Jakub König: Náš koncertní příběh se rozrostl

Úspěšnou sezonu má za sebou písničkář, malíř, spisovatel a vůbec všeobecně renesanční osobnost Jakub König. Složil hudbu k jednomu z nejnavštěvovanějších letošních českých filmů Zápisník alkoholičky, v září za pár dní se svým Zvířetem jménem Podzim vyprodal Akropolis s charitativním koncertem pro vyplavený Jeseník a ve středu 23. října se na stejné místo vrátí se svým sólovým projektem. Navzdory tomu, že na filmových festivalech sklízí potlesk na otevřené scéně pořád cítí, že vlastně zůstává v undergroundu.

Čím pro tebe bude tenhle koncert v Akropoli výjimečný?

Pro mě bude zásadní proto, že jsme právě tam loni pokřtili mou sólovou desku, která vzbudila spoustu pozornosti spíš na alternativní scéně, ale díky nominaci na Anděla jsme tak trochu nakoukli i do hlavního mediálního prostoru. Kdybychom ji byli proměnili, asi bychom měli v létě hraní výrazně víc, ale i takhle jsme si zahráli alespoň na několika festivalech a odehráli i pár vlastních parádních koncertů. Ovšem nic tak velkého jako samostatný koncert v Akropoli jsme neměli. 

Na co se tedy mohou posluchači těšit?

Máme tam připravený nějaký vizuální věci a vystoupíme v rozšířené sestavě, protože jsme k naší stálé rytmice pozvali i našeho „letního“ basáka, který zaskakoval, protože se v létě naší baskytaristce s bubeníkem narodilo miminko. Set list jsme rozšířili jsme o další kousky, primárně z filmu Zápisník alkoholičky, ke kterému jsem letos dělal hudbu. Příběh, který tím koncertem vyprávíme, se nějak rozrostl, některý věci do sebe líp zapadly a zároveň bych řekl, že po tom roce i po létě, kdy jsme tedy měli střídání v kapele, tak se pořád sehráváme víc a víc. Teď na zkoušce, kam se nám vrátila tradiční rytmika, jsem byl úplně nadšenej, jak nám to hraje. 

Jak jste se tedy změnili?

Ta naše kapela, která si teď říká Hvězdy, má v něčem sílu a divokost našeho Zvířete, zároveň je v něčem úspornější a možná i díky tomu v některých momentech vlastně radikálnější. Jsou to zase trošku jiný písničky, takže si myslím, že lidi, kteří mají rádi věci, na kterých jsem se v minulosti podílel, ať už šlo o Obří broskev, Kittchena, Zvíře jménem Podzim nebo třeba o hudbu k různým divadelním představením a koneckonců i ti, kteří mají rádi obrazy, který dělám, protože i ty se na koncerty dostanou prostřednictvím projekcí naší VJ Lindy Arbanové, tak si myslím, že všichni by si to mohli opravdu užít. Přes léto jsme se krásně sladili a zároveň přinášeli nový materiál, o kterém si myslím, že je parádní.

Do Akropole se přitom vracíš jenom po pár dnech, vždyť na konci září jste tady hráli právě se Zvířetem…

Koncerty se zvířetem byly vždycky velká událost a když jsme spolu hráli, tak to pro nás pro všechny byla výjimečná věc. Vždycky se to ubíralo po jiných cestách a za jiných pravidel, než je běžné, a bylo tomu tak i tentokrát, když se během necelých deseti dnů dalo těch asi 15 lidí, kteří jsou v týmu, postupně do kupy. Chtěli jsme zahrát a peníze věnovat zničenému Jeseníku, který zaplavily povodně a kde to máme moc rádi. Všichni proto strašně rychle souhlasili a pokud jenom trochu mohli, tak se během toho večera v Akropoli objevili. Samozřejmě to bylo trochu stresující a malinko jsme z toho měli všichni nahnáno, že jsme vůbec neměli čas zkoušet, jak to bylo všechno narychlo. 

Ale dopadlo to dobře a vydělali jste jim spoustu peněz…

Měli jsme zamluvený jenom to, že přijedeme do Akropole dřív a tam si to spolu zahrajeme. Lidí dorazilo hodně a bylo to jasný už z předprodejů. Takže jestli jsem byl z něčeho nervózní, tak to bylo, že by nám to spolu třeba už nemuselo hrát. Ale naštěstí opak byl pravdou, protože se všichni za ty dva roky, co jsme se neviděli, strašně vyhráli ve svých vlastních projektech. Skoro všechny holky teď pracují na nějakých sólových deskách nebo je už dokonce mají vydaný, všichni si vyzkoušeli hrát sami za sebe, mít vlastní těleso, takže jsme se všichni potkali zkušenější o ty dva roky.  A už během zvukovky bylo jasný, že to hned hezky funguje. Dávali jsme si pozor, abychom to nezakřikli, ale ve chvíli, kdy jsme začali hrát přímo pro lidi, tak to bylo parádní a byl to silnej zážitek jak pro nás, tak bych řekl že i pro diváky. Výjimečnost celého večera podpořilo i to, že tam byli jenom lidi, kteří strašně stáli o tom to vidět. Mysleli si, že to už nějaký čas nespatří a teď najednou tu tahle možnost byla, takže všichni byli moc spokojení. Mám tendenci říkat, že to byl koncert pro nás zadarmo, za odměnu, v tom, že tam stačilo jenom přijít a být dostatečně soustředění, abychom se neutrhli jenom z toho nadšení, že zase hrajeme spolu a můžeme si to užívat. Byla to taková nečekaná a radostná věc, o které bych nevěřil, že ji takhle rychle dokážeme zažít.

Už jsi zmínil muziku k filmu Zápisník alkoholičky. Co pro tebe tahle zkušenost znamenala?

Tak tenhle film, to pro mě byla obrovská věc. Zápisník alkoholičky jsem sledoval už od doby, kdy vycházel jako blog, protože sám už skoro osm let abstinuju a alkohol, alkoholismus a závislosti jsou pro mě pořád velký téma. Byl jsem tedy velkým fanouškem toho blogu a zároveň mám rád, jak režisér Dan Svátek s tímhle tématem pracuje. Už když se v jeho starším filmu Úsměvy smutných mužů objevila moje písnička Černou, tak mi to spojení jeho vidění světa a naší hudby přišlo strašně funkční. No a nabídka dělat hudbu k filmu pro mě byl splněný sen. Vždycky jsem si představoval, jaký to bude a jak budu muset být šikovnej a strašně dobře technicky vybavenej, až  takovouhle nabídku třeba dostanu. No ale teď, když skutečně přišla, tak jsem si uvědomil, že jsem pořád dost stejnej, pořád spíš pankáč, a proto jsem poprosil o spolupráci Aid Kida, se kterým spolupracuju už dlouho a který už filmy dělal, aby mi to technicky pomohl zasadit správně. A ve chvíli, kdy to Aid Kid přijal, tak už to byla jenom samá radost. 

Jak se projevovala?

Jednak proto, že se nám dobře spolupracuje a jsme vlastně i docela rychlí, a taky jsem zjistil, že dělání hudby pro film je v něčem hodně podobný jako to, jak hudbu dělám sám normálně. Prostě se snažím zachytit emoci, kterou cítím, a transformovat ji do písničky, a ten film v hrubým sestřihu, jak jsme ho od Dana dostali, mi spoustu emocí takhle rovnou házel. Navíc jsme ještě zjistili, což byl takový bonus na závěr, že když Dan Svátek a Tereza Ramba ten film natáčeli, při těch scénách absolutního deliria, tak Tereza zrovna ve sluchátkách poslouchala nějakou hudbu, aby ji nikdo nerušil. A když se jí Dan ptal, co to poslouchá, tak řekla, že to je nějaký Kuba König a že jí to tam strašně sedí a Dan jí na to prozradil: „Ale já s ním teď jednám o tom, že by nám dělal hudbu pro film!“. A z Terezy pak vypadlo, že na nás chodila v době, kdy jí bylo čtrnáct a my jsme hrávali s kapelou Obří broskev a že nás měla ráda. Takže jsem zjistil, že už máme i v rámci toho filmu někoho, kdo je hodně na naší straně. 

Takže to šlo vlastně samo…

No a ve chvíli, kdy se nám tu hudbu podařilo dokončit, tak to s filmem hezky secvaklo dohromady, i když ta hudba vznikala strašně rychle a živelně. Takže z toho jsem nadšený, i ze zážitků z ježdění po festivalech, kdy to bylo i pikantní, protože jsem tam jel s prázdnou kapsou s tím, že tam dostanu od filmařů peníze na cestu zpátky. Tam jsem zažil nějaký epochální večírky v Karlových Varech a pak jsem zase jel naším starým odrbaným autem zpátky a cítil jsem se přitom jako v nějaký knížce od Steinbecka. No a teď k tomu dokončujeme soundtrack, máme hotový mix a master hudby a doděláváme k tomu nějaký stopy s dialogy. Doufáme, že se nám to podaří vydat do Vánoc, aby si to lidi mohli ještě včas nadělovat pod stromeček. 

A máš na příští týdny nějaké další zajímavé plány?

Když jsme teď o víkendu měli zkoušku do té naší Akropole, tak jsem kapele pouštěl první písničku, která by možná mohla být základem další desky. Asi bych ji taky mohl vydat jako sólovku, ale chci na ní pracovat právě s tou svojí kapelou. Všem se moc líbila, takže právě teď po sobotní zkoušce a před Akropolí dostal dojem, že jsem zase nakročený do nových věcí. Že tenhle koncert bude důležitej i v tom, že tím uzavřeme první rok fungování kapely i mně samotnýho na sólový dráze, a vlastně i první rok ateliéru, který v Praze nově máme, a ve chvíli, kdy to odehrajeme, to všechno dokážeme a budeme to mít za sebou, tak cítím, že už je tam zase nějaký proud, který nás nese, táhne a inspiruje dál.

Ale tenhle život s muzikou a malováním asi není jenom samá legrace. Zaznamenal jsem, že jsi před pár dny psal na Facebooku o tom, že musíš rozbíjet kasičku, abyste měli s dětmi na jídlo…

Poslední tři roky, kdy máme druhou malou dceru, příjem rodiny pochází hlavně od mě a od mého umění a vyvíjí se to během roku v sinusoidě. Jak u výtvarného umění, tak v hudbě to má dva velké propady, a sice v zimě po Novém roce a potom během léta. Protože v té době nikdo nenakupuje žádné obrazy a pokud člověk nemá nasmlouvanou spoustu koncertů, tak toho už taky nejde moc domluvit. Může se stát, že ta období jsou hubená. No a po letošním létě, kdy jsem se snažil nejen něco vydělat, ale i trávit víc času s rodinou, jsem skončil dost na hraně, takže jsem se zase jednou rozhodoval, jestli je to vůbec dost zodpovědný a vůči mé ženě a dětem slušný lpět si na svém snu natolik, že si nemůžeme dovolit jet někam na dovolenou nebo máme auto, který se pozvolna rozpadá. A doufám, že nám ještě dlouho vydrží, protože nebudeme mít na nový. 

Takže teď tě sinusoida dohnala tam, kam jsi asi nechtěl.

Teď v říjnu mě jednou ráno napadlo, že to je vlastně absurdní situace, když jsem celý léto strávil ježděním po velkých festivalech se Zápisníkem alkoholičky, potom jsme asi za deset dní vyprodali Akropolis se Zvířetem jménem podzim, ale k informaci o tom, že pořádáme taky v Akropoli velký koncert, který připravujeme půl roku, se lidé skoro vůbec nemůžou dostat, protože je mediální prostor nasycený podzimními vystoupeními velkých hvězd. A taky že je to divný, když musím vydlabávat padesátikoruny z kasičky, kterou mám v takový lebce, abych mohl jít ráno koupit máslo a chleba a mohl udělat svačinu naší starší dceři do školy. Ale přitom zároveň prožívám dny svého velkého uměleckého úspěchu, protože letos se mi velmi dařilo jak s deskou Hvězdy, která vyšla loni, tak s filmem, který navštívilo opravdu hodně diváků, tak i s koncerty jak s kapelou, tak sólo, který byly moc hezký. Už ten fakt, že poslední tři roky dokážu jenom svým uměním, výtvarným i hudbou, uživit rodinu, mi přijde jako zázračnej a je to znakem toho, že se mi daří. Protože zvládat tohle jenom hraním a malováním, ještě navíc vlastně v zóně nějakýho undergroundu, to mi pořád přijde jako strašně dobrý. Takže je to občas takový zábavně absurdní. Myslím si, že z pohledu zvenku a s odstupem je jasný, že se mi daří, ale bohužel to neznamená, že bychom s rodinou byli nějak zásadně za vodou.

Comments

comments