Fotografka opuštěných míst: Nemocnice a sanatoria jsou docela síla

 

Možná jste zaznamenali facebookovou stránku Opuštěná místa. Nebo jste prostě slyšeli o fenoménu “urbex” – tedy focení míst, kam lidská noha léta nevkročila. Hotely, nemocnice, skleníky, knihovny a další budovy mají kouzlo, které svou zchátralostí přítahuje lidi s fotoaparáty. Zeptali jsme se fotografky Opuštěných míst Barbory Faiglové, jak a proč to dělá.

Odkdy se Urbexu věnuješ a co tě k němu přilákalo?
Asi od roku 2012, kdy jsem se byla podívat v bývalém vojenském prostoru Milovice. Přestože to byly už hodně zničené baráky, ve kterých se nic nezachovalo, přišly mi fotogenické. Ale především to byl silný osobní zážitek. Oboje mě k téhle zálibě přilákalo, jak tvorba fotek, tak zážitky.

Na co (teď) fotíš?
Na digitální zrcadlovku a nejvyužívanější objektiv mám širokoúhlý.

Zaujalo mě, kolik světla vidím na tvých snímcích, a to se přitom v místnostech nesvítí – nosíš si nějaká světla, nebo je to čistě práce s tím, co je? 
Čistě práce s tím, jaké světlo prostory nabízí. Tahat s sebou světla není možné, občas se do budov dostáváme tak podivnými cestami, že mám jen nejnutnější věci. Navíc světlo je jedním z elementů, který utváří atmosféru místa a umělým svícením by se poničila. Ale samozřejmě ve sklepech, podzemí nebo v zabedněných budovách je taková tma, že je nutné nasvícení baterkou.

Máš hodně “odpadu”, tedy nepovedených snímků?
Ze začátku jich bylo hodně. Ale teď už ne, fotím na jistotu a vím, co jak nastavit. Spíš mám problém s tím, že když se mi líbí nějaké zákoutí, nebo objevím pěkné schodiště či zničený klavír, tak mám nesmyslné množství fotek stejné věci z různých úhlů. Na místě mě to baví fotit, ale ve výsledku zveřejním stejně jen jednu fotku.

Máš při focení a objevování strach?
Jak na kterém místě, ale když už strach mám, mísí se s nadšením. Jinak strach k tomu patří. Ať už ten nelogický, kdy nějaká místa působí strašidelně (především v noci), nebo ten racionální, kdy je potřeba dávat pozor kam člověk šlape, aby se nepropadl. Samozřejmě mám i obavy, aby nás někdo nechytil.

Která místa jsou pro tebe nejzajímavější, nejkrásnější, nejpůvabnější?
Všechna. Protože každá jsou jiná. Něco jiného je procházet se krásně zdobeným zámkem, zachovalou vilou plnou vzpomínek, strašidelným sanatoriem, obrovskou industriální halou, zarostlým zábavním parkem… všechna ta místa mají své ojedinělé kouzlo a jinak působí.

A která nejděsivější? Já se třeba vždycky otřesu, když vidím staré nemocnice se všemi těmi verky:)
Nemocnice a sanatoria jsou docela síla, hlavně když v nich je třeba ještě zachovalá pitevna. Nebo kolečková křesla. Taky bylo docela děsivé opuštěné krematorium, kde se samozřejmě dalo jít až do spodní části k pecím. Ale nejděsivější je, když mě překvapí něco, s čím nepočítám. Třeba jako letos v Itálii. Den pomalu končil, světla ubývalo a my jsme vlezli do opuštěného kláštera sousedícího se hřbitovem. Na nádvoří byly uschovány částečně rozpadlé pohřební vozy, takže super pocit hned od první chvíle. A čím méně bylo světla, tím více mi pracovala fantazie, takže když jsem ve tmě narazila na sochy dvou mnichů – jeden držel lucernu a druhému tak trochu chyběla hlava – tak jsem teda nadskočila.

Lovíš hodně v zahraničí?
V létě ano, to je ideální na dlouhé cestování, protože déle vydrží světlo. Ale mám ráda i místa u nás, dají se tu najít i téměř netknuté a zachovalé budovy.

Stávají se urbexerům úrazy? Vyhýbá se ti zatím tahle smůla?
Stávají a už se vyskytly i případy úmrtí, kdy někdo někam nešikovně spadl. Snažím se zbytečně neriskovat, takže kromě menších zranění se mi nikdy nic vážného nestalo.

Chytí tě často? Máš pak nějaké problémy s policií? Jak je vlastně (ne)legální to, co děláš? 
Je to vstup na cizí pozemek. Někdo by to mohl vnímat i jako násilné vniknutí do objektu, ale tak to není. Jakmile se do budov nedá dostat, tak si vstup nijak nevytvářím. Nerozbíjím okna, nevylamuji dveře. Ale nemám to jak dokázat, takže už se taky stalo, že jsme platili pokutu za rozbití okna i přesto, že jsme ho nerozbili. Takže se pohybujeme na hraně toho, co je přestupek a co už trestný čin. Co se týká odchytu, tak se to moc často nestává. Ale zatím to vždycky dopadlo dobře, asi jsme měli štěstí na lidi. Policie zatím vždycky pochopila, že místa nevykrádáme a jde nám jen o fotky.

Na který svůj snímek jsi nejvíc hrdá? 
Asi se nedá říct, že bych na nějaký byla hrdá. Co se týká fotek, tak je neustále co zlepšovat. Ale vždycky mám radost, když se mi povede nafotit místo, které jen tak někdo nemá a není lehké se tam dostat. Takové fotky ale nikde moc neukazuju a mám je nasyslené v archivu. Jako třeba jeden krásný a neskutečně zachovalý hotel v Rakousku, ve kterém by stačilo utřít prach, otevřít dveře a lidi by se mohli ubytovat. Tam jsem měla fakt blbý pocit, protože u nikoho jsem zatím fotky neviděla, uvnitř běžela elektřina a pořád jsem koukala po nějakém alarmu. A ono nic. Takže jsme si to nafotili a dohodli se, že fotky nikam nedáme, aby to místo nikdo nehledal. Jen tak má šanci zůstat zachovalé co nejdéle. A pak mám ráda fotky ze zámku Miranda v Belgii. Bohužel schválili demolici a v současné době už nestojí.

Jsou mezi sebou urbexeři z různých zemí ve spojení? A když ano, co si tak říkají? 
Pár lidí ze zahraničí znám. Většinou si pomáháme a dáváme rady ohledně některých míst.

Co plánuješ na rok 2018?
Spoustu výletů. Mám hodně plánů a málo času je realizovat. Letos bych se chtěla podívat do Španělska a Portugalska, tam jsou pěkná místa. Pak se už dlouho chystám do Švédska, možná zbyde čas i na Maďarsko, Ukrajinu, Rumunsko… no prostě je toho hodně. A ke konci roku bych zase ráda udělala nějaké další výstavy. A zase kalendář, na ten aktuální na rok 2018 jsou skvělé ohlasy.

www.facebook.com/OpustenaMista/

FB galerie ZDE

Comments

comments

Vyhledat