30 dní se Životem v éteru: Rozhovor se Standou Zimou

Standa Zima na jedné z oslav narozenin R1, foto Bára Zítová
Standa Zima na jedné z oslav narozenin R1, foto Bára Zítová

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku, a jako bonus tu jsou rozhovory, které se nevešly celé. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme rozhovor se Standou Zimou nejen o samotných začátcích R1.

Jak vzpomínáš na chvíle, kdy ses dostal do party Radia 1?

Úplně první spojku jsem chytl od Pavla Hronka, který se mnou čtyři roky chodil do třídy na gympl. Vždycky byl tak trošku cvok a vizionář, který lítal v oblacích. Věděl, že mě hodně zajímá hudba, protože jsem sbíral desky a chodil na burzy. V prosinci 1989 mi zavolal a zeptal se, jestli nechci dělat v novém nezávislém rádiu. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká nová „hronkovina“, ale pak mě pozval na schůzku s jeho spolužáky z Pedagogické fakulty. Tuším, že se uskutečnila v Obecňáku a nechyběl tam Ondřej Štindl, David Litvák a asi ani Jirka Neumann. Kluci mi přišli velmi rozumní, a tak jsem nápadu začínal věřit.

 

Pamatuješ si na něco z této schůzky?

Vyprávěli známou story o tom, jak se vrátili z Rumunska, kde studenti dostali od jedné francouzské stanice vysloužilou vysílačku a založili si studentské rádio. Prý je to tak strašně dostalo a inspirovalo, že chtěli něco podobného zrealizovat v Praze. Pokud vím, tak šlo o historicky druhou schůzku, co se týkala našeho budoucího rádia. Poprvé se kluci sešli v rámci kolektivu na peďáku. Řešily se praktické věci i otázka, jak vysílačku dostaneme do Československa.

 

Co se dělo potom, co už jste vysílačku měli?

Toto období mám zahaleno milosrdnou mlhou. Po řadě schůzek se začali nabalovat kamarádi kamarádů a vznikla organická komunita, do které se připojil třeba i Vladimír Vintr. Vysílačka dorazila a někdo zařídil možnost vysílání z věžáku na Zeleném pruhu, kam by šlo na střechu přimontovat anténu. Jak blázni jsme tam vybavení 24 hodin denně hlídali a střídali se na službu, ani nevím proč, když dole v baráku pracoval placený hlídač. Byli jsme paranoidní, že nám techniku někdo vezme, a hrozně jsme se těšili na začátek. Učili jsme se vysílat naslepo do zdi. Vytvořila se báječná skupina lidí, která byla zasazena do skvělé doby. První čtyři roky po revoluci neměly chybu, něco takového už možná další generace nikdy nezažijí. Denodenně někdo přicházel se zprávami, že opodál vznikl nový klub nebo bar. Každý den člověk potkal hromadu nových lidí, zkrátka šlo o velmi inspirativní a intenzivní čas. Lidi z celé světa včetně USA sem jezdili a hltali tuhle energii s námi. Na něco takového se nedá zapomenout.

 

Díky čemu vydržel tento esprit? Radio 1 se sice proměňuje, ale pořád tady je.

Komunita se vytvářela velmi přirozeně. Člověk oslovoval své přátele, kteří taky žili hudbou a měli doma sbírky hudby. Navzájem jsme se ovlivňovali, o hudbu jsem se aktivně zajímal a v některých úsecích se vyznal, ale plno lidí okolo rádia mně otevřelo oči. Díky Josefovi Sedloňovi a dalším jsem objevil nové obzory, sedli jsme si a fungovali jako parta. Byli jsme mladí, neměli jsme žádné závazky a většinou ještě studovali. Když někdo vysílal, tak se pět dalších lidí motalo okolo studia, a pak šli všichni společně na špeka. Každý večer se něco dělo. Radio 1 byl meeting point. Z přirozených důvodů už to tak dneska bohužel nejde kvůli nedostatku času a možností nebo korporátnímu prostředí.

Dávné studio v klubu Bunkr, foto archiv Radia 1

Je to hlavně tím, že dnes má většina rodiny a děti, takže spontánní hospoda po vysílání nepřichází v úvahu?

Určitě to tak z velké části je. Člověk má přece jenom jinou životní energii, když je mu 25, a když 45 let. První roky po revoluci byly prostě jiné, spadnul hnusný režim a všichni z toho byli šťastní. Nový režim zatím ještě nezapustil kořeny. Děly se anomálie, že ve výstavní lokalitě Starého města fungoval undergroundový klub U zoufalců, který vedl náctiletý kluk. 

Když se řekne Radio 1, jaké chvíle nebo body si vybavíš?

Pokud mám být konkrétní, tak zmíním celé první období v Lodecké ulici u Petrského náměstí. Měli jsme super prostory a díky tomu, že jsme je sdíleli s klubem Bunkr, tak se okolo motalo vždycky hodně lidí. Řada DJů tehdy hrála přímo v klubu z cédéček, která se tehdy využívala i ve vysílání. Jeden večer jsme takhle hráli s Michalem Mákou a okolo devíti najednou dorazily dva chlápci v obleku a s drátkem za uchem. Prohledali celý klub, odešli a po chvíli se vrátili s Václavem Havlem. Doprovázely ho dvě holky, všichni na nás kývli hlavou a došli až do kukaně, odkud jsme hráli. Koukal na cédéčka a zabručel něco ve smyslu: „No, dobrý. Já mám teda doma víc cédéček.“ Kvitoval, že tam máme The Rolling Stones. V momentě, kdy Michal pustil písničku Loser od Becka, tak holky zvedly Havla ze židle a šli spolu trsat na parket. Nezapomenutelná chvilka, bezstarostnost mládí byla super.

Standa Zima a Michal Máka v Bunkru

Zmínil jsi Pavla Hronka. Jak vzpomínáš na spolupráci s ním?

Mělo pro mě hořkou pachuť, když byl odejit z rádiu. Došlo k nějakému konfliktu, který jsem nikdy nerozklíčoval a popravdě řečeno jsem na to ani neměl chuť. Osobně mi to celé přišlo líto, Pavel mě do rádia pozval a ze všech kluků jsem ho znal nejdéle. Co přesně se stalo, fakt nevím.

 

Koho z někdejších osobností Radia 1 bys ještě rád připomněl?

Pamatuju si Zorana Stehlíka, který byl od začátku tak trochu zlobivé dítě. Kde byl velkohubý Zoran, tak byla zábava. Do každého se navážel, ale vždy v rámci legrace. Důležitou personu pro mě na začátku představoval i Jan Gregar alias Pudink, tehdy basák první sestavy Ecstasy of Saint Theresa. Honza je svérázný týpek, který tehdy vysílal ve dvojici s Pavlem Bidlem. Nohy měl na stole, hodně hulil a sotva mluvil. Bidlo začínal jako technik a zajímal se o hip hop, který měl tehdy komerční pachuť, přesto ho dokázal profiltrovat do vysílání. Puding občas něco zamumlal do mikrofonu, Bidlo vyjel správné šavle a pustili nějaké patnáctiminutovou neopsychedelickou skladbu od Spacemen 3. Nevím, jak se něco takového poslouchalo doma u přijímačů, ale koukat na ně naživo bylo neuvěřitelné.

Pudinkova průkazka z dob, kdy Radio 1 vysílalo z Bunkru na frekvenci 92,6

Vnímal si, že pak Radio 1 začalo mít parametry normálnějšího vysílání, úkorně? Byl to vopruz, nebo jste od úplné anarchie chtěli přejít k větší profesionalitě?

Kolektiv osciloval od úplných punkáčů, kteří neuměli mluvit. Nešlo jen o vady řeči, prostě jim nebylo rozumět, protože se třeba blbě nadechovali nebo polykali hlásky. Formálně jsme asi všichni zněli šíleně. Dokonce nám zaplatili člověka, který nás přišel učit různé praktické zásady. Části lidí bylo úplně jedno, jakou má vysílání formu, šlo jim o hudbu. Druhou skupinu, do které se řadím i já, vlastně mluvený projev trochu štval. Obsah našeho vysílání mě bavil vždycky, ale je důležité se naučit i aspoň trochu frázovat. Chtěli jsme vysílání dát i formální stránku, což se postupně dělo. Doteď všichni někdy zakopneme, ale snad už se to dá přetrpět.

 

Mnoho lidí si vybudovalo vztah k různým místům, odkud se vysílalo. Máš to podobně?

Bunkr byl jedinečný díky sepětí s klubem, protože tam už tehdy hrála zajímavá jména. Hudebníky jsme přímo ze zvukovky přetáhli o deset metrů vedle do studia. Z produkčního hlediska to tudíž bylo velmi obratné a pohodlné. I když existovala formální pravidla, tak do studia chodil kdekdo. Někdo tam přivedl grungovou holčičí kapelu L7, která byla hodně rozjetá. 

 

Co tam L7 tropily?

Po koncertě dorazily do studia se spoustou dalších lidí. V podstatě přebraly vysílání, DJ odešel na bar do Bunkru, zatímco holky moderovaly. Nikoho to tehdy moc nepřekvapovalo, dotyčný se vrátil a zas si převzal mikrofon. Hrozná anarchie, ale vlastně s ničím nebyl problém. 

Po skončení Bunkru jsme se stěhovali na Výtoň. Šlo o bytové prostory v přízemí, vlastně docela bizár. Pronajímal nám je nějaký fanoušek, který ten byt nepotřeboval. Divné, ale nějak to fungovalo. Pak se rádio přesunulo do Londýnské, kde zas v podzemním studiu chyběla okna, takže trochu depresivní prostředí. Na druhou stranu se tou dobou z programového hlediska dělo hodně zajímavých věcí. Tehdy bylo Radio 1 fakt kreativní a vznikaly zajímavé pořady. V podzemních prostorech v Londýnské pak už zůstalo jen nahrávací studio a s vysílacím studiem jsme se v baráku posunuli nahoru. Vybavuju si ty mříže a dvoreček, kam se chodilo kouřit. Hodně se využívalo nedalekého divného baru Ještěrka, kde se prodávaly i věci, o které jsme ani neměli zájem.

Londýnská 67, někdejší sídlo R1

Líbilo se ti v následujícím studiu v Říčanské u Orionky?

Tehdy jsem na necelý rok vycestoval na Nový Zéland. Odjížděl jsem ještě v éře Londýnské a vracel se na novou adresu. Na jednu stranu to bylo docela divné, protože už lehce započínal korporát a v prostorách se poprvé objevily i jiné stanice. Z dnešního pohledu to ale bylo furt super, měli jsme tam zeleň a příjemnou zahrádku. Samotná vilka se mi líbila, ale řada lidí to nesla těžce. 

Jerry Žák, Petr Metelka a Standa Zima ve studiu v Říčanské

Na Nový Zéland si prý tenkrát odlétal s tím, že si potřebuješ dát pauzu od hudby. Vážně to tak bylo?

Šlo o jeden z důvodů, zároveň jsem řešil i osobní věci. Byl jsem tehdy nějak nešťastný a na Zéland odjelo víc lidí okolo mě. Vždycky mě lákala tamní příroda. Hudby jsem ale fakt měl až moc. Neustále v práci, a pak doma, kde jsem si automaticky pustil muziku. Kromě rádia jsem vystupoval jako DJ, kde do mě tracky praly z odposlechu, a navíc jsem si často nosil walkmana. Hudbě jsem vděčný za hrozně moc, ale v jednu chvíli už mi to přišlo zralé na Chocholouška. Asi tři měsíce jsem na Zélandu neposlouchal vůbec žádnou hudbu, poslouchal jsem ptactvo, které tam zpívá úplně jinak než ve střední Evropě.

Jaké bylo najednou vypadnout z hudby?

Šlo o výbornou zkušenost, protože jsem nikdy předtím neabsolvoval takhle dlouhou cestu do zahraničí. Z velké části jsem žil na venkově, protože jsem pracoval na vinicích a farmě. Do té doby jsem na venkově strávil maximálně měsíc, když jsem o letních prázdninách navštěvoval babičku. Došlo mi, jak málo potřebuje svobodný člověk k životu, pokud tedy vyloženě nemá závazky a rodinu. Přišlo mi to jako úžasné poznání, ze kterého doteďka čerpám. Říkám si, že není špatné k životu přistupovat skromně. Město generuje falešné potřeby. Spoustu věcí opravdu nepotřebujeme, ale neuvědomujeme si to, protože jsou ve městech všudypřítomné, a protože je má každý, myslíme si, že je musíme mít taky. Na Novém Zélandu mě zajímalo, jaké bude počasí druhý den, a tak jsem jen koukal na oblohu.

 

Měl si chuť se do muziky vrhnout znova, když ses vrátil do Česka?

Určitě ano. Na Zélandu jsem si příjemně odpočinul a měl satisfakci z manuální práce. Výsledky duševních činností občas nejsou úplně markantní, což může být frustrující. Nemůže si na věci sáhnout, kdežto při práci na farmě vidíš všechno. Do Prahy jsem pak přijel nabitý chutí dělat nové věci a zase se ponořit do hudby.

Standa Zima ve studiu v Říčanské

V 90. letech jsi jistě vnímal i nástup taneční a elektronické muziky. Jak jsi tuto proměnu vnímal?

Šlo o jeden z hlavních milníků dekády. První roky po revoluci byly skvělé i z hudebního hlediska, došlo k souběhu několika různých okolností. Nikdy nezapomenu na výrok Davida Berdycha, který v Bunkru okolo roku 1992 předvídal, že rave a techno přinesou daleko větší revoluci v hudbě než punk. Prorocká řeč, která se po čase vyplnila. Jednotlivé styly se hodně mlely dohromady, všechno působilo jako crossover a mnoho kytarovek využívalo raveové postupy. Několik lidí to bavilo okamžitě, ale začínala generační válka s rockery. Elektronika jim totiž smrděla komercí a možná se cítili i trochu ohroženi ve svém světonázoru, protože přicházelo něco, s čím jim ujíždí vlak. Techno a house šly úplně jiným směrem, než byli zvyklí v mládí. Roli hrálo i to, že DJs najednou byli víc v kurzu než kapely a brali větší honoráře. Bylo to vlastně trochu nespravedlivé, ale myslím si, že souhra několika hudebníků s nástroji znamená víc než DJ set jednoho člověka. O tom bychom mohli dlouho diskutovat.

 

Jak se nakonec tyto tábory smířily?

Milosrdný čas situaci uhladil. Spousta rockových ikon začalo produkčně elektroniku využívat. Souvisela totiž s technologiemi, které byly dokonalejší a pohodlnější. Když pak obhájci rockové muziky viděli, že jejich kapely používají prvky elektroniky, tak ji postupně skousávali. Já s elektronikou nikdy problém neměl, vždycky mě zajímala.

Co pro tebe Radio 1 znamená teď, když už nejsi ten mladý kluk, co paří s partou?

Radio 1 reprezentuje část mého života, pořád k němu mám sentimentální postoj. Dovedu si přestavit život bez rádia, ale nedovedu si představit, že bych na to všechno někdy zapomněl. Prožil jsem díky němu čas, který mě částečně definoval. Dneska mám rodinu a je mi přes 50, takže žiju úplně jinak, než když jsme rádio zakládali. Když si povídám se spoustou mladých lidí, tak je srandovní, že v nich slyším a vidím sebe. Mají v sobě obrovskou chuť se identifikovat s nějakou hudbou, která je pro ně generačně důležitá. Někdy mi přijde legrační, když pozoruju návraty v cyklech, co odněkud vychází. Mladší lidi v něm background necítí, ale to je přirozené, těší mě, že se s tím identifikují. Narovinu ale musím uznat, že hodně věcí ze současné alternativní scény mě osobně nebere. Postupy mi často přijdou laciné, ale spoustě z toho možná nerozumím. Baví mě spousta žánrů od jazzu až po elektroniku, ale nějak mě netankuje, když je hudba triviální. 

 

Mluví se o tom, že je rádio coby médium překonaný formát. Přesto se ale drží, čím si to vysvětluješ?

Z vlastní zkušenosti vím, že když si nechci pouštět celé album, ale potřebuju slyšet nějaký proud hudby, tak je mi milé, pokud mě někdo provádí. Baví mě, když ke mně někdo mluví a stane se mým hudebním průvodcem. Nestačí mí slyšet stream bez průvodního narativu, vyhledávám lidský prvek. Představuju si osobu na druhé straně, která mi něco pouští. Fenomén Radia 1 spočívá v tom, že nemá playlisty. Dokud bude vysílání přirozené a živé a jeho dramaturgie bude fungovat spontánně, tak bude mít pořád smysl. Je za ním cítit konkrétní člověk.

Standa Zima a Saša Michailidis

Baví tě současné vysílání?

Už od doby, kdy dělal programového šéfa Saša Michailidis, se mi moc líbí, jak se kluci o program starají. I dneska přicházejí s kreativními nápady, které mě překvapují. Současná dvojka ve složení Zdeněk Lichnovský a Honza Marek pokračuje v tradici a dělá to dobře. Osobně by se mi líbilo víc redakčních příspěvků, ale tady se naráží na finance.

Líbí se mi snahy obnovovat sbírku jinglů a zdravicí od umělců, které hrajeme. Ale řekl bych, že některé posluchače uráží některé reklamy. Kdyby někdo přesvědčil zadavatele reklam, že fakt musí v kampani udělat výjimku pro Radio 1 a mít kreativce, kteří by vytvářeli vtipné reklamy, tak by to bylo dobré, ale asi nerealistické řešení.

 


A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

 

Comments

comments

Vyhledat