Bloggerské plky a recenze z KVIFF 2018

foto autor
foto autor

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je obrovský společenský pojem. Kdo má pocit, že něco znamená, je ve Varech a kouří elektronické cigarety, fotí se vystajlovaný u červeného koberce, s reklamními bavoráky za zády, případně je také v kurzu fotostěna v Thermalu. A ti více sofistikovaní do toho všeho pozérství zakomponují i Grandhotel Pupp.

 

Existuje ale i možnost, v níž se můžete jen prostě od rána do večera celý týden opíjet do němoty a užívat si tuhle bláznivou jízdu na všemožných veřejných večírcích plných krásných slečen, jež touží po desítkách tisíc sledujících na sociálních sítích, ale pro ty jsou ideální spíše ty akce soukromé, poněvadž „tam ten obyčejnej póvl nemůže.“Ale pokud jste skuteční srdcaři, za ten týden alespoň na jeden snímek zavítáte, pak totiž můžete svým kamarádům z Instagramu vyprávět o hlubokém kulturním zážitku – a o tom, jak v multiplexech běží komerční filmy bez přidané hodnoty.

 

Ale teď vážně. Atmosféra filmového festivalu v Karlových Varech je nepopsatelná. Během pěti minut, kdy stojíte na jednom místě, kolem vás projde režisér Jiří Strach, uznávaný filmový dramaturg Jaroslav Sedláček – a bezdomovec vás požádá o cigaretu. Když máte štěstí, v sále můžete sedět vedle scenáristy, režiséra Jana Prušinovského a jiných významných tvůrců. Občas nezáleží ani na tom, zda máte obyčejný festivalový pass nebo filmařskou či novinářskou akreditaci. Pro všechny platí to stejné; chceš-li na film, tak čekej několik hodin před projekcí ve frontě, anebo vstávej před sedmou ráno, aby si to stihl rezervovat na další den. A přece je úžasné být součástí této obrovské, ale dobře zorganizované mašiny, jíž proudí tisíce lidí (introvertův sen, pozn. aut.). Když se pak ve výsledku nějaké vstupenky ukořistit povede, netřeba hledět na to, co za film to je – lze se třeba chlácholit větou: „Dramaturgie festivalu přece ví, co vybrat.” Z osmi snímků, které jsem během několik málo dní navštívil, se dá jen o jednom říct, že to byl nudný podprůměr, z něhož lidé v hojnějším počtu při promítání odcházeli a další část kinosálu usínala. Na druhou stranu, spánek na projekcích ve Varech není nic výjimečného, občas to tam člověka po prohýřených nocích doslova nutí, aby si zdřímnul.

Pár poznatků k pár filmům

 

Tísňové volání (Dánsko, 2018)

Komorní debut švédského režiséra Gustava Möllera vypráví příběh frustrovaného policisty degradovaného ze své předchozí pozice k telefonu, aby obsluhoval tísňovou linku. Ve chvíli, kdy se jeho směna chýlí ke konci, zazvoní telefon a v něm se ozve unesená žena. Tímto okamžikem začíná prvotřídní kriminálka plná černého humoru, ale i okamžiků, kdy si budete kousat snad i nehty na nohou. To celé je podtrženo kamerou, jež ani v jediném okamžiku neopustí policejní stanici, veškeré drama se tak odehrává skrze telefonáty. Soucítíte se skvěle napsanou hlavní postavou policisty, který v celém případu nemůže udělat nic víc – než jen někomu prostě zavolat. Tísňové volání je příkladem dokonale provedeného minimalismu s mnohonásobně větším přesahem. Tak, jak snímek působí na stříbrném plátně, by působil i jako rozhlasová hra. 9 z 10.

 

Universum Brdečka (Česká republika, 2017)

Pérák a SS, Císařův pekař – Pekařův císař, Limonádový Joe aneb Koňská opera či Tajemství hradu v Karpatech, na všech těchto filmech se podílel svým spisovatelsko-scenáristickým umem legendární Jiří Brdečka, jehož láska k pohyblivým obrázkům vzešla z kreslení už v jeho útlém dětství. Ostatně výtvarno ho vyneslo do pozice světově uznávaného režiséra animovaných filmů. O této unikátní osobnosti dvacátého století se nyní rozhodl natočit dokumentární snímek český režisér Miroslav Janek. Čtyřiaosmdesát minut dlouhá podívaná, jíž provází spisovatelka Tereza Brdečková (dcera Jiřího Brdečky) je masovým, přesto úctyhodným a relativně nezaujatým, pohledem do duše věčně zasněného intelektuála, jenž si sport představoval jako sezení u kávy a nekonečné vykuřování cigaret. 7 z 10.

 

Bratři (Turecko / Německo / Bulharsko, 2017)

Hlavní soutěž karlovarského festivalu uvedla snímek Bratři, jejž jako svůj debut natočil turecký scenárista a režisér Ömür Atay. Hlavním protagonistou filmu je sedmnáctiletý Jusufa, který se po čtyřech letech vrací z polepšovny ke své rodině. Problémem však je, že určití rodinní příslušníci ho kdysi skrze tragický čin do polepšovny sami dostali. Komorní podívaná se vlažně táhne přes sto minut a snaží se narážet na problematiku komunikace v nefunkční domácnosti. Postavy jsou však ploché a neuvěřitelné, za zmínění stojí snad jen psychologický vývoj hlavní postavy Jusufa. A ačkoliv jsou Bratři klasifikováni jako drama, rozhodně tak v současném stavu nepůsobí, tempu celého příběhu ubírají na dramatičnosti táhlé sekvence, kdy jde postava bezpředmětně z bodu A do bodu B. 4 z 10.

 

King Skate (Česká republika, 2018)

Je vám sto dvacet a nemáte do čeho píchnout? Jste sekuriťák v korporátní budově? Pak vás už asi někdy naštvali takoví ti frajírci na prknech s kolečky, co mají za cíl pouze ničit veškerá zábradlí a obecně veřejné prostranství. A také berou drogy – hlavně ty drogy! Tak přesně o počátcích prken s kolečky na území někdejšího Československa, a o rozsáhlé partě nesmírně progresivních kluků toužících po svobodném životě v dobách končícího socialismu, je nový dokument King Skate, který si svou premiéru odbyl za obrovských ovací letos v Karlových Varech. Čtyřicetiletý režisér Šimon Šafránek natočil povedený vhled do historie skateboardingu na našem území – do časů dávno před skateparky, drahými skateboardy s polyuretanovými kolečky a dalšími současnými vymoženostmi. Drzý a zároveň svým způsobem i inteligentní dokumentární snímek s příhodně vybranou hudbou připomíná svým entusiasmem hraný film Legendy z Dogtownu z roku 2005, jenž vypráví o vzniku skateboardingu jako takového. Rozhodně se jedná o dobře zvolené téma do dnešních dní, už jen proto, že se skateboarding poprvé chystá na nadcházející letní olympijské hry. 7,5 z 10.

2001: Vesmírná odysea (Velká Británie / USA, 1968)

Pořadatelé karlovarského filmového festivalu se letos rozhodli do programu zařadit i restaurovanou nehynoucí legendu; film 2001: Vesmírná odysea. Letos je to totiž padesát let od jeho prvního uvedení. A i dnes, v roce 2018, zůstává rozum stát nad technickým provedením této definice megalomanství. Stěží stručně popisovat děj, je to prostě dílo kultovního režiséra Stanleyho Kubricka, které svého času předefinovalo žánr sci-fi a ovlivnilo celou plejádu budoucích kinematografických velikánů. „Půjdeš dneska zapařit do Aeroportu?“ „Dneska nepiju, zejtra ráno dávají odyseu a fakt bych tam chtěl jít,“ řekl jeden nejmenovaný český režisér na večerní premiéře den před promítáním Kubrickovy představy vesmíru. Je však zajímavé, kolik lidí ve Varech tento snímek před projekcí nikdy nevidělo, tudíž ani nevěděli, co čekat. Poté odcházeli v rozpacích, ne-li znechucení. S trochou nadsázky; přátelé, přesně pro vás je ta úvodní sekvence, v níž Kubrick ukazuje předchůdce lidí – opice. 9 z 10 (a to jen proto, že 10 z 10 by ukázalo kritikovu jemnost).

Panny (Francie / Izrael / Belgie, 2017)

Jste-li náctiletá dívka, která dospívá v nuzném izraelském letovisku, do nějž zavítá jen zřídkakdy nějaký perspektivní turista, máte pocit, že už vás v životě nic pořádného nečeká a že dopadnete stejně jako vaše matka – majitelka krachující plážové kavárny. Dnem i nocí toužíte po útěku do Tel Avivu, jenomže nemůžete; musíte hlídat svou malou příbuznou. A tak se rozhodnete okořenit si život tím, že projíždějícímu novináři povíte příběh o mořské panně ve zdejších vodách. O tom je minimalistický snímek izraelské režisérky Keren Ben Rafael, jíž se obdivuhodně povedlo zhmotnit ve filmu tisíckrát ohrané strasti dospívajících na maloměstě, kteří nechtějí jít ve stopách svých rodičů. Dobře napsaným postavám nechybí nenávist, výstřední humor, ale ani opravdová láska. Jako divák se však nemůžete ubránit pocitu všudypřítomného klišé – to hlavní hrdinka vážně nemá celé dny co na práci? Panny si však pochvalu zaslouží, především pak za poslední okamžiky celého snímku, které z něho dělají něco více než jenom zaručenou festivalovou tuctovku, jež tahá za srdce. 7 z 10.

 

53 válek (Polsko, 2018)

Poláci vydařenou filmařinu umí, dokazuje to i devětasedmdesát minut dlouhý počin 53 válek o workoholickém válečném reportérovi a jeho ženě, novinářce, která se s každou jeho další cestou do rizikové destinace utápí ve větším šílenství. Režisérka Ewa Bukowski originálně zhmotnila nebezpečí hrozící krizovým zpravodajům skrze pocity jejich vlastní rodiny. Sledujeme psychicky náročnou destrukci zprvu vášnivého vztahu až do totálního zničení všeho krásného. S každou přicházející scénou se na diváka valí další a další emoce a až naturalisticky kruté situace – a když už myslíte, že je konec, objeví se nové. Film se však bere až příliš vážně; momenty, které si říkají o drobné zesměšnění, jsou až chladně seriózní. 8 z 10.

Muž, který zabil Dona Quijota (Španělsko / Belgie / Portugalsko / Velká Británie, 2018)

„Na tohle, že se ten Terry Gilliam připravoval dvacet devět let?!“ Zaznívalo z úst některých diváků po premiéře tak strašně dlouho očekávaného snímku Muž, který zabil Dona Quijota. Když ovšem před projekcí filmu volnomyšlenkářský režisér Terry Gilliam předstoupil se sklenicí Becherovky v ruce před snad až po strop naplněný Velký sál hotelu Thermal, vysloužil si neutuchající ovace ve stoje; nechyběly bannery a dvě holky dokonce točily nad hlavou s kalhotkami (to se fakt stalo!) – a není se čemu divit, kdo z nás poprvé nekoukal na 12 opic nebo Strach a hnus v Las Vegas s otevřenou pusou, že ano?

 

Terry Gilliam se skutečně celou řádku let snažil přetavit notoricky známý příběh Dona Quijota na stříbrná plátna, jenomže to vždy něco překazilo. O tom všem ostatně vypráví, částečně komicky, dokument Ztracen v La Mancha z dílny dvou kanadských tvůrců. Byl to prostě Gilliamův vlastní boj s větrnými mlýny a když už se konečně podařil vyhrát, udělal to režisér striktně po svém.

Jedná se tak trochu o hraný film o natáčení filmu, který se odkazuje na natočený studentský film. Absurdně o tom, co se může stát, když se jako španělský vesnický švec herecky blýsknete ve studentském snímku o Donu Quijotovi, jejž režíruje nadaný mladík, a nakonec se z vás vlastně samotný Don Quijot stane. A z toho režiséra s potenciálem se vyvrbí arogantní cynik od reklamy. Vtipně surreálná Quijotovská dobrodružství zvláštním způsobem převedená do současnosti, nechybí narážky na Donalda Trumpa ani bizarní erotické scény. A i přes všechnu tu zmatenost je v příběhu něco více, jen to musíte najít a uchopit. 6 z 10.

 

 


 

Comments

comments

bukan hanya sekali permainan yang dapat kamu mainkan dengan mudah semua dapat teratasi, dimana semua nya akan kamu menangkan dengan memainkan permainan yang disediakan oleh agen sbobet cukup melakukan perndaftaran deposit dan menangkan semua pertandingan yang telah disediakan oleh panitia

pemenang permainan tebak angka dalam sehari bisa mendapatkan ratusan juta hingga milyaran rupiah dimana para bandar togel mampu membayar anda untuk biaya semua kemanangan anda tanpa harus memotong sepeser rupiahpun untuk anda

jangan takut untuk memainkan semua permainan yang disediakan oleh para master pemainan judi bola online kamu cukup mengikuti arahan para master untuk memainkan dan bermain yang lebih baik lagi agar kamu memenangkan semua permainan yang ada saat ini

jujur saja semua permainan yang ada pada tahap nya akan memberikan anda kemenangan apa lagi saat menainkan togel wap cukup membuka hp sambil merenung anda dapat memainkan nya, tapi ingin jangan lupa istirahat ketika anda menebak anda permainan tersebut

Vyhledat