ANDROS: O nahotě a maskulinitě

Mezi dvěma mlýnskými kameny a dvěma nahými cizinci

Loni jsem se sama vydala do Vídně a během cesty jsem navštívila galerii ALBERTINA – bez nějakého zvláštního důvodu, jednoduše proto, že studenti tam mají vstup zdarma. Hned při příchodu jsem si všimla počtu členů ochranky. Stáli u každého vstupu do výstavy ukryté za černými závěsy. Když jsem se pokusila vejít, stroze mě upozornili na dvě věci: dovnitř si nesmím vzít tašku a telefon musím po celou dobu návštěvy ponechat uzavřený v plastovém sáčku. Přísná bezpečnostní opatření jsem přičítala potenciálnímu pokusu hodit plechovku polévky na umělecké dílo. Smysl pravidla týkajícího se telefonu mi stále unikal. Každopádně to vzbudilo mou zvědavost. Odpověď přišla rychle: když mi konečně dovolili projít za černý závěs, místnost byla plná desítek nahých lidí. Skutečných, úplně nahých lidí.

Výstava představovala díla Mariny Abramović, kterou možná znáte díky její odvážné performanci Rhythm 0 (1974). Abramović v ní vyzvala účastníky, aby s ní pomocí nejrůznějších předmětů dělali cokoli, co budou chtít. V podobném duchu nabízela tato výstava živou interakci s nahými modely. Nejvíce mě zaujala Imponderabilia: dva performeři opačného pohlaví stáli čelem k sobě v úzkém průchodu. Návštěvníci se mezi jejich těly museli protáhnout, aby se dostali do další části výstavy. Přitom bylo nutné zvolit si, zda se otočí čelem k nahé ženě, nebo k nahému muži. Všichni, které jsem viděla, se otočili k ženě.

Důvod není těžké odhalit. Stručně řečeno, s úplnou ženskou nahotou se setkáváme mnohem častěji než s mužskou, a proto je nám ženská postava důvěrněji známá. Pozornost však tentokrát odvrátíme od ženského těla, na němž obvykle ulpívá, a zaměřím ji na tělo mužské.

Maskulinita a její těžký boj o dobré jméno

Jako společnost se od maskulinity odvracíme. S tím, jak přetváříme tradiční genderové role a způsoby jejich zobrazování a začínáme je chápat fluidněji, mění se i naše kulturní postoje k maskulinitě – a spolu s nimi i k mužské postavě. Jak napsal kurátor Vratislav Maňák, mužské tělo kdysi „symbolizovalo sílu a krásu univerzálního člověka i jeho autoritu, a potvrzovalo tak prvenství mužů ve společenské hierarchii“.

To, na co si maskulinita či mužská postava kdysi činily nárok, už dnes nepatří pouze jim. Mužské tělo přestává být dostačujícím nástrojem k definování muže. Míra přijetí této představy se napříč generacemi liší; moje generace je jí velmi otevřená. „Maskulinita je pro mě energie, ne něco, co lze uzavřít do jednotlivých částí těla. Je to něco, co žije v lidech,“ řekl mi na toto téma jeden kamarád. Jestliže už mužské tělo nedokáže představovat maskulinitu v její nejčistší podobě, jakou novou úlohu má v umění a kultuře? Právě touto ústřední otázkou se zabývá ANDROS, nejnovější výstava v Centru současného umění DOX, která zkoumá a zpochybňuje mužské tělo jako dokonalý symbol maskulinity.

Dvě strany jedné mince

Nejsem muž, takže nebudu předstírat, že vím, jaké to je mužem být. Tyhle kulturní proměny ale sleduji v reálném čase a vidím i muže, kteří se s nimi vyrovnávají obtížně. Mnozí z nich se maskulinity drží stále pevněji. Zvlášť patrné je to v internetových kruzích, jako je „manosféra“, kde skupiny mužů reagují na změny genderových vztahů přijetím přehnané podoby maskulinity – často prostřednictvím prosazování vlastní nadřazenosti nad ženami. Jak však napsal Maňák, redukcí muže na jeho nejzákladnější podobu nevzniká harmonický celek, nýbrž hyperbola člověka. Výstava tuto myšlenku ilustruje například díly Jana Uldrycha a Andreje Dúbravského, kteří takto redukovaného muže zobrazují jako groteskní bytost, v níž lze člověka sotva rozeznat. V jejich dílech se „rodí monstrum, které se snaží být silnější, celistvější a mužnější než sám muž“.

Nálepky jsou úhledné. Až příliš úhledné.

Tím vším chci říct, že s tím, jak maskulinitu zpochybňujeme, přerozdělujeme a znovu utváříme, je stále obtížnější definovat, co znamená být mužem. Možná je dobré si to přiznat, protože lidská povaha málokdy snese jednoznačnou definici. Přesto se ji snažíme zjednodušit všude, kde to jde. Na druhé straně debaty kolem manosféry stojí diskurz, který na sebe vzal úlohu maskulinitu hlídat a jiným způsobem ji oslabuje. „Internetová záliba v mužském selhávání se proměnila ze spravedlnosti v žánr,“ napsala na toto téma autorka newsletteru na Substacku Tamara. „Celé psychosexuální dějiny jsme zredukovali na hashtagy: účelová neschopnost, toxická maskulinita, emoční nedostupnost. Nálepky jsou úhledné. Až příliš úhledné.“

Je těžké vinit osoby zastávající tento názor. Většinou jde o ženy, které mají osobní zkušenost se světem, v němž drží moc v rukou muži. ANDROS však ukazuje, že redukovat něco na nejjednodušší podobu neznamená očistit to, nýbrž rozbít na fragmenty. Představa mužů jako „vadného hardwaru určeného k vyřazení“ prozrazuje nedostatek přesvědčení, že si muži zaslouží naši pozornost jako lidské bytosti. Je to výmluva „kluci budou kluci“ přebalená do pseudofeminismu. ANDROS působivě ukazuje, že krása, kterou nacházíme v jednoduchosti, bývá iluzí. Čím pevněji chápeme maskulinitu jako konkrétní a neměnný pojem, tím více riskujeme, že jí přestaneme rozumět a nakonec ji zavrhneme. „Maskulinita není nepřítel,“ napsala Tamara. „Nepřítelem je naše redukce maskulinity – naše neochota dovolit jí, aby se vyvinula za hranice karikatury.“

Připadá mi ironické, že generace vyznačující se otevřeností vůči novému pohledu na gender dokáže být zároveň tolik nepřátelská a plná předsudků. Obhajovat tento postoj proto téměř nelze bez pocitu, že zrazuji své sestry – že jsem „pick-me“ nebo že nejsem „a girl’s girl“, tedy žena, která si cení mužského uznání na úkor ostatních žen. Není to však jen další způsob, jak ženy označovat ve vztahu k mužům? Při společné snaze „odsunout“ muže ze středu svých životů mám často pocit, že nakonec skončíme přesně tam, kde jsme začali. Jinými slovy: už mě unavuje genderová válka, které se moje generace tak často účastní. Je to dětinská hra na odvetu. Prohlubuje izolaci a rozdělení, které už nyní cítíme. A především snižuje naši ochotu projevit zranitelnost, protože riskujeme, že nám druzí neporozumějí.

Cena nahoty

„Ukazovat těla tímto způsobem je nadbytečné a reduktivní,“ řekl mi po výstavě jeden přítel. „My muži zakoušíme zranitelnost, když se ocitneme v roli těch druhých. Když už tedy nejsme těmi, jimiž bychom údajně měli být, čím se máme stát? Tato výstava odpověď nenabízí.“ Myslím, že má pravdu. Tím, že výstava představuje mužské tělo zbavené osobnosti, odhaluje ideologickou zátěž, kterou jsme na ně vložili: očekáváme od mužů změnu a zároveň se odmítáme vzdát jejich zjednodušujících karikatur.

Nahota podobně často představuje zranitelnost, zároveň však – jak upozornil můj přítel – vyjadřuje reduktivní jednoduchost. Pocítila jsem to ve chvíli, kdy jsem se ve Vídni rozpačitě a s omluvnými gesty protahovala mezi dvěma nahými těly. Vnímala jsem tíhu jejich odhalení i jejich ponížení na cosi podlidského. Právě v tom spočívá skutečný paradox, který ANDROS zachycuje: ve své nejodhalenější podobě nacházíme krásu, současně však ztrácíme část své lidskosti.

ANDROS

DOX

4.9.26-24.1.27

Přečtěte si také:

Kdo je to vlastně muž? Dox hostí výstavu Andros

Comments

comments