Festival Boskovice pojednatřicáté
Vladimír Václavek
Různé letní festivaly, které se zejména v poslední době vyrojily jako houby po dešti, často lákají návštěvnictvo na svá všelijaká „nej“ – největší, nejlepší, s nejslavnějšími kapelami, nejkultovnější, nejlegendárnější a kdovíco ještě. Poklidné Boskovice nic takového nemají zapotřebí. Ostatně ne každý ze zdejšího publika ví, že se hlavní program už pár let v letním kině odehrává pod skutečně největší venkovní projekční plochou v zemi. Tyhle lidi nějaká „nej“ ani v nejmenším nerozhážou.
Kdo sem přijede, bývá naopak rád, že se na zdejším obvykle výjimečném programu nemusí mačkat v davu. Ten tady nebývá, protože vyrazit až do jihomoravského městečka pro většinu lidí vyžaduje přece jen nějakou tu chvilku času a jisté osobní nasazení. A pořadatelé svůj program vybírají s vědomím, že se příchozím nemusejí nijak podbízet, dobré dílo si zákazníka najde samo. Navíc rok od roku na první pohled vzrůstá v publiku podíl návštěvníků s úplně malými dětmi (jež obhospodařit ve vedrech jako byla letos není úplně snadné), takže není třeba mít obavy, že by snad zásoby vhodných posluchačů s léty zcela vyschly.
Moimir Papalescu & The Nihilists
A co tak výjimečného tedy letošní již jednatřicátý ročník festivalu pořádaného neúnavným sdružením Unijazz příchozím nabídl? Tak třeba na hlavní scéně v sobotu večer po dlouhých letech návrat obnovených Moimir Papalescu & The Nihilists na festivalová prkna (vůdčí holohlavá postava kapely si navíc o den dřív „střihla“ vystoupení se svým dalším projektem Magnetik) anebo o den dříve tak trochu jiné country v dost zběsilém rytmu v podání Slim Cessna’s Auto Club z Colorada.
Jak bubnuje suverénně nejstarší „dítě“ na světě ukázal zase v zámeckém skleníku osmdesátiletý německý bubeník Günter „Baby“ Sommer, na menší scéně v Panském dvoře se po svém vyblbly kapely jako Ať se snaží ona nebo Dřevěné pytlí v jutových uhlích. Nechyběla divadla na hradě anebo tradiční přednášky o stinných stránkách české historie ve sklepení zámeckého hotelu. V zahradě před skleníkem zase rozbili své ležení příznivci slam poetry v čele s Anatolem Svahilcem, od nichž se publikum nedokázalo odtrhnout po celé hodiny.
Slim Cessna’s Auto Club
Festival zasvěcený již ve svém názvu boskovické židovské čtvrti, která se také díky popularizaci touto formou stále zřetelněji vrací k životu po létech pustnutí v dobách komunismu, navíc představuje nové a nové zapomenuté stavby. S milým překvapením je tak poznávají i pravidelní návštěvníci přehlídky. Letos to byla takzvaná kontribučenská sýpka na předměstí – krásně rekonstruovaná budova na vzdáleném předměstí nově využívaná jako knihařská dílna, kde vystavoval Karel Šuster své letité snímky Filipa Topola a Psích vojáků. Boskovický festival prostě na rozdíl od jiných přehlídek nemá za úkol zejména vytáhnout prachy z příchozích, ale chce nabídnout skutečně „jiný“ zážitek. A to se cení.
Foto a text Jiří Janda
Comments
