Rozhovor: Svetrová detektivka a pletařská expertka Annemor Sundbø

Co vás přivedlo k pletení? Bylo to tehdy něco, co dělali všichni kolem vás?

Moje teta mě kdysi hlídala, když mi bylo asi pět let. Ráda jsem běhala a skákala všude kolem, a tak se mě snažila zabavit přízí a pletacími jehlicemi. Byla jsem velmi motivovaná, protože někteří moji vrstevníci už s pletením začali. Pokud děti nezačaly plést doma, naučily se to ve škole, když jim bylo deset let.

Pamatujete si první věci, které jste upletla?

První věc byl malý šátek. Moje teta byla tehdy těhotná a nosila „bed cosy“ nebo „soul warmer“ (něco jako pletené bolerko). Můj malý pletený šátek přeměnila na „bed cosy“ pro panenku.

Předpokládám, že svět pletení se změnil a současný styl, kdy si lidé kupují vzory a přesně se jimi řídí, je jiný. Je to tak?

Norsko má bohatou tradici pletení s různými místními vzory a styly. Nepotřebovali jsme psané návody. Továrny na vlněnou přízi produkovaly obrovské množství vzorů, aby podpořily prodej příze, a pojmenovávaly modely podle geografických názvů. Tyto vzory ve skutečnosti neměly žádnou vazbu na daná místa, přesto si je místní oblasti osvojily jako „své vlastní“.

Jak jste začala vyvíjet své vlastní vzory?

Vystudovala jsem textilní design pro průmysl a navrhovala jsem vzory pro zimní sportovní oblečení pro pletařské továrny. Pokračovala jsem v rekonstrukci „pletení v umění“ a historických vzorů podle sstarých fotografií. Později jsem se ponořila do hromady hadrů v recyklační továrně a využívala staré zbytky pletenin jako inspiraci pro nové návrhy. Už od školních let jsem pletla tradiční svetry se setesdalským vzorem a přenášela motivy ze selbských rukavic a punčoch na svetry.

Musím se zeptat na váš slavný vzor –  tancující babičky, protože pokaždé, když je vidím, se usmívám. Jak vznikly?

Ve folkloru a lidových pověrách představují stařeny, svobodné ženy, tvrdohlavé dámy, ženy plující proti proudu, moudré matky, Matky noci, bohyně Nut a Nyx, noční můry, svobodné ženské duše, čarodějky, ženskou sílu, sudičky…

Co mě nadchlo, bylo, jak jste zachránila jisté staré pleteniny. Jak k tomu došlo?

Jako textilní designérka a učitelka tkaní jsem požádala majitele jedné továrny, zda bych u něj mohla půl roku absolvovat praxi, abych se naučila ovládat textilní stroje, které by mi pomohly zefektivnit ruční tkaní, například automatické navíjení cívek. Majitel mi to umožnil pod jednou podmínkou – že nejdřív továrnu koupím. To půlroční období nakonec přerostlo ve 25 let samostatného provozu fabriky.

Byla to továrna na recyklaci vlny, kde se jako surovina používaly zbytky všech druhů pletených oděvů. Nebyl to žádný vtip – ve skladech bylo 16 tun hadrů. Zachránila jsem asi 1000 kilogramů a svou sbírku nazývám „Poklady z hromady hadrů“.

Den, kdy jsem převzala továrnu, změnil všechno. Z dobře placené učitelky tkaní jsem se ocitla u starých strojů, z nichž některé byly starší než sto let, a začala recyklovat vlnu na výplně do přikrývek, matrací a spacáků, příst ji na deky a tvíd nebo ji zpracovávat na poloautomatických stavech. Pokračovala jsem také v ručním tkaní koberců ze zbytkových materiálů.

Jako „svetrová detektivka“ jsem se pustila do zkoumání nejznámějších a nejoblíbenějších norských pletenin a odhalovala historii pletení, sledovala jsem nit až k nejstarším příběhům, kulturní historii, vzpomínkám, mýtům a hypotézám.