Lucie Drlíková je úspěšná fotografka, která se specializuje zejména na podvodní snímky. Během karantény ale také nafotila zábavnou sérii autoportrétů. Pořídili jsme s ní rozhovor nejen o nich.

Jaké byly vaše fotografické začátky? 

Moje fotografické začátky byly v Egyptě pod vodou. První léta jsem se věnovala focení podmořského světa, tedy bez lidí: rybky, korály, vše, co se hýbalo pod hladinou, včetně potápěčů, ale ve vybavení. 

Čí styl se vám líbil?

Když jsem později začala fotit pod vodou lidi, byla jsem úplně fascinovaná tvorbou královny podvodní fotografie, Angličanky Zeny Holloway. Její snímky mě uchvátily a přišly mi nedostižné. Dodnes ji považuji za fantastickou fotografku. 

Co jste měla v úmyslu fotit?

Nikdy jsem neřešila, co budu fotit za deset let. Vždycky jsem fotila to, co mě v ten moment zajímalo a bavilo. Ze začátku jsem neměla nějaké velké plány a ambice, až po nějakých osmi letech focení začaly vznikat určité plány na projekty. 

Změnil se nějak zásadně váš přístup k tvorbě během let?

Nemyslím si, že by se změnil zásadně. Jedno zůstává stále stejné – co se týče mé tvorby, jsem věčně nespokojená a to mě určitým způsobem popohání dopředu, abych se zlepšovala. Vždycky, když se na výsledek zpětně podívám, tak bych zase něco udělala trošku jinak. To mi zůstalo. Co se ale během let změnilo, je fakt, že trávím víc času přípravami, například scény. To jsem na začátku tolik nedělala. Fotila jsem, jak mi to přišlo pod ruku. Teď vše víc promýšlím a připravuji předem. Platí to tedy jen u některých věcí, u jiných zase vůbec ne.

foto Lucie Drlíková

Osudová voda

Jaký je váš vztah k vodě, čím vás okouzluje, a jaká jsou úskalí podvodní fotografie?

Můj vztah k vodě je osudový. Možná je to až osudová láska! Mám vodu strašně ráda, vždy se neskutečně těším do moře nebo oceánu. Řekla bych, že je to asi nejvíc srdeční záležitost.

Úskalí jsou, že focení pod hladinou funguje jinak než na suchu a je to finančně náročnější. Veškerou techniku musíte nějakým způsobem „zabalit“ tak, aby se z ní stala voděodolná. Asi každý podvodní fotograf vám potvrdí, že to je nejvíc náročné. Zároveň potřebujete větší počet lidí na asistenci, protože si to nemáte kam připevnit, nepoužijete stativ jako ve studiu.

Ve vašich snímcích se objevují sny, mytické pohádky až nadpřirozeno – jaké příběhy vás nejvíce oslovují?

Za prvé to jsou příběhy z mého dětství, které si pamatuji a které jsem si určitým způsobem představovala. Tím se vlastně zabývám i v mém projektu „Bylo, nebylo ve vodní říši“, je to takový návrat do dětství.

Zároveň mě ale oslovují i věci úplně nečekané. Dám příklad z nedávné doby: četla jsem detektivku, kde jedna postava zmínila bohyni osudu Lachesis. Mě to v ten moment natolik zaujalo, že jsem si šla okamžitě googlovat, kdo byla Lachesis, našla jsem si celou tu báji a story o bohyních… A v ten moment jsem si dovedla představit, jak bych něco takového vytvořila, jak bych ztvárnila bohyni Lachesis. Nemusí to být tedy vždy tak, že nápad nosíte dlouho v hlavě.

Někdy vás ta věc prostě osloví úplně nečekaně. Třeba v detektivce bych nečekala, že najdu inspiraci na fantazii v tomto směru. Je to různé a pokaždé je to jinak, ale primárně inspirace pochází z dětství. A příběhy, které mě oslovují? V podstatě všechny, které mě nějakým způsobem zaujmou. 

Daleko versus blízko

Jak vnímáte fotky versus čas, co se podle vás se snímkem „děje“ během let?

Já bych to pro sebe asi rozdělila na dvě kategorie. Snímky, které si vytvářím sama pro sebe a do nějakého projektu, kde po určité době vidíte, že byste něco změnili: tady jste to mohla vytvořit takhle, světlo mohlo být jinak… Protože během let získáváte určitou zkušenost, kterou byste později aplikovala a něco zlepšila.

A pak je další kategorie snímků, a to jsou portréty, kde to prostě neřeším, protože portrét má pro mě primárně jiný význam. Především získává na určité hodnotě v dané rodině. Dám příklad: Když jsem fotila babičku, její portréty pro mě v tu chvíli neměly takový význam, jako mají teď, když babička nežije a já se ráda podívám na její momentku, jak vykukuje z okna na chalupě a směje se. Díky té fotce si ji uchovám.

Nebo lidé, které už tolik nevídám, nebo žijí daleko, ale jsou mi blízcí. Jejich portrét má jiný význam, jsou to pro mě ztvárněné vzpomínky, které mají neocenitelnou hodnotu. A vůbec přitom nejde o to, jestli ten snímek je umělecky hodnotný nebo není. Jde o to, jakou hodnotu má pro nás – o tom portrét primárně je. 

Jak vás napadly „karanténní“ fotky?

Některé náměty jsem měla v hlavě už dlouho a chtěla je začít vytvářet – ale na někom jiném, ne na sobě. Primárně nejsem před kamerou exhibicionista, takže všeobecně mám jen dva své portréty. Jeden jsem si udělala sama na samospoušť, druhý mi vyfotila na mobil moje asistentka. Jinak jsem své vlastní fotky neměla. Ale pak jsem naráz zůstala sama zavřená doma se psem. Bazény byly zavřené, nemohla jsem jít fotit… Tak jsem si řekla: „Zkusím vytvořit něco, co mě bude bavit. A když to nepůjde, přestanu s tím.“ Začala jsem tedy pracovat na prvním snímku, kde jsem se celá potřela bílou barvou a v tu chvíli mě to začalo hrozně bavit. Ani ne tak kvůli výsledné fotce, ale ten proces vymýšlení, třeba jak udělám, aby mi tekla červená slza, co naliju do misky, tak jsem zvolila mléko, aby to bylo bílé… Ten samotný proces mě naráz pohltil a nešlo o to, že na fotce jsem já – zkrátka mě to „jenom“ bavilo. Nicméně myslím, že kdybych žila v domácnosti s někým, kdo by se dal na tu fotku použít, spíš bych fotila někoho jiného, to mě baví ještě víc. Byla pro mě zábava si vymýšlet, jakým způsobem ztvárním svoji konkrétní emoci. Každá fotka vystihuje zhruba období 2-3 dnů, ve kterých vznikala, a zachycuje, jak jsem se cítila. Je tam vidět i ten progres: na začátku byly deprese, přes smutky, strach, až po moment, kdy už se člověk přestat bát, a to nejhorší pominulo… 

Svými portréty jste inspirovala řadu lidí, zapojených do výzvy #CreateYourLight, která v době karantény spojila milovníky fotografie na sociálních sítích a posunula je v jejich tvorbě, i přestože zůstali stejně jako vy uvězněni doma mezi čtyřmi stěnami. Přinesla tato výzva něco i vám?

Poprvé jsem výzvu #CreateYourLight zaregistrovala u fotografky Alžběty Jungrové, která se věnovala tématu hry se světlem – a vzniklé snímky byly opravdu bomba! Pro mě byla největší výzva právě to, že jsem musela fotit sama sebe, protože jsem neměla nikoho jiného k dispozici. Fotím se nerada a byla jsem donucena vykročit ze své komfortní zóny – paradoxně mě to ale začalo bavit! Také jsem díky karanténě začala využívat malé bezzrcadlovky Nikon Z6 a Z7 k tomu, abych si je brala na procházky mimo civilizaci a fotila v přírodě věci, na které do té doby nebyl čas: například stíny stromů, nutrie a podobně. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

foto Lucie Drlíková

Kytka, která dojme

Co děláte, když nefotíte?

Když nefotím, většinou připravuji kostýmy, scénu nebo rekvizity do mého projektu. A pokud nedělám tohle, tak jsem v posledním roce celkem propadla malování olejovými barvami, takže ve volném čase maluji obrazy na plátno nebo něco šiji. Když si potřebuji vyčistit hlavu, vezmu psa a jdu do přírody.

Co vám udělalo v době karantény radost?

Přátelé. Žiju sama se psem a v ten moment, když jste zavřená a odevšud včetně médií na vás vysílají obrovský strach z budoucnosti, tak když vám naráz přijde třeba kurýrem kytka od kamarádky, protože si na vás vzpomněla, že jste doma sama, to je něco, nad čím jsem byla dojatá. A takhle bych mohla jmenovat dále, protože těch kamarádek mám opravdu dost a jsem za ně velmi vděčná. Myslím si, že právě tohle mi dělalo v karanténě radost – lidi, kteří si na mě vzpomněli. V podstatě i úplně neznámí lidi, kteří mě sledují na instagramu, mi psali hezké zprávy, že si na mě vzpomněli, že jsem sama a posílají mi moc pozdravů, i když mě neznají. Bylo to velmi dojemné a hezké a člověk si uvědomuje, že mezilidské vztahy a obyčejná laskavost je to nejlepší, co může od druhého člověka dostat.

www.waterlanddreams.com

Comments

comments