Rozhovor: Animátorka Pola Kazak

Nečekala. Vlastně se mi o tom nechtělo moc přemýšlet. Navíc jsem neměla ani čas a možnost zhlédnout hrané filmy ve své kategorii. Zároveň si dokážu představit, jak těžké je porovnávat a hodnotit filmy různých žánrů a druhů. (O Cenu Magnesia totiž soutěžily dva animované filmy, dva hrané a jeden dokumentární).

Atmosféra byla velmi slavnostní, ale zároveň uvolněná. Cítila jsem se dobře.

Film Plevel je můj první více seriózní snímek. Je jakýmsi mostem mezi čistou studentskou prací a ochutnávkou profesního „dospěláckého“ řemesla. Začínala jsem ho na vlastní pěst tvořit ve školním ateliéru FAMO v Písku, ale abych film mohla dotočit kvůli zdlouhavému procesu a náročnému technologickému postupu, musela jsem požádat o koprodukci se společností Maurfilm.

Film popisuje konflikt mezi nechtěnou a neznámou zkušeností, mezi živelnou silou prorůstající v opečovávaném a uzavřeném světě kultivované zahrady, a Zahradnicí, která se svůj svět snaží za každou cenu bránit.

Technologie, kterou jsem zvolila, se opravdu jmenuje malba (nebo i olejomalba) na skle. Znamená to, že každý obrázek animovaného filmu vzniká jako malba olejovými barvami na povrchu z čirého skla, nad kterým je umístěna fotokamera. Každou malbu, kterou udělám, vyfotím. Abych vytvořila pohyb, potřebuji obraz změnit – odstranit nepotřebnou část malby pomocí ubrousku nebo vatových tyčinek a znovu domalovat ji, ale jinak, s ohledem na změnu. Technologie je nádherná, ale velmi pracná, vyžaduje spoustu času a spotřebních materiálů. Přesto je mi blízká… líbí se mi její plasticita a expresivita při tvarování pohybu.

Měla jsem několik momentů, kdy jsem nevěděla jak a kam mám dál. Pomáhaly mi dlouhé procházky o samotě v přírodě, kdy jsem mohla přemýšlet, sama se sebou mluvit nahlas, a i  si něco diktovat na diktafon v telefonu, abych později myšlenku nezapomněla.

Když se na vás lidi obrátí, většinou je to s něčím pozitivním. Často se za mnou po projekci někdo zastaví a osloví mě. Řekne třeba, že je film dojal, že se mu nahrnuly slzy do očí. Občas mi i napíšou, což je vždy velmi milé. Je úžasný pocit vidět, že po tak dlouhé době, kdy jsem byla ponořená jen do výroby a vlastních myšlenek, film žije svým vlastním životem a dotýká se jiných lidí. Nikdy jsem si to předem nepředstavovala… a je to pro mě nové a pořád překvapující.

Také jsem se ale potkala i s nepochopením nebo interpretací filmu jinak, než jsem původně zamýšlela. Film končí scénou, kde zahrada a obrovské pole divokých rostlin společně zarůstává květinami nového druhu, které v podstatě eliminují oba staré protisvěty. Tyto nové rostliny mám poměrně jednotvárné, a tak to budí obavy z nějaké globalizace nebo universalizace světa. Pro mě je to jenom „třetí“ síla, jako ostatní dvě. Možná jsem se dopustila chyby a nevyužila větší barevné rozmanitosti, ale snažila jsem se vytvořit pocit, že původní chaos ustupuje před novým lépe uspořádaným světem. A ta jednotvárnost nakonec vznikala neplánovaně jenom jako kontrast.

Ale negativní názory mě taky zajímají, protože mi pomáhají pochopit, jak film vidí někdo jiný, a vyvarovat se těchto chyb v budoucnu.

Moc bych chtěla začít psát nový projekt. Vlastně jsem už začala, ale nemůžu tomu věnovat dost času, protože musím pracovat a živit se. Samozřejmě se dá požádat Státní fond o podporu na vývoj, ale i na to musíte mít už něco připraveného. Teď se navíc očekává silná konkurence mezi větším počtem projektů. Tyto peníze mi poskytly čas, ve kterém se budu moci na chvíli soustředit jen na rozpracování nového projektu. A za to jsem moc vděčná.