Aj Wej-wej líčí uměleckou scénu, poměry v Číně a vzpomíná na vězení
V dubnu 2011 Wej-Weje zatkly čínské úřady. V té době byla londýnská Tate Modern ještě zasypaná jeho porcelánovými semínky slunečnic. O tři roky dříve navrhl Pekingský olympijský stadion Ptačí hnízdo. Na svou uměleckou kariéru i pobyt ve vězení vzpomíná v očekávaných pamětech, při jejichž psaní podle svých slov myslel na Marka Twaina, Franze Kafku nebo Jasunariho Kawabatu. Knihu Tisíc let radostí a smutků vydává Paseka v překladu Pavla Kolmačky.
„Myšlenka napsat tuto knihu mě napadla poté, co mě v roce 2011 policie vzala do vazby. Během tohoto období nucené izolace jsem cítil potřebu promýšlet svůj vztah s otcem Aj Čchingem,“ říká Aj Wej-wej.
Když ho po jedenaosmdesáti dnech vazby propustili, pustil se do nahrávání svého příběhu na pásek. Začal tím, co se stalo během jeho zmizení, aby zanechal podrobnou zprávu o událostech, dokud je měl v čerstvé paměti. „Zažil jsem některé osobní boje a vážnější politické obtíže, s nimiž se potýkal i otec, a jako on jsem byl označen za nepřítele státu. Rozhodl jsem se tedy podat svědectví o jeho a o svém životě a podělit se o tyto vzpomínky se svým synem Aj Laem, jemuž v době mého zatčení byly právě dva roky,“ říká Wej-Wej.
Kniha nejslavnějšího čínského umělce současnosti přesahuje koncept pamětí. Vyprávění začíná dlouho předtím, než Aj Wej-wej přišel na svět. Roku 1910 se narodil jeho otec, nejoceňovanější čínský lyrický básník Aj Čching, muž osobně blízký Mao Ce-tungovi. Za Kulturní revoluce se stal vyhnancem, jehož denním chlebem bylo čištění latrín v krutých podmínkách malosibiřské vesnice.
Aj Wej-wej se záhy po přesídlení do Šanghaje rozhodl pro uměleckou dráhu, zprvu to byl film, ale když ve svých čtyřiadvaceti letech volí jako únik před ubíjející čínskou realitou cestu do Spojených států, přiklání se k výtvarnému umění. Léta bezcílného putování končí v New Yorku, kde se spřátelí s Allenem Ginsbergem a objeví Andyho Warhola, jehož dílo a pohled na svět se stanou jeho výtvarnou iniciací, a když se Aj vrací roku 1993 zpět do Číny, tentokrát do Pekingu, jeho pop-artový výtvarný projev tuto zkušenost do značné míry odráží.
Kromě životních osudů autor v knize líčí čínskou uměleckou scénu a její protagonisty na přelomu milénia, atmosféru a poměry v Číně po potlačení demokratického hnutí i vlastní snahu o svobodné umělecké vyjádření a provází čtenáře po vlastním díle zahrnujícím plastiky, koncepty, fotografie, film i díla architektonická.
V jádru Ajova životního postoje i výtvarného projevu je zájem o společenské dění, ať už doma, nebo ve světě. Tato angažovanost jej přivedla po tragickém zemětřesení v Sečuánu roku 2008 ke konfrontaci s čínským režimem. Aj však neprotestuje jen proti domácí diktatuře, nýbrž proti antihumánním projevům ve společnosti a v politice kdekoli na světě, jak dokládá i jeho kampaň proti xenofobnímu přístupu k imigrační krizi. Pro svou výstavu Zákon cesty v pražské Národní galerii navrhl 60 metrů dlouhý gumový člun naložený 260 gumovými lidskými postavami.
Umělec a občanský aktivista Aj Wej-wej (1957) studoval v Pekingu a ve Spojených státech, kde strávil od roku 1981 dvanáct let, poté žil a pracoval v Číně a v letech 2015–2018 v Berlíně. Akcent jeho konceptuálních děl se od devadesátých let (Dropping a Han Dynasty Urn) dodnes (Sunflower Seeds) posunul od společenské kritiky ke kritice čínského režimu. Otevřený střet s ním jej přivedl v letech 2011–2015 do domácího vězení. Aj Wej-wej je rovněž autorem pekingského olympijského stadionu, slavného Ptačího hnízda.
Comments
