Historky z podsvětí výtvarné kultury mapují umění, které někdo snědl či uklidil
Kniha Umění, kterému nikdo nerozumí je sbírkou příběhů, na kterých se autor Jan H. Vitvar snaží ilustrovat, že i to nejméně srozumitelné umění si nezasluhuje odsudky. Že za zničením cenných děl stála na začátku prostá neinformovanost, která se přenesla až v nenávist. Autor představuje artefakty, které někdo spálil, rozřezal, utopil, snědl nebo omylem uklidil. Setkávají se tu Banksy i Josef Čapek, Kateřina Šedá i Mistr Theodorik, Krištof Kintera i Guerrilla Girls.
Na počátku knihy bylo několik anekdotických příběhů o tom, jak přičinlivé uklízečky uklidily v galerii a tím „poškodily“ dílo Krištofa Kintery. O tom, jak v sanfranciském muzeu pohodil jeden z dospívajících návštěvníků na zem brýle a pak s překvapením sledoval, jak si je ostatní pletou s vystaveným exponátem. Jenže když Jan H. Vitvar o těchto zábavných příhodách začal psát knihu, ukázalo se, že věc je mnohem vážnější: jak chápeme či nechápeme umění, nevypovídá ani tak o umění, jako o nás samotných.
Dobrodružná cesta po dějinách vizuální kultury tak ukazuje, že naše chápání umění mnohdy vede přes fatální nepochopení. Sponzor londýnské Tate Britain se nevydržel dívat na rozházenou postel na přehlídce finalistů Turner Prize a raději ji ustlal. Ve skutečnosti šlo o konceptuální dílo Tracey Eminové. Když umělkyně své lože s odhozenými kalhotkami a použitým kondomem znovu rozestlala, soutěž vyhrála. Člen české skupiny Ztohoven Roman Týc šel zase na měsíc do vězení, protože trval na tom, že panáčci v nezvyklých pozicích na semaforech jsou umění.
„Nepochopené umění vyvolává všeobecné veselí, dozvídá se o něm dokonce i veřejnost.“
„Oněch dvacet let, co soustavně píšu o výtvarném umění, nedělám nic jiného, než že lidem za autory děl trpělivě vysvětluji, proč by měli danému artefaktu věnovat pozornost, co je na něm pozoruhodného a co jim čas, který si na jeho vlastní interpretaci vyčlení, může přinést,“ říká Jan H. Vitvar. „Snažím se tak plnit stejnou službu, jakou mi kdysi poskytla moje máma, když mě vzala na výstavu grafika a malíře Vladimíra Boudníka, která mi změnila celý život.“
Když o umění později Vitvar začal psát, s překvapením zjistil, že většina lidí se k umění staví obráceně. „Čemu okamžitě nerozumí, od toho hned utíkají, aniž by se tím hodlali déle zdržovat. A výkladu, který by jim mohl se čtením díla pomoct, se spíš bojí, než že by ho vyhledávali,“ říká Vitvar. „Že někdo nerozumí Boudníkovi, poválečné abstrakci, konceptuálnímu nebo současnému umění, tomu rozumím, sám s tím mám občas dodnes potíž. Některá výtvarná díla jsou i pro mě tak kostrbatá a nudná, že v galeriích fungují spíš jako odstrašující příklad než lákadla k další návštěvě. Ale ani o nich by mě nikdy nenapadlo tvrdit, že nejsou uměním a že by bylo možná lepší než je prezentovat v galeriích vyhodit nebo jinak zničit.“
V roce 2008 proběhla komorní retrospektiva Krištofa Kintery ve Východočeské galerii v Pardubicích. Součástí výstavy přitom byla igelitka s hýbající se a mluvící okurkou, jejíž fotografii má Vitvarova kniha na obálce. Po skončení návštěvních hodin se exponát vždy vypínal a jednoho dne tak uklízečka považovala tašku plnou sáčků od potravin za obyčejný odpad, jejž tu zanechal nepozorný návštěvník. Sáčky z ní vyházela a od celkové destrukce objekt zachránilo jen to, že v závěru uklízečka zjistila, že má okurka motor a reproduktor. Sedm let po této politováníhodné události proto raději Kintera svou výstavu v rotterdamské Kunsthal vybavil podrobným návodem pro úklidové čety.
Současné výtvarné umění je podle Vitvara podobných historek plné. „Vlastně je to taky jedna z mála příležitostí, kdy se o něm dozvídá běžná veřejnost, již by jinak nejaktuálnější umělecké proudy zcela minuly,“ říká Vitvar. „Nepochopené umění totiž vyvolává všeobecné veselí: pokud se někdo splete natolik, že předmět označený odborníky za velké kulturní dílo dokonce vyhodí, neboť podle něj nemá žádnou cenu, je to pro veřejnost důkaz, že ve svém zmatení, co umění je a co není, není sama.“
Jan H. Vitvar (1977) vystudoval žurnalistiku na FSV UK, poté pracoval jako výtvarný kritik a v roce 2006 začal řídit kulturní rubriku týdeníku Respekt. Roku 2012 vydal knihu o svém dědovi, legendě československého motorismu, nazvanou Antonín Vitvar – 20 let na Jawě a Nortonu a v roce 2017 mu v Pasece vyšla monografie David Černý – Fifty Licks.
Jan H. Vitvar
Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury
192 stran, brožovaná, 349 korun
Comments
