Čím více dramaturgů, tím rychlejší autorova smrt, říká jeden z nich

Jaroslav Sedláček. Foto: archiv Jaroslava Sedláčka
Jaroslav Sedláček. Foto: archiv Jaroslava Sedláčka

 

Snad každý ví, co u filmu dělá scenárista, režisér, kameraman či střihač. Málokdo však tuší, co vlastně dělá dramaturg a jak moc je zásadní pro výsledné dílo.

Když jsem nastoupil do prvního ročníku na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku, mou první přednáškou byly dějiny českého filmu s Jaroslavem Sedláčkem, hlavním dramaturgem Filmového centra České televize. Tehdy mě však víc zajímala profese, jíž vykonává, než jeho osobité podání dějin tuzemské kinematografie. Co dělá? Čte bezpočet scénářů, dává k nim připomínky a má právo rozhodnout, na který z nich Česká televize přispěje. To zní jako sen. Rozsáhlý rozhovor naivního studenta dramaturgie a scenáristiky s ostříleným dramaturgem.

 

Kdo je to vlastně ten dramaturg?

Momentálně u mě převládá dojem, že dramaturg je ze všeho nejvíc fackovacím panákem. Pokud se nějaký film povede, novináři i diváci chválí režiséra a herce. Občas někdo zmíní scenáristu. Na dramaturga si v případě úspěchu nevzpomene nikdo. Ovšem když se nějaký film nepovede, tak zejména novináři mají okamžitě jasno – vinen je dramaturg. To on neuhlídal, co měl. To on nedělal svou práci dobře. První i druhý příklad jsou ale jen důkazem toho, jak málo diváci – a bohužel i filmoví novináři – vědí o filmu.

Co je tedy jeho úkolem?

Dramaturg je tu od toho, aby scenáristovi pomohl dojít do cíle, který si tento vytyčil. Dává veškeré své schopnosti a znalosti v jeho prospěch a záleží jen na něm, jak s nimi naloží. Jednak na tom, jak moc je scenárista ochoten a schopen naslouchat a také jak moc je schopen a mocen dramaturgovu zpětnou vazbu přetavovat v konkrétní činy.

Dramaturg není ten, kdo se do látky autorsky vlamuje, on neprosazuje svoje nápady, svá přání, svá řešení. Je něco jako kněz, který pomáhá člověku najít tu jeho optimální cestu životem, ale nikdy nemůže žít za něj. Může mu pomoct, dokonce hodně pomoct, ale nic neudělá za něj. Dramaturg je tu od toho, aby sloužil látce v první řadě a scenáristovi v té druhé. Ale dramaturg není jediný, kdo do scénáře mluví. Do něj samozřejmě z logiky věci mluví i režisér a producent a koproducent a herec a občas historik a občas odborný poradce, ale i spousta dalších lidí…

To asi není dobře…

To je hodně špatně. Všichni mají nějakou zkušenost s něčím, co je ve scénáři, na to se upnou, a to chtějí změnit. Ale nikdo z nich nehlídá celek. Drtivá většina z nich netuší, jestli tím svým malým posunem neničí něco zásadního v příběhu; ve struktuře, v rytmu, v gradaci, v charakteru postavy a podobně. Fáze nedlouho před natáčením je pro scénář jednou z těch vůbec nejnebezpečnějších. K projektu přichází spousta lidí a všichni se snaží mít názor. Někdy vám to pomůže vychytat věcné chyby nebo drobné logické nedorazy, většinou to ale scénář jen poškozuje.

Dramaturg není ten, kdo má právo veta, kdo by si v jakékoliv fázi mohl dupnout a říct: „Tak tudy fakt ne!“ Může maximálně z projektu odejít, když má dojem, že věc nejde správným směrem a že jeho názor není slyšen, jak by slyšen být měl. Dramaturg má být dobrou duší projektu. Má pomáhat podstatě věci, potlačovat své ego a rezignovat na jakékoliv osobní ambice.Ale rozhodně není Pánbůh, který ví všechno. I on se potýká s vlastními pochybnostmi a nejistotami.

Mýlím se, když řeknu, že dramaturg by měl být spojením teoretika a praktika? Člověk, který dokáže příběh analyticky rozebrat, ale zároveň i tuší, jak ho vylepšit…

Film není matematika. Nemůžete si říct: „Chcete romantickou komedii? Tak fajn, pak musíte použít tenhle a tenhle vzoreček a úspěch máte jistý.“ Takhle to bohužel nefunguje.

Jako dramaturg znáte nějaké zákonitosti dramatiky, máte nějaké zkušenosti, protože už máte za sebou spoustu filmů a řešil jste tisíce problémů, takže něco víte o expozici, o tzv. smlouvě s divákem; o prvním bodu obratu, o druhém bodu obratu, o tempu, práci s postavou a tak dále, ale nic to nemění na tom, že u každého filmu stojíte na začátku a u žádného nemáte jistotu výsledku. Bohužel.

Vystudoval jste masovou komunikaci a řadu let jste se aktivně věnoval filmové publicistice. Proč jste se posléze rozhodl přeorientovat na dramaturgii?

Odmalička jsem psal a účastnil se různých literárních soutěží. Cesta na žurnalistiku se zdála jasnou volbou. Když mi během studií kamarádi přecházeli na DAMU a jiné školy, trochu jsem šilhal po FAMU, ale protože už tehdy jsem vedle školy pracoval na plný úvazek, sešlo z toho. Určitě ale není náhoda, že mým vůbec prvním zaměstnavatelem byla barrandovská studia. Jako bych se tehdy dotkl svého vlastního snu, o kterém jsem až se bál i snít, jak mi přišel vzdálený a nedostupný. Potom jsem na čtrnáct let zakotvil ve filmovém časopise Cinema pod náročnou a úžasnou šéfredaktorkou Ivou Hejlíčkovou a těch čtrnáct let se stalo mou FAMU. Šmejdil jsem po archivech, mluvil s tvůrci skvělých i blbých filmů a poznával, o čem ta kinematografie vlastně je. Kdy nějaký film funguje a kdy ne – a snažil se pochopit proč.

Touha film spíš dělat než o něm psát byla stále silnější. Nakonec mě ale musel popostrčit osud, abych ten krok do neznáma udělal. Dostal jsem po čtrnácti letech v Cinemě výpověď, začínala krize, nikde nenabírali a já se musel chtě nechtě postavit na vlastní nohy. Pro Novu jsem začal díky Tomáši Feřtkovi dramaturgovat seriál Kriminálka Anděl, Jirka Strach mě oslovil s prvním filmem, pro Petra Vachlera jsem začal dělat rozsáhlý dokumentární cyklus Rozmarná léta českého filmu. Všechno to bylo najednou, bylo to intenzivní a vyčerpávající, ale strašně mě to bavilo.

V současnosti pracujete jako hlavní dramaturg Filmového centra České televize. Co přesně si mám pod tím představit?

Jsem spoluzodpovědný za to, jaké filmy Česká televize koprodukuje a jakou mají kvalitu. Vedení České televize nastínilo nějakou představu, jaké filmy, v jakých objemech a za jaké peníze by chtělo koprodukovat a já spolu se svými kolegy se tuhle představu snažíme naplňovat. To spektrum je široké. Naší ambicí je dělat jak filmy divácké, tak filmy artové, jak filmy hrané, tak dokumentární a animované, jak pro diváky velké, tak pro malé. Zároveň chceme dávat šanci i novým talentům. Těch kritérií je celá řada a všechno dohromady by to mělo být co nejpestřejší, nezajímavější a nejkvalitnější.

Počátky Filmového centra ČT. Foto: archiv Jaroslava Sedláčka

Jste podepsán pod řadou známých projektů; od Masaryka přes Anděla Páně 2 a Všechno bude až po Domestik. Nicméně si umím představit, že tohle všechno jsou jen ty třešničky na dortu. Jaké množství scénářů ročně přečtete – a kolik z nich tvoří odpad?

Ročně přečtu stovky scénářů, odhaduji tak kolem dvou set textů. Řadu scénářů ale čtu víckrát, jak se postupně vyvíjejí, takže tím to číslo dál rapidně roste. Vyložený odpad se snažím nečíst. Tuhle dobrou radu mi při mém nástupu do České televize dal producent Čestmír Kopecký. Je to dobré ze dvou důvodů; abych se z toho nezbláznil a abych si nesnižoval laťku kvality. Každý scénář, který přijde do České televize, musí jít kromě jiného na externí posudky. Ty pro nás píší ti nejlepší z oboru – od Štěpána Hulíka a Kristinky Májové přes Petra Szczepanika, Hanu Cielovou či Štefana Uhríka až po například Pavla Hajného či Marcelu Pittermannovou. Z posudků mám celkem dobrou představu, kterým textem je smysluplné se zaobírat, a kterým ne. Tím neříkám, že nečtu i vyložené blbosti, ale zdaleka ne všechny.

Když se pak něco povede a Anděla Páně 2 vidí jenom v kinech milion a čtvrt diváků, Masaryk pobere rekordních dvanáct Českých lvů, Můj pes Killer vyhraje festival v Rotterdamu, Křižáček karlovarský festival, Osmy se stanou nejlepším televizním filmem Evropy, tak je to pocit velké vnitřní satisfakce. Ale o to víc vás trápí, když se to nepovede s jinými projekty.

Když jste byl aktivní publicista, zhlédl jste film a vyjádřil se k němu. Měl jste záruku, že ten snímek už prošel nějakým sítem. Ale jako dramaturg jste dost možná teprve druhý nebo třetí člověk, který příběh vstřebává. Není to občas frustrující?

Mým největším problémem je, že jsem příliš hodný. Říká to i můj šéf. Ze začátku jsem dělal tu chybu, že jsem se snažil dávat naději projektům, ve kterých toho zajímavého a dobrého zas až tolik nebylo. V deseti případech z deseti to ale nikam nevedlo. Stálo mě to jen čas a energii. Tuhle chybu se už snažím nedělat. Jinak se ale snažím být otevřený všemu a všem. Někdy to jde hůř, někdy lépe. Do některých textů se zamilujete okamžitě, jak jsou silné. S jinými, a těch je většina, to je boj, protože je na nich ještě spousta práce. Pokaždé ale zvažujete všechna pro a proti. Přemýšlíte o těch scénářích pořád. V noci, o víkendech, za volantem auta, na dovolené. Snažíte se to udělat co nejlépe, volit správná rozhodnutí, ale tu záruku správnosti stejně nemáte.

Pokud se ptáte, jestli je to frustrující, tak není. Je to spíš vyčerpávající. Ani na vteřinu nemáte hotovo. Nějaký film sice dovedete do premiéry a je třeba i úspěšný, ale vám tu radost z úspěchu kalí práce na dalších projektech, které vám leží na stole nebo které se tlačí do dveří. Dopoledne řešíte výpravnou pohádku, odpoledne intimní film s queer tematikou. Další den sedíte nad vesnickou romancí, večer se díváte na hrubý sestřih historického dramatu. A mezi tím pořád čtete a čtete. Horší i lepší texty. Kvanta písmenek. Je to pestré, ale vyčerpávající. Problémy se na vás valí zas a znovu ze všech stran. Možná i proto jsem začal v Českém rozhlase moderovat jednou za čtrnáct dnů Noční mikrofórum. Je to sice práce navíc, ale práce, za kterou si na rozdíl od filmu plně odpovídám sám. Zodpovídám za výběr hosta, za průběh rozhovoru a hned vím, jestli se to povedlo, nebo ne. Je to úlevné být v něčem svým vlastním pánem a mít aspoň v něčem na chvíli hotovo.

Jsou scenáristé tvrdohlaví?

Scenáristé jsou osamělí hrdinové. Lidé, které nikdo nezná. Sedí před bílou obrazovkou a z ničeho tvoří něco – postavy, příběhy, někdy celé světy. Hlavně ale emoce, tedy to, kvůli čemu chodíme do kina. A my se skrz ty jejich světy, jejich postavy a jejich smích a jejich smutek a jejich dojetí stáváme po odchodu z kina lepšími, spokojenějšími, silnějšími, nebo minimálně odpočatějšími lidmi. A to mi přijde super. To je zázrak, který mě zas a znovu nepřestává udivovat a bavit. Jinak každý je jiný. Někdo má talentu víc, někdo míň, někdo píše rychleji, z někoho dolujete text i rok po dohodnutém termínu. S někým si sednete víc, s někým méně, ale je to vždycky intenzivní vztah.

Napsal jste někdy vlastní scénář k hranému filmu?

Nenapsal. Ale jeden projekt jsem si vymyslel a inicioval – Šarlatána. To je takové moje dítě a bere mi dech, že režie tohoto filmu se ujala Agnieszka Holland, jedna z nejlepších světových režisérek. Jsem za to scenáristovi Marku Epsteinovi i producentce Šárce Cimbalové nesmírně vděčný.

První klapka filmu Šarlatán, režie Agnieszka Holland. Foto: archiv Jaroslava Sedláčka

Pár let nazpět se mluvilo o tom, že česká filmová dramaturgie prochází krizí. Leckdy prý nebyl v rozpočtu jednotlivých produkcí dostatek financí na dramaturga, jeho roli tak převzal třeba producent. Je situace po vzniku Filmového centra ČT a Dramaturgického inkubátoru znatelně lepší?

To je jen taková mediální zkratka. V devadesátých letech převládal názor, že největším problémem českého filmu je nedostatek peněz. Jistě to byla pravda, ale nebyl to zdaleka jediný problém, který českou kinematografii trápil. Podobné je to i se současným mýtem, že pes je zakopán v dramaturgii. Ano, dramaturgů by mohlo být víc, mohli by být lépe placeni, mělo by být více času na vývoj látky, neměli by jít všechny vyvíjené látky do výroby a tak dále, ale z fleku vyjmenuji minimálně pět problémů, které současnou českou kinematografii trápí mnohem víc. To, že Státní fond kinematografie podporuje látky ve fázi tzv. malého a velkého vývoje, je určitě skvělé.

Uvidíme, jaké ovoce přinese Dramaturgický inkubátor. Přál bych mu úspěch, ale občas k nám scenáristé chodí z podobných akcí spíš unavení. Jeden lektor jim tvrdí tohle, druhý lektor jim vytýká tamto, scenáristé jsou pak zmatení, kdo z nich má vlastně pravdu, snaží se vyhovět všem, až ten projekt vlastně není nikoho. A to je špatně. Osobně zastávám názor, že každý projekt by měl mít jen jednoho dramaturga. Ten ať klidně sbírá názory i jinde, ale tím trychtýřem vůči autorovi by měl být jen jeden člověk. Čím více dramaturgů, tím rychlejší autorova smrt.

A jak v tomto směru funguje Filmové centrum ČT?

Filmové centrum, bohužel, žádnou rotu dramaturgů nemá. Snažíme se pomoct těm, kdo o naši pomoc stojí, jak nejlépe umíme. Zájem je několikanásobně větší, to ano, ale on taky každý dramaturg nemůže dramaturgovat každou látku. Navíc si musíme uvědomit, že Česká televize filmy pouze koprodukuje, není hlavním producentem, tudíž nemá právo veta. Finální rozhodnutí jsou vždycky na producentech.

Vyučujete na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, tudíž jste blízko mladým filmařům. Jací jsou?

Mladí filmaři jsou hlavně mladí, a to je na tom to nejúžasnější. Ještě nemají ty zkušenosti a nemají, jak se říká, nažito. Ale mají ohromnou chuť a energii, a to nabíjí i mě. Občas mám pocit, že spíš tíhnou k tomu někoho nebo něco napodobovat, což mě mrzí přinejmenším ze dvou důvodů. Ve své snaze budou vždycky druzí a s téměř stoprocentní jistotou nikdy nepřekonají originál. Proč být druhým Tarantinem, když už tu jeden je? Víc bych ocenil, kdyby byli sami sebou, kdyby se rozhlíželi kolem sebe a točili o tom, co vidí oni, co zajímá je, co je trápí, co by chtěli změnit nebo čemu by chtěli přijít na kloub. Ano, je to cesta mnohem náročnější a složitější, ale je zvládnutelná. Když si dáváte malé cíle, nemůžete být překvapeni, že dosahujete malých výsledků.

Kdysi jste někde v médiích řekl, že studenti filmových škol se příliš neženou do profese dramaturga. Jak si to vysvětlujete?

Mladí zpravidla chtějí měnit svět. Nebo touží po úspěchu a slávě. Případně chtějí docela obyčejně něco tvořit. Dramaturgie jim v tomto směru nabízí pramálo uspokojení. Neplyne z ní žádná sláva, finanční odměna bývá většinou minimální, satisfakce prakticky žádná, protože zatímco úspěch má spoustu otců, neúspěch je vždycky sirotkem. A jak už jsem říkal, prvním na ráně v případě neúspěchu bývá vždycky dramaturg. A kdo by chtěl dělat černou práci, kterou nikdo nevidí a neocení?

Ale nerad bych byl pesimistou, je tu spousta šikovných lidí, kteří tu ještě před pár lety nebyli a kteří se snaží dělat svoji práci odpovědně a poctivě, což přináší první ovoce. Mají moje sympatie a držím jim palce.

 

 

 

Comments

comments

bukan hanya sekali permainan yang dapat kamu mainkan dengan mudah semua dapat teratasi, dimana semua nya akan kamu menangkan dengan memainkan permainan yang disediakan oleh agen sbobet cukup melakukan perndaftaran deposit dan menangkan semua pertandingan yang telah disediakan oleh panitia

pemenang permainan tebak angka dalam sehari bisa mendapatkan ratusan juta hingga milyaran rupiah dimana para bandar togel mampu membayar anda untuk biaya semua kemanangan anda tanpa harus memotong sepeser rupiahpun untuk anda

jangan takut untuk memainkan semua permainan yang disediakan oleh para master pemainan judi bola online kamu cukup mengikuti arahan para master untuk memainkan dan bermain yang lebih baik lagi agar kamu memenangkan semua permainan yang ada saat ini

jujur saja semua permainan yang ada pada tahap nya akan memberikan anda kemenangan apa lagi saat menainkan togel wap cukup membuka hp sambil merenung anda dapat memainkan nya, tapi ingin jangan lupa istirahat ketika anda menebak anda permainan tersebut

Vyhledat