád. Co se týče moderátorů Radia 1, tak bych k sobě připodobnil Josefa Sedloně, který to má úplně stejně. Lidi, kteří jsou ekologičtěji zaměření, tak by to možná úplně neschvalovali. Ale když řídím a vidím před sebou auto, které má na skle samolepku s logem Radia 1, tak mně to jako marketérovi dává jasné tušení, že si stanice vede velice dobře.

Viděl a slyšel jsem spoustu rozhovorů s mnoha hudebními publicisty, které našemu rádiu předvídali brzkou smrt a nezájem lidí. Nemyslím si, že to tak je. Rádio jako takové bude vždycky fenomén, protože jsou lidi přehlceni koukáním na obraz. To, že na ně mluví hlas z přijímače v autě nebo doma, budou mít lidé vždy rádi. Setkávám se i s příběhy lidí, kteří vnímají Radio 1 jako velký brand a svůj životní osud. Obdivují totiž, jak je svobodné a může nabízet alternativu k mainstreamové kultuře. Přesně to velmi cením a vždycky cenit budu. Jsem šťastný, že jsem stále součástí toho všeho. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se na tomhle příběhu podíleli srdečnou a srdcařskou formou. Těší mě, že na stanici hrají lidi, kteří mají ego zastrčené někam za roh a jde ryze o vztah ke kultuře a fenoménu Radio 1.




A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

 

 

Comments

comments

Vyhledat