Drobky z hrobky: lebky na polích, tlení a nenápadní hrdinové

Říká se, že nic nového pod sluncem. Možná. Jenže pod zemí se toho děje překvapivě hodně. Ve volném seriálu přinášíme příběhy lidí, které se točí kolem pražských hřbitovů.  Nepůjde o žádné systematické mapování lidských osudů, encyklopedická hesla ani hluboká historická zkoumání. Budou to prostě jen drobky z hrobky – zajímavosti, které se skrývají v stinných zákoutích pražských hřbitovů.

Muži, kteří naučili svět měřit pivo

Většina z nás samozřejmě zná pojem „dvanáctka“ nebo „desítka“, a většina taky ví, že tato čísla neudávají obsah alkoholu. Co ale vlastně udávají? Stupňovitost piva vyjadřuje množství extraktu – tedy rozpuštěných látek – v mladině před kvašením. A právě k přesnému měření těchto hodnot významně přispěl český chemik Karel Napoleon Balling. Jeho Ballingova stupnice se stala základem metod používaných pivovarníky po celém světě.

Ballingův kolega Antonín Bělohoubek se zase zapsal do dějin mimo jiné účastí na zkoumání pravosti Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, jedné z největších intelektuálních sporů českého 19. století, pomocí chemické analýzy těchto listin. 

Co mají tito dva pánové společného? Oba dnes odpočívají v Praze.

Foto HPS

Ne všichni hrdinové nosí kápi – někteří nosí popel. 

A nejen nosí, oni ho i různě schovávají! Věc se má totiž tak: když mluvíme o hrdinech válek, většinou nám vytanou na mysl vojáci nebo odbojáři. Jen málokoho napadne pracovník krematoria. Tam už je jaksi po všem, že, jaképak tam, hrdinské činy?  Byl to ale právě ředitel Strašnického krematoria, František Suchý, který konal činy velmi odvážné. Tajně totiž evidoval jména obětí nacistického teroru a uchovával jejich popel, přestože tehdejší úřady nařizovaly jejich anonymní likvidaci. V své činnosti pokračoval i po válce:  V 50. letech byla totiž ve Strašnickém krematoriu zase zpopelňována těla popravených z politických procesů. 

Hrdinovi, který se vzepřel dvěma represivním režimům, byl nedávno odhalen památník až v Madridu. Proč právě tam? Mezi oběťmi byli také španělští republikáni, kteří po porážce v občanské válce uprchli ze své vlasti, byli zatčeni nacisty a až koncem války zahynuli v koncentračním táboře Hradištko u Štěchovic. Jejich rodiny však netušily, jaký byl jejich osud – a frankistická vláda se o ně po válce nezajímala. Celá tato kapitola evropských dějin zůstávala po desetiletí téměř zapomenutá. Na světlo ji přivedl až baskický amatérský historik a badatel Unai Eguia Bizkarralegorra, který během covidové pandemie začal pátrat po osudech španělských odbojářů, jejichž stopa za války zmizela.

Autorem památníku Františka Suchého je český sochař Jakub Vlček. Foto Jesús Martínez Pérez

Našli jste někdy lidskou lebku? A mohli bychom ji vidět? 

Přiznejme si to: najít v lese lidskou lebku není zrovna situace, na kterou nás připravuje školní výuka. A ani to zdánlivě není nutné, lebky rostou v lese jen zřídkadky. Jenže česká krajina je protkána historií – starými hřbitovy, dávno zaniklými vesnicemi, bojišti, morovými pohřebišti i zapomenutými rodinnými hrobkami. Občas při orbě z brázdy vykoukne kost, jindy přívalový déšť obnaží část starého hrobu. Archeologové by mohli vyprávět celé hodiny o tom, kolik lidských ostatků se pod dnešními městy a vesnicemi stále nachází.

Co tedy dělat, když vykoukne nějaká ta stará kost právě na vás? Můžete si ji prostě odnést domů? Tady začínají právní komplikace. Lidské ostatky mají zvláštní status: jsou z právního hlediska věcí „ničí“: nelze je vlastnit, dědit, ani s nimi nelze obchodovat. Nálezce za ně nenese odpovědnost, ale zároveň si je domů odnést nemůže. Takže co dělat? Možná překvapivě je nejlépe kontaktovat policii.

Hrobko, hrobko, kdo v tobě přebývá? 

Kolik generací se vejde do jednoho hrobu? Zdánlivě trochu nesmyslná otázka. Ale přesto – Když se procházíte starším hřbitovem a zastavíte se u náhrobku, na němž je vyryto třeba dvacet jmen, může vás napadnout: Opravdu tam všichni tito lidé leží na jednom místě? Jak je to vůbec možné?

Klíčem k výpočtům je pojem, který označuje přesně to, jak zní: tlecí doba. 

BONUS: Věděli jste, že…

Světoznámá operní pěvkyně Ema Destinnová měla jako svou první velkou lásku cyklistického šampiona Jindřicha Vodílka, jehož hrob na Olšanech byl nedávno opraven díky adopci? Seznámili se ve Stromovce, kde tehdy trénoval na závody. Destinnová se kvůli němu nadchla pro jízdu na kole natolik, že zvažovala účast v ženském závodě. Jak skončila její jízda na kole a jak skončil její vztah s cyklistickou celebritou?

Ema Destinnová na kole v roce 1896. Zdroj Wikipedia

Comments

comments